Dita Elena Kalmárová

„Zůstala jsem na chodbě ve vlaku. Vedle mne stál jeden německý voják, který se mi začal dvořit. Nechtěla jsem s ním vůbec mluvit. A ten německý voják se zeptal: ´Proč se mnou nemluvíte?´´Protože Vás nenávidím! Jsem židovka.´V tom momentě bych si byla jazyk ukousla. On se tak na mne podíval. ´My milujeme, že jste židovská děvčata.´Pak se tak ale smutně podíval. ´Myslíte si, že já jsem rád v této válce? Kdybych odmítl, tak mě zastřelí, tak jako vás Židy. Já nemám nic proti vám, ale musíme poslouchat vrchnosti.´Tak to se mně velmi líbilo. Od té chvíle jsem věděla, že ne všichni Němci jsou stejní.“

„Stále jsme chodily na předvolání. Tam nás mlátili tak, že jsme byly zakrvácené. A jednou, když maminku mlátili tak, že hlavu měla už úplně modrou, jsem proti nim vystoupila jako tehdy můj bratr: ´Nebijte moji maminku a neříkejte jí škaredá slova!´S pěstí jsem na ně šla. No ty mně dali, že jsem ztratila vědomí. Slabá jsem byla a podvyživená. Tak mě vzali jako kotě a vyhodili ven do mláky.“

„Našel mě jeden zedník a říká: ´To je ta mladá od toho redaktora.´Vzal mě do bytu, který jste v životě neviděl. Jedna místnost. Podlaha byla jen udusaná hlína. Malé okénko. Jedna postel, kde vyráběli děti. Těch pět dětí spalo na slámě. A tam mě donesl ten Štěpán Geletej a řekl ženě: ´Ošetři ji, to je ta malá Ostereicherrová.´Ošetřovala mě lopuchama. Umývala, zaříkala rusínsky a litovala mě. Poslední skleničku mléka mi dala a kousek uhnětené kukuřičné mouky. To bylo poslední, co měli. Víc srdce měli tito chudáci než ti bohatí. A tak je to dodnes.“

„V transportu začala jedna žena předčasně rodit. Stříkala z ní krev. Mně bylo patnáct let, v životě jsem tohle neviděla. Tak mi jeden říká: ´Ty jediná tu umíš maďarsky. Jdi, řekni o pomoc. Vždyť s těma špinavýma rukama ji nemůžeme odrodit.´Vodu jsme neměli, špinaví jsme byli, ve stoje jsme spali a tak. No a tak jsem šla. Smrděli jsme. Tehdá jsme byli smradlaví Židi. Chtěla bych vidět kteréhokoli árijce, kdyby v tomto žil tři dni, kde jsme čtyřicet lidí šli čůrat, na velkou potřebu a přes mříže se výkaly na kousku papíru vyhazovaly. Tak tam byly přilepené, a k tomu třicetistupňová vedra. My už jsme to necítili. My už jsme byli jen omámeni tím smradem. Tak mě odkopl (německý voják). A řekl: ´Zmizni ty smradlavá židovko!´A já jsem padla na můj kostnatý zadek. Mně bylo patnáct. Vážila jsem pětadvacet kilo – kost a kůže. Tak jsem si natloukla a jen se na něj podívala a říkám: ´Vždyť vy jste taky člověk.´A to bylo osudné. Začal do mě mlátit a kopat do bezvědomí. A já už jsem se neprobrala. Až po cestě na prkno. Ještěže tam byl jeden medik.“