Rajisa Kamlerová

„Ale pak už si zase pamatuji na válku, jak narukovali, museli všichni narukovat. Babička zůstala ve Stavišti sama, teta v Novošulkách sama, maminka sama na Újezdě [Újezdec], takže se ženské sešly všechny k babičce a obhospodařovaly nějaké to pole, protože tam zůstalo hospodářství. Jednak tam byl ten – jak se jmenoval – Bohoušek, kterej padl – no, teď mi to vypadlo – má tam pomníček – padl u Dukly, měl asi dvacet roků. Ten prý nadšeně říkal, [že] musí jít bojovat a pomstít Milku s Josífkem. Oba dva strejci, Pepík a Rostík, byli ranění, to byli maminčini bratři, zachránili se tím, že byli někde ranění a že se zrovna v tu dobu jako... Ale co strýc Josef vykládal, to bylo otřesné. Jednou, když vzpomínali, říkal, že jezdil s nákladním autem. Najednou se nemohl rozjet, zasekli se, túrovali to, nešlo to, vylezl z auta, díval se, co je před ním, a zjistil, že jsou to mrtvoly vojáků. Začal prý zvracet a nemohl už jet dál, byl to otřesný zážitek.“

„Řeknu vám, jak jsem byla svědkem toho pálení. Brzy ráno jel nějaký – to jsme bydleli tedy v Újezdci, říkali jsme Újezd – brzy ráno mě probudil strašný rachot na cestě – takovej vůz, jel na tom Ukrajinec a křičel: ‚Lidi, utíkejte, jdou na nás Němci!‘ Přiběhla tatínkova sestra, oblékla mě, sebrala, že půjdu... protože maminka šla zrovna do mlékárny s mlékem. Brášku, který měl tři roky, nechala mamince. Jak lidi utíkali, hodila mě na nějaký vůz, byly tam peřiny, tak mě hodila do peřin. Vím, že jsme přistáli v nějakém lese, kde byla spousta vozů, dětí. Maminka, když přišla domů, vzala brášku a šli mě hledat. Nějak mě tam našla a šli jsme k tetě do Novošulek, to bylo bokem fronty. Odpoledne lidi začali křičet: ‚Někde hoří! Pojďte se podívat!‘ Vyšli jsme na takovou vyvýšeninu a viděli jsme strašný černý dým, říkali: ‚To hoří Malín!‘ Takhle si pamatuji hoření Malína. Další den mě maminka nechala u tety a šla do Malína hledat, měla tam sestru a synovce, a protože všichni shořeli, hledala, kde by... Našla je ve stodole, zbytky šatů. Ještě jedna taková příhoda, pak jsme se dozvěděli, že opravdu v té stodole byl i Josífek, měl asi dvanáct roků, a když začala stodola hořet, asi osmnáctiletá holka a ten Josífek se nějak prodrali pod střechou a vyskočili do kukuřice, ta holka se plazila dál, kdežto on se začal dusit a stoupl si. Přišel k němu prý Němec, probodl ho a hodil zpátky do ohně. Ona, celá ohořelá, se zachránila – to teta s ní pak nějak mluvila – a ten příběh o Josífkovi potom vykládala.“