"Potom naložili pomerančovník, jako kytku, no prostě holý nesmysly, ale to, co bychom potřebovali, jako peřiny, postele, to už nestihli, protože já nevím, jestli bylo nějaký ultimátum, že do určité hodiny musíme být pryč. Prostě on to auto nahodil a že jede. A jeli jsme někam. Já vím jenom, že nám byla na tom autě šílená zima a někdy v noci, dejme tomu ve dvě, ve tři v noci, mu došel benzín a my jsme skončili v Kyšperku u nějakýho nadjezdu. Protože zase, byla tam jedna skříň a s tou skříní by tím podjezdem neprojel a už mu došel benzín. Takže tam jsme skončili. Zůstalo to tak a my jsme pořád brečely, že chceme domů. Tatínek seskočil a šel to hledat, protože nevěděli jsme, kde jsme, kam jít. Pak tam někde samozřejmě se on dopátral, kde je četnická stanice, tak dejme tomu za dvě hodiny, po tmě, v noci, v říjnu, pršelo, byla zima, přišel a šli jsme do tělocvičny, kde se o nás postarali Sokolové a dali nám horkej čaj. To bylo naše první zastavení a my jsme pořád trvali... nechápali, že chcem' domů, ať jedem domů."
"Tyhlety transporty těch Židů, ty byly strašný. To si vzpomínám, že táhli transport plnej maďarskejch Židů, to jely rodiny s děckama a teď ty nádražáci jim chtěli nějak pomoct. No, co mohli... Tak přišli za mnou a říkali: 'Pojď do jídelny, my ti dáme naše dvoje lístky na večeři,' a bylo to ve dvě v noci, a ty lístky dali tomu doprovodu, těm Němcům, těm esesákům, ať se nějak - řeknu to vulgárně - ať se nažerou, ať zmizej z transportu. 'A ty půjdeš zezadu a tam někde něco najdeš!' No, někde něco najdeš, co tam bylo? No byly tam plechovky od znojemskejch okurek. Já jsem zadem vlezla do tej kuchyně a tam byly padesátilitrový kotle s meltou slazenou cukerínem. Do toho jsem strčila, do tej plechovky, to kafe a oni to nesli na ten transport těmhletem chudákům. A ty děti tak prosily, že chtěj ještě. Jenomže to bylo nebohý, nebyl žádnej hrníček, žádná sklenička, takže oni toho spoustu vylili. Ale přece jen se nějak posilnili."
"Přijeli jsme na polský hranice a tam skutečně od našich hranic dva kilometry do vnitrozemí byla naskládaná bojová technika. A my jsme se vrátili 20. srpna a 21. oni přijeli. A poláci nám říkali: 'Nevracejte se, my k vám vpadnem!' Manžel se jako smál a říkal: 'Musíme jet domů, dyť nemáme už peníze.' A teď oni viděli, že máme - my jsme jeli pod stany - stany, matračky nafukovací, spacáky. 'Všechno koupíme! Všechno koupíme!' Poláci, žejo, ti by všechno zakšeftovali. A manžel říkal: 'Ne, nebudu tady s ničím kšeftařit, jedu domů.' A tam jsme to všechno viděli, tam ty auta už stály připravený, tanky připravený. Jak vám říkám, to bylo dva kilometry od hranic. I ty trojúhelníky protitankový, všecko nachystaný."
