„Stále jsme chodily na předvolání. Tam nás mlátili tak, že jsme byly zakrvácené. A jednou, když maminku mlátili tak, že hlavu měla už úplně modrou, jsem proti nim vystoupila jako tehdy můj bratr: ´Nebijte moji maminku a neříkejte jí škaredá slova!´S pěstí jsem na ně šla. No ty mně dali, že jsem ztratila vědomí. Slabá jsem byla a podvyživená. Tak mě vzali jako kotě a vyhodili ven do mláky.“
„Našel mě jeden zedník a říká: ´To je ta mladá od toho redaktora.´Vzal mě do bytu, který jste v životě neviděl. Jedna místnost. Podlaha byla jen udusaná hlína. Malé okénko. Jedna postel, kde vyráběli děti. Těch pět dětí spalo na slámě. A tam mě donesl ten Štěpán Geletej a řekl ženě: ´Ošetři ji, to je ta malá Ostereicherrová.´Ošetřovala mě lopuchama. Umývala, zaříkala rusínsky a litovala mě. Poslední skleničku mléka mi dala a kousek uhnětené kukuřičné mouky. To bylo poslední, co měli. Víc srdce měli tito chudáci než ti bohatí. A tak je to dodnes.“
„V transportu začala jedna žena předčasně rodit. Stříkala z ní krev. Mně bylo patnáct let, v životě jsem tohle neviděla. Tak mi jeden říká: ´Ty jediná tu umíš maďarsky. Jdi, řekni o pomoc. Vždyť s těma špinavýma rukama ji nemůžeme odrodit.´Vodu jsme neměli, špinaví jsme byli, ve stoje jsme spali a tak. No a tak jsem šla. Smrděli jsme. Tehdá jsme byli smradlaví Židi. Chtěla bych vidět kteréhokoli árijce, kdyby v tomto žil tři dni, kde jsme čtyřicet lidí šli čůrat, na velkou potřebu a přes mříže se výkaly na kousku papíru vyhazovaly. Tak tam byly přilepené, a k tomu třicetistupňová vedra. My už jsme to necítili. My už jsme byli jen omámeni tím smradem. Tak mě odkopl (německý voják). A řekl: ´Zmizni ty smradlavá židovko!´A já jsem padla na můj kostnatý zadek. Mně bylo patnáct. Vážila jsem pětadvacet kilo – kost a kůže. Tak jsem si natloukla a jen se na něj podívala a říkám: ´Vždyť vy jste taky člověk.´A to bylo osudné. Začal do mě mlátit a kopat do bezvědomí. A já už jsem se neprobrala. Až po cestě na prkno. Ještěže tam byl jeden medik.“
„Oni (maďarští policisté) přišli a ptali se, kde je otec. Řekli jsme, že nevíme. Vůbec jsme se nechtěli vyjadřovat o tom, s kým odešel. Řekli jsme, že služebně odjel. Ptali se, proč naše máma neodpovídá. Máma neuměla Maďarsky, jenom my děti. Oni zase Německy neuměli a Česky už teprve ne. Tak oni začali: ´Ty smradlavá česko-židovská ku…´My jsme jako děti tento výraz doma neslyšeli. Když jsme se ptali, tak maminka říkala, že je to škaredé slovo, že je to spodina u Židů. No a tak jsme věděli, že je to něco škaredého a že to řekli mámě. Tak bratr proti nim vystoupil: ´Neurážejte moji mámu, je to čestná žena a nenadávejte nám, protože my jsme se tím narodili, jak vy jste se narodili Maďary a taky vám nenadáváme.´To jim řekl velmi slušně, ale energicky a šel proti nim pěstí. Čtrnáctiletý kluk, jak palice. Tak ho zmlátili, že tam padl do bezvědomí.“
„Zůstala jsem na chodbě ve vlaku. Vedle mne stál jeden německý voják, který se mi začal dvořit. Nechtěla jsem s ním vůbec mluvit. A ten německý voják se zeptal: ´Proč se mnou nemluvíte?´´Protože Vás nenávidím! Jsem židovka.´V tom momentě bych si byla jazyk ukousla. On se tak na mne podíval. ´My milujeme, že jste židovská děvčata.´Pak se tak ale smutně podíval. ´Myslíte si, že já jsem rád v této válce? Kdybych odmítl, tak mě zastřelí, tak jako vás Židy. Já nemám nic proti vám, ale musíme poslouchat vrchnosti.´Tak to se mně velmi líbilo. Od té chvíle jsem věděla, že ne všichni Němci jsou stejní.“
Jen jsem se na něj podívala a říkám: Vždyť vy jste taky člověk! A to mi bylo osudné
Elena Kalmárová, rodným jménem Osterreicherová, se narodila 13. května 1926 v Olomouci. Od dětství však žila na Podkarpatské Rusi, nejprve v Mukačevu a pak v Chustu, kde její otec vydával periodikum Verchovina. Vyrůstala v židovské rodině. Když 14. března roku 1939 zbytek Podkarpatské Rusi obsadili Maďaři, čelila rodina represím a násilnému chování ze strany maďarských ozbrojenců. Otci se přes Budapešť a Bukurešť podařilo dostat do Palestiny. Pamětnice s bratrem a matkou byli deportováni do lágru v Kamenci Podolském na území Ukrajiny, kam v té době byli zavlečeni mimo jiné Židé z obsazené Podkarpatské Rusi, kteří předím neměli maďarské občanství. Rodině se se štěstím podařilo uniknout masakrům a vrátili se domů. V roce 1943 se dostali do Palestiny, kde se setkali s otcem. Až do konce války se Elena starala o zraněné vojáky. Po osvobození se rodina vrátila do Československa. Spolu s manželem žili ve slovenské Nitře. V důsledku napadení maďarským vojákem během válečných let nemohla pamětnice nikdy naplno pracovat. Elena Kalmarová zemřela roku 2005 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!