Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Karabel (* 1938)

• narozen 16. února 1938

• rodiče zapojeni do odboje, zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen

• tzv. svatobořické dítě

• po válce žil u příbuzných, vystudoval strojní průmyslovku v Táboře

• od roku 1957 v Karlových Varech

• pracoval u Pozemních staveb

• v 70. letech pracoval v uranových dolech jako konstruktér

Ukradené dětství

Jiří Karabel se narodil 16. února 1938. Otec pocházel z Votic a pracoval jako truhlář v domě s restaurací, který vlastnila rodina ze strany jeho ženy. Střídavě tam vedl truhlářskou dílnu a obsluhoval klientelu v hospodě. Rodiče se vzali v roce 1936.

Otec byl zapojen do odbojové skupiny Jindra, sdružující převážně sokoly a působící i na Benešovsku. Na začátku internace Jiřího Karabela stojí vlastně otcovo zatčení. Hlavní vlna zatýkání po atentátu na Heydricha probíhala v létě 1942. V hostinci Karabelových přespal v červenci Břetislav Lyčka, jeden z odbojářů, po cestě do Ouběnic za truhlářem Ludvíkem Vaňkem. Tam ho pamětníkův otec doprovázel. Otce zatkli v červenci a Jiří Karabel ho již nikdy neviděl, dodnes ale vzpomíná na to, jak mu v dílně vyráběl hračky.

V srpnu si gestapo přijelo i pro matku a jejího syna. Oba byli odvezeni pravděpodobně do Benešova na služebnu gestapa. „Zastavili jsme. Já jsem nevěděl, co se děje. Maminku sbalili a vím, že šla do nějakých schodů, měla na sobě tmavý kostým a šla mezi dvěma gestapákama. Nás nacpali do autobusu a já na to koukal skrze jeho okna. To jsem viděl maminku naposledy. Pak se autobus cuknul a jeli jsme na tu Jenerálku.“ Rodiče byli popraveni v Mauthausenu, kam se dostali přes tábor v Terezíně.

V internaci

Na Jenerálku a do Svatobořic se pamětník dostal v pouhých čtyřech letech. Popisuje to jako mateřskou školu, kde se starší starali o mladší. Pamatuje si, jak se v průběhu času stávaly módní různé vzory na hrnečku. Nejdříve byla oblíbená srdíčka, pak proužky. Po celou dobu internace měly děti jídla tak akorát, občas menší tratily a na jejich úkor si porci přivlastnily starší děti. Znal své jméno, na rozdíl od jiných, mladších svatobořických dětí. Přezdívali mu Jiříček z Pinglu, protože restaurace, odkud pocházela jeho matka, se jmenovala Na Pinglu. Ve zmíněné hospodě jeho babička nadále provozovala živnost, a to až do nástupu komunismu.

Ve Svatobořicích chodili ti starší pracovat, například do zbrojovky. Jiří Karabel vzpomíná, jak jim nosili pojistky od granátů, se kterými si mladší hráli jako s hračkami. Další zábavou bylo vyřezávání do kostí. Ty sbírali v okolí kuchyně a často je adresovali svým láskám z řad svatobořických dívek. Dalším rozptýlením bylo divadlo. Starší nacvičili například představení Fidlovačky. Pamětník občas dostával psaní od příbuzných z Prahy.

Nejhorším místem byl tábor v Plané nad Lužnicí, kam byly děti přemístěny z jižní Moravy před blížící se frontou. Blechy hýbaly se vším, ale na druhou stranu zde panovala uvolněnější atmosféra s nadějí na brzký konec války. Po cestě se v Brně všichni museli schovat při náletu do krytu. Seděl pak při cestě autobusem na klíně Lumíru Hanzlovi, přičemž se báli, že v chaosu konce války jim esesáci sedící se samopaly vpředu něco zlého udělají. Příbuzní ho poté v táboře vyzvedli. „Ale naučili nás, nevím, jakým způsobem. Řvali jsme, že chceme domů, ale na druhou stranu – táta, máma – já jsem na ně nečekal. Nevím, jak to do nás nalili, ale určitě měli nějaký pedagogický cit. Já jsem nečekal, že se setkám s rodiči. V Plané už jsem měl ‚rodiče‘ – tenhle pojem ve svém pravém významu nám úplně vygumovali. Aspoň mně jako nejmladšímu rozhodně.“

Po válce

Od května do prázdnin roku 1945 absolvoval zkrácenou první třídu a bydlel u bratranců, v Plané nad Lužnicí. Poté měl dvě možnosti, kam může jít – ke strýci do Prahy, nebo k babičce do Votic. Nakonec vyrůstal u babičky, i když jeho poručníkem byl pražský strýc.

Vystudoval strojní střední školu v Táboře. Nebylo to pro něj lehké, protože spíše po tátovi inklinoval k práci se dřevem, ale musel se naučit pracovat se železem. Znalost zúročil v posledních letech před důchodem, kdy se železem jako živnostník pracoval. Babička, která ho vychovávala, si myslela, že jí pomůže s její živností, ale v devatenácti letech se na umístěnku dostal do Karlových Varů. Bydlel se svojí manželkou, a když čekali prvního syna Jana, oženil se.

Nejprve pracoval u Pozemních staveb a v sedmdesátých letech jako konstruktér v uranových dolech na Jáchymovsku, jeho žena v ústavu s mentálně postiženými dětmi. Při jedné služební cestě se po dlouhé době dostal do Svatobořic. Říká, že těžký osud svatobořických dětí předznamenal jejich nelehkou budoucnost. Být sám, sirotkem ve světě, formuje i to, jaký tito lidé měli ke světu vztah. Je to, jak říká, „na hlavu padlé“. Nicméně čin rodičů hodnotí jako velmi statečný.

Jiří Karabel nadále žije v Karlových Varech s manželkou. Vždy se snažil být štědrý k ostatním, upřednostňovat duševní statky před materiálními a hledět před sebe. To vše se mu v dobré obrátilo právě v čase, podle jeho mínění, klidného a spokojeného důchodu, který završuje jeho jinak neuspořádaný život. Kromě syna vychovali ještě jednu dceru.