„Dokud [Němci] vítězili a jeli [na východní frontu], měli otevřené plošiny a na nich děla, zamaskované těmi sítěmi. Dvacetiletí kluci, frajeři, hezcí kluci, zdraví, harmoniky hrály. A když museli v té stanici přibrzdit, protože byla jednokolejka, tak přiběhli do závodní jídelny a chtěli aspoň napít. Tam měli obrovské kotle, kde se vařila melta slazená cukerínem a ta se jim mohla prodat za nějaké feniky. Oni přicházeli k okénku, nesměli transport na dohled opustit, takže to byla paráda. Ale potom, když začala fronta, tak tihle krásní kluci jezdili v rychlíkových vagonech předělaných na lůžkové bez nohou, bez rukou, zakrvavení a zafáčovaní. V širokém pojmu vzato, tam jeli krásní kluci a zpátky samí mrzáci.“
„To ještě nebyli partyzáni, ještě byli zalezlí v zemljankách. Žádné bojůvky, nic takového. Ukrývali se tam. Takže potom šel [táta] s těmi lístky, na konci v mlýnu byl nějaký Vondra a ten jim dal mouku, aby zase na Orlici Vondra, pekař napekl v noci chleba. No jak ty chlapy tam uživit? To byla síla. Teď chlapi byli nemocní. Dostat k nim doktora - a to musím říct všechna čest, to nikdo neocenil a nemají žádnou pamětní desku, tam byl doktor Kovalski, ten šel, tatínek šel za ním, v noci pěšky do Dolní Dobrouči k lesům a ošetřil je. To by byla jistá smrt. Pak byl v Kyšperku proti nádraží doktor Holubář, zubař. Chlapy bolely zuby, on měl dvě malé děti, šel a ty zuby jim ošetřil.“
„Naložili tohle piano, to se tak nadřeli, tím ztratili tak hodinu, naložili pomerančovník, naložili stůl a židle a já nevím, co [ještě], nějaké blbosti a odjeli jsme. Protože už se to nedalo. Přišli haranti, kluci, se kterými jsem chodila do školy, v ruce kamení a házeli ho po nás. On [řidič] říkal: ,Mně snad roztřískají okénko u kabiny!‘ Tenkrát to byla cennost, tak říkal: ,…já už jedu. Dělejte si, co chcete. Jestli chcete, pojeďte, já už jedu.‘ Tak jsme nasedli na nákladní auto a dojeli jsme tehdy do Kyšperka.“
„Po vyškolení se dostal na Plzeň-Bory a tam sloužili ,rafáci‘ [bývalí letci RAF]. To byla jeho vojna. To byla nádherná vojna, nádherný vztah, protože kluci rafáky žrali a navíc on – když byl zavřený – tuplem. Viděli, že ti chlapi bojovali. Teď to byla samá elita, on létal s Kostohryzem a s Haeringem. Haering byl z Kutné Hory a létal do Zbraslavic, vždycky říkal: ,Dvorního navigátora Kallistu na neděli beru já.‘ Vzal si v Borech letadlo a letěli.“
„Nějaká Evička Steinová nebo Steinerová byla spolužačka, černovláska, hezká holčina, kamarádka. To jsme tak hrozně plakali. Oni ji napřed měli zapsanou na transport toho Angličana [Wintonových dětí]. No, oni ji z toho vzali a pak skončili všichni v plynu. Takže na počest této Evičky jsem svou dceru pokřtila [jako] Evu, protože to bylo nezapomenutelné kamarádství. Z ostatních Židů se do Kyšperku nevrátil žádný. Všichni zůstali v plynu. Jedině Fischlovi a pak myslím, že z rodiny Rusových se někdo vrátil, ale odjeli do Izraele.“
Miluška Kallistová, roz. Coufalová, se narodila 18. prosince 1925 v Polici nad Metují. Otec byl ruským legionářem z první světové války a po návratu do Československa se stal četníkem. V roce 1938 byl mobilizován, po záboru pohraničí musel s rodinou opustit svůj domov a přestěhovat se do Kyšperku (dnes Letohrad). Miluška po ukončení měšťanské školy musela ve svých 14 letech nastoupit do práce na nádraží v Kyšperku, kde prožila i celou válku. Při své službě viděla vlaky s vojáky, kteří jeli bojovat na frontu nebo se z ní jako mrzáci vraceli. Přes nádraží projížděly i transporty do vyhlazovacích táborů a pamětnice pro ně tajně kradla ve staniční vývařovně meltu. Po válce se rodina odstěhovala do Meziměstí a následně do Police nad Metují. V roce 1946 si vzala Lea Kallistu, budoucího armádního pilota. Aby neohrozila kariéru svého manžela, musela se zříci svého otce, bývalého ruského legionáře. S otcem se pak stýkala tajně. Manželům se narodily dvě děti, Eva a Leoš.
Fotografie žáků druhého ročníku měšťanské školy v Dolní Čermné, rok 1938. Pamětnice stojí uprostřed fotografie. Její sestra přes ni vyryla čárku, aby ji poznala
Fotografie žáků druhého ročníku měšťanské školy v Dolní Čermné, rok 1938. Pamětnice stojí uprostřed fotografie. Její sestra přes ni vyryla čárku, aby ji poznala
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
