Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Jan Kalaš (* 1940)

• narozen 17. února 1940 v Praze

• česko-švýcarský odborník v oblasti životního prostředí a energetiky

• v závěru války zažil v Řevnicích nedaleko Prahy spojenecké nálety

• v letech 1946 až 1954 žil v Libouchci na Ústecku

