Vladimír Kánský

* 1940

  • „Takže to byla nádherná práce a tam jsem byl prakticky do roku 1987. Myslím si – to je můj názor, možná že špatnej, možná že dobrej, já nevím – myslím si, že se to ještě takovej rok dva mělo dělat. Protože spousta těch fragmentů zůstala neosazenejch a nebyly označený, kam vlastně přijdou. Ale možná že by se to ještě našlo. Takže kvůli tehdejšímu výročí VŘSR musela bejt hotová takzvaná Královská cesta, bohužel dům U Zvonu byl její součástí a musel bejt hotovej do toho listopadu. Takže se to tenkrát tak opíchlo, udělalo. Nicméně ten dům je hotovej, to jako ne že by... ale mohlo to bejt možná ještě bohatší. To je můj názor a nikomu ho nevnucuju, možná že se mejlim.“

  • „Diskař, to byl vynikající diskař – nějakej Vydrna. Přes šedesát metrů, to byl tehdy obrovskej výkon, že jo. Vydrna. Byl tenkrát s náma na vojně taky nějakej Metelec, to byl vícebojař. A ten povídal: ‚Hele, Jardo, potřebuju zmizet. Kdyby se na rozkaze četly stavy, řekni za mě: Zde!‘ On mu řekl, že jo. A jako na potvoru se ty stavy četly. A teďka tenhleten starší: ‚Vojín Metelec!‘ A Vydrna ani nemrkl a řekl: ‚Zde!‘ Jenomže Vydrna měl takovej trochu vyšší hlas, takže kdyby deset tisíc lidí zařvalo gól, tak mezi nima toho Vydrnu asi poznáte. A teďka on tak jako zamrkal a povídá znova: ‚Vojín Metelec!‘ A Vydrna suverénně řekl: ‚Zde!‘ Tak on k němu šel, koukal se mu přímo do očí na nějakech těch patnáct centimetrů a znova řekl: ‚Vojín Metelec!‘ Vydrna ani nemrkl a řekl: ‚Zde!‘ A on povídá: ‚Vojíne Vydrno, já čtu Metelec.‘ On povídá: ‚Já jsem rozuměl Vydrna.‘“

  • „V tom roce šestapadesát jsem začal trénovat s těma Brandejskejma. S těma bratrama Brandejskejma. S Vaškem Balšánem. Taky bylo krásný to, že jsme si všichni tykali. Já teďka odbočím zase trošičku do takových těch společenských záležitostí. Rozhodčí Mikeš, vynikající rozhodčí – takový malý postavy byl – ten byl ročník 1902. A neexistovalo, aby mu někdo vykal. Jenom jsme mu tykali a říkali jsme mu ‚Františku‘. Dokonce tam byl ročník 1894, já si teďka nevzpomenu na jeho jméno – tomu jsme tykali. Tenkrát jsme si všichni... ale i všichni atleti si takhle tykali. Dneska, já jsem koukal: dorostenci trénujou – a oni svýmu trenérovi vykaj! No to už jako... Mně se to nelíbí. To je asi tak, jako kdyby si v Sokole říkali ‚pane‘ nebo ‚paní‘, když je to ‚bratr‘ a ‚sestra‘, že jo. To prostě nejde. Tak jsme si všichni říkali křestním jménem a tykali jsme si.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.06.2019

    (audio)
    délka: 01:38:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 19.02.2021

    (audio)
    délka: 42:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jdeš do kopce, musíš jít naplno, ať to dopadne, jak chce

Portrétní fotografie z mládí
Portrétní fotografie z mládí
zdroj: Vladimír Kánský

Vladimír Kánský se narodil 18. ledna 1940 v Praze. Jeho otec, právník Jaroslav Kánský, byl v roce 1950 v rámci Akce 77 nucen odejít „do výroby“. Prastrýc z matčiny strany, Vladimír Haering, byl vojenský lékař a v letech 1938-1940 předseda Československého červeného kříže. V roce 1940, krátce po narození Vladimíra Kánského, byl tento jeho prastrýc a kmotr zatčen za svou činnost v odboji a během nacistického věznění v roce 1942 zemřel. Vladimír Kánský se od roku 1956 závodně věnoval chůzi a v roce 1958 vytvořil československý rekord na pět kilometrů. Vojnu absolvoval v Dukle Praha – tedy v armádním sportovním družstvu. Od roku 1964 vedle sportování mistroval památkové stavby, v letech 1975-1987 se podílel na regotizaci domu U Kamenného zvonu. Od roku 2010 znovu závodí v chůzi jako veterán. V roce 2018 se ve španělské Malaze stal veteránským mistrem světa v chůzi na pět kilometrů.