„Dokonce já jsem nesla v aktovce cigarety a měla jsem jich komusi dávat v Karlovicích. A potkali mňa Němci, otevřeli tašku, viděli tam samozřejmě cigarety. Byly to krabičky po sto kusech, nevím už, kolik jich tam bylo. Tatínek musel jíť na celnicu, dokonce to potom mělo jíť až na amtsgericht do Ostravy. Byli jsme tam s tatínkem předvolaní. Spali jsme u stařenky v Karlovicích, hned naproti nádraží a ujel nám vlak, zaspali jsme. Tenkrát to snad bylo řízením božím, že byl na Ostravu nálet, amtsgericht rozbily bomby a všechny papíry se samozřejmě ztratily. Byli bychom tam možná v tej Ostravě aj zahynuli, kdybychom to byli stihli.“
„Když jsem šla domů ze školy, tatínek mi řekl: ‚Jdi s aktovkou na zádech na nádraží.‘ Bylo to odpoledne, kolem druhé hodiny. ‚Přijde k tobě mladík a dovedeš ho domů. Ale pozor, ať vás nechytnou Němci!‘ Od nádraží přišel takový kluk a povídá: ‚Čekáš na mě?‘ Já jsem řekla ‚Jo‘, bylo mi tenkrát šestnáct roků. ‚Tak jdeme.‘ Z nádraží jsme šli až do Tísňav, tam jsme to prošli, potom přes Dolinu, měli jsme štěstí, nepotkali jsme Němce, až jsme přišli zase lesy skoro ke hranicím. A zrovna tam dole u našich sousedů, byli dva Němci aj se psem.“
„Bylo to v jednačtyřicátém nebo čtyřicátém roce na Vánoce. Tatínek přivedl šest lidí, byli to Židé a bylo to zrovna na Štědrý den. Občerstvili se u nás, něco pojedli a tatínek jich vedl přes kasárny až na Pančavu a tam jich někomu předal. Kam oni potom šli, nevím. A my jsme čekali doma, až tatínek přijde, abychom mohli povečeřet na Štědrý den. Tatínek přišel, bylo deset hodin, já jsem čekala s maminkou, ale ti mladší už usnuli aj bez večeře, tatínka se nedočkali.“
„Dokonce jsem přenášela cigarety. Tatínek mi je dal. Měla jsem to donést komusi do dědiny, a Němci mě chytli. Samozřejmě to sebrali. Tatínek musel jít na tu celnici, zapsat protokol. A oni to poslali na Amtsgericht do Ostravy. A my jsme museli do té Ostravy s tatínkem jet. Jenomže to bylo asi řízením božím nebo osudu, já nevím, jsme šli spát k babičce. Spali jsme tam, že pojedeme ve čtyři hodiny vlakem do Ostravy. My jsme ten vlak zmeškali a on nám ujel. Ten den přišel nálet na Ostravu. Amtsgericht rozbili, všechno se rozbilo a nic z toho nebylo. Tak my jsme se zachránili, že jsme tam nejeli.“
„Tatínek byl jako spojka u partyzánů. Tak mně říkal: ,Běž na nádraží a dá se k tobě nějaký pán, kluk. A přivedeš ho. Ale pozor, ať vás nechytnou Němci.‘ Já jsem tam stála, poznávací znamení bylo, že budu mít na zádech aktovku. Tak přišel takový menší kluk. Byl trochu větší než já. A přišel a pozdravil a říká: ,Můžeme jít.‘ A já říkám: ,Jo.‘ Tak jsme to prošli nádražím a hned za nádražím po cestě k lesu a šli jsme až k nám domů. Přes les. Protože jsem věděla, že tam nechodí Němci, financi (pohraničníci – pozn. autora). Že nás tam nemůže nikdo potkat. A došli jsme až domů. Jenže jak jsme přicházeli domů, tak jsme nešli tam kolem těch sousedů, ale zase pořád lesem. A zrovna u těch Pastuchů stáli ti Němci i se psem. Ale já jsem šla po cestě a on šel lesem a tam to bylo tak trochu za kopcem. Tak on prošel. Prošli jsme už hranice a zrovna tam maminka pásla jalovice. Tak jsme se tam zastavili a on přišel k nám. Dostal jíst a potom ho tatínek vedl do Štiavniku za partyzány.“
