Dita Elena Kalmárová

„Oni (maďarští policisté) přišli a ptali se, kde je otec. Řekli jsme, že nevíme. Vůbec jsme se nechtěli vyjadřovat o tom, s kým odešel. Řekli jsme, že služebně odjel. Ptali se, proč naše máma neodpovídá. Máma neuměla Maďarsky, jenom my děti. Oni zase Německy neuměli a Česky už teprve ne. Tak oni začali: ´Ty smradlavá česko-židovská ku…´My jsme jako děti tento výraz doma neslyšeli. Když jsme se ptali, tak maminka říkala, že je to škaredé slovo, že je to spodina u Židů. No a tak jsme věděli, že je to něco škaredého a že to řekli mámě. Tak bratr proti nim vystoupil: ´Neurážejte moji mámu, je to čestná žena a nenadávejte nám, protože my jsme se tím narodili, jak vy jste se narodili Maďary a taky vám nenadáváme.´To jim řekl velmi slušně, ale energicky a šel proti nim pěstí. Čtrnáctiletý kluk, jak palice. Tak ho zmlátili, že tam padl do bezvědomí.“

„Zůstala jsem na chodbě ve vlaku. Vedle mne stál jeden německý voják, který se mi začal dvořit. Nechtěla jsem s ním vůbec mluvit. A ten německý voják se zeptal: ´Proč se mnou nemluvíte?´´Protože Vás nenávidím! Jsem židovka.´V tom momentě bych si byla jazyk ukousla. On se tak na mne podíval. ´My milujeme, že jste židovská děvčata.´Pak se tak ale smutně podíval. ´Myslíte si, že já jsem rád v této válce? Kdybych odmítl, tak mě zastřelí, tak jako vás Židy. Já nemám nic proti vám, ale musíme poslouchat vrchnosti.´Tak to se mně velmi líbilo. Od té chvíle jsem věděla, že ne všichni Němci jsou stejní.“

„Stále jsme chodily na předvolání. Tam nás mlátili tak, že jsme byly zakrvácené. A jednou, když maminku mlátili tak, že hlavu měla už úplně modrou, jsem proti nim vystoupila jako tehdy můj bratr: ´Nebijte moji maminku a neříkejte jí škaredá slova!´S pěstí jsem na ně šla. No ty mně dali, že jsem ztratila vědomí. Slabá jsem byla a podvyživená. Tak mě vzali jako kotě a vyhodili ven do mláky.“

„Našel mě jeden zedník a říká: ´To je ta mladá od toho redaktora.´Vzal mě do bytu, který jste v životě neviděl. Jedna místnost. Podlaha byla jen udusaná hlína. Malé okénko. Jedna postel, kde vyráběli děti. Těch pět dětí spalo na slámě. A tam mě donesl ten Štěpán Geletej a řekl ženě: ´Ošetři ji, to je ta malá Ostereicherrová.´Ošetřovala mě lopuchama. Umývala, zaříkala rusínsky a litovala mě. Poslední skleničku mléka mi dala a kousek uhnětené kukuřičné mouky. To bylo poslední, co měli. Víc srdce měli tito chudáci než ti bohatí. A tak je to dodnes.“