Miloslava Kalibová

„Po válce když jsme přišly, tak jsme měly zájem sem (do Lidic) jít, ale příbuzní říkali: ,Počkejte za týden, bude tryzna, tak tam půjdete až společně všechny, co už jste se vrátily.‘ Nebyly jsme ještě všechny, ale od poloviny května už se vězeňkyně vracely. Tak až s tou tryznou. Měly jsme se shromáždit na Buštěhradě v zámku a pak jít. Tak takhle jsme přišly a až nad strání jsme viděly – prázdné údolí... Byl tam jedině ten hrob označen, tam byl už jakýsi provizorní kříž, to místo prý udržoval nějaký pán ze Hřebče. A taky se vyprávělo, ono tam bylo oseté pole a obhospodařoval ho buštěhradský státní statek. A když tam přijeli s koňmi, tak ty odmítali překročit místo toho hrobu. Je k neuvěření, ale lidé z toho statku říkali, že tam ty koně nedostali.“

„Tam asi dva domy vedle té koleje, snad to byla domovnice nebo nějaká žena, když viděla nějakého mládence, který by mohl být student, přicházet od Karlova náměstí dolů, tak vyběhla a řekla mu, co se tam dělo. A to jsme viděli několik případů, jak ti se otočili a odcházeli. Víte, nocovali někde jinde nebo přijeli odněkud, prostě nebyli tu noc v koleji, tak ona je varovala.“

„Jeden z těch sachsenhausenských vězňů mně jednou napsal, abych ho navštívila, že pracuje na ústředním výboru. To bylo ještě vedle Prašné brány, ta banka, tu obsadili. A to bylo připraveno, komunisté už v té skupině (vězňů ze Sachsenhausenu) pracovali, už měli schůze, věděli, kde budou umístěni a to všechno. A jeden z těch mužů mně napsal, jestli bych ho navštívila, a nabízel mi zaměstnání. A já říkám: ,No ale já nejsem komunistka, moji rodiče taky nebyli, tatínek nebyl ve straně, vím, že volil sociální demokraty, no tak jak bych mohla být na ústředním výboru?‘ A on, že to by se všechno udělalo. ,A měla bys tady podmínky jako nikde jinde. No a když by bylo potřeba, tak by sis stoupla do okna ke kulometu a střílela do lidí.‘ No tak to jako mi vyvalilo oči a říkala jsem: ,Já už jsem zaměstnaná, spoluzaměstnanci v pojišťovně se ke mně za války chovali hezky, jsem tam spokojená, tak já se ještě rozhodnu.‘ No a rozhodla jsem se negativně. To bylo v pětačtyřicátém roce, nějak hned na podzim.“

„Já se sestrou jsme normálně spaly – a teď tatínek nějak slyšel pořád kroky, jak z té stráně pořád lidé chodili. A tam taky bydlel Ferda Pospíšil, a to byl invalida z první světové války a měl protézu. To byla dřevěná hůl, a jak šel, tak to klapalo. A tatínek, já jsem ještě spala, to vím jen z vyprávění rodičů, tatínek říká mamince: ,Prosím tě, co se to děje? Tady teď vedou Ferdu, jak to klapalo, copak se to tady děje?‘ No a nějak po třetí hodině přišli taky k nám...“