„Asi deset patnáct kusů hovězího dobytka, jalovic, jsme s tatínkem měli dopravit do Karlovic na nádraží a vlakem to mělo jet někde dál. Tak my jsme s tatínkem ty krávy polema, loukama hnali. Přes Podťaté. A když jsme přišli tam na Podťaté, tak začala střelba. Partyzáni se chtěli dostat na Moravu z toho Štiavniku. Němci se to ale nějak dověděli, tak přijeli z těch celnic autama do toho Podťatého do těch Lopušánek. A my jsme se zrovna do té palby dostali. Nechali jsme ty krávy na Světlé na zahradě. Taky to patřilo tomu pastevnímu družstvu. A my jsme se tam schovali do sklepa. Až to utichlo, Němci odjeli, partyzáni se museli stáhnout, protože se nepodařil ten přechod. Tak potom jsme to dohnali na to nádraží do té dědiny. Potom myslím za čtrnáct dní nebo tři týdny se ten pokus o přechod znovu opakoval. To šli potom přes Bumbálku. A to se podařilo.“
„Prostě partyzáni měli zlikvidovat tu celnici v Tiesňavách. A přišli večer za tatínkem, aby je do těch Tiesňav zavedl. Tak on je tam zavedl na tu celnici. Dokonce otec přestřihoval i dráty. Byla tam přestřelka. Nevím, jestli některého Němce postřelili. Ale ta přestřelka byla myslím dost špatná. Partyzáni se stáhli. Šli okolo našeho. Tatínek byl doma. Za půl hodiny přišli Němci, jestli tam někdo nebyl. On šel zrovna kosit oves na pole. A povídá: ,No u nás nebyl nikdo. Ale já jsem viděl chlapy, ale ti šli tam.‘ Jako na druhou stranu jim ukázal… Tatínek byl úplně bledý.“
„Prostě ti partyzáni tam nebyli pořád, v těch barákách. To jenom prostě přišli, najedli se a odešli. Nikdy se s Němcema, financema (pohraničníci – pozn. autora), u nás nesetkali. Kdyby se byli potkali, nebylo by to tak prošlo. To je jasné. To by byla potom hrůza. To by nás potom vypálili všechny.“
Marie Kantorová (Bartošková) se narodila v roce 1928 na samotě Orsákovice u Soláně v Novém Hrozenkově. Převážnou část dětství ale prožila na samotě Stodoliska pod Velkým Javorníkem, nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří. Jednalo se o pasekářskou osadu, která byla velmi vzdálená od nejbližší vesnice. Ještě před válkou chalupa sloužila také jako turistická ubytovna. Protože se nacházela přímo na hranicích se Slovenskem, které se v březnu 1939 osamostatnilo, fungoval dům jako mezistanice pro pašeráky. Na konci srpna 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. Na pomoc mu přicházelo mnoho Čechů. Pro tyto ilegální přechody byly nutné spojky, které dobře znaly prostředí. Jako převaděčka pomáhala i tehdy šestnáctiletá Marie. Přes hranice převedla čtyři budoucí partyzány. Její otec Josef Bartošek s partyzány všemožně spolupracoval a zúčastnil se i jedné přepadové akce v Tiesňavě. Na hřebenech Javorníků se pohybovalo mnoho partyzánů, ale také německých pohraničníků, a tak byla Marie Kantorová svědkem nejedné přestřelky.
Ještě za války vystudovala pamětnice zemědělskou školu ve Velkých Karlovicích a potom absolvovala rodinnou školu u milosrdných sester svatého Kříže v Holešovicích. Ve druhém ročníku si ke studiu přidala kurz pro laické učitele náboženství, které pak učila v okolí Třemešku u Oskavy na severní Moravě, než bylo vyučování v roce 1954 zrušeno. Potom pracovala jako prodavačka. V současnosti žije Marie Kantorová stále v Třemešku se svým manželem Vilémem Kantorem, kterého znala už za války, protože také spolupracoval s 1. čs. brigádou Jana Žižky a při svých přechodech hranic se často stavoval u rodiny Bartošků. Marie Kantorová zemřela v červenci 2022.
Na pasekářské osadě v Javorníkách, samota Stodolisko 1942-z leva-Anna Bartošková,dcery_Andělka, Anička, Liduška, Josefa, pamětnice Marie, Rozálie. otec Josef
Na pasekářské osadě v Javorníkách, samota Stodolisko 1942-z leva-Anna Bartošková,dcery_Andělka, Anička, Liduška, Josefa, pamětnice Marie, Rozálie. otec Josef
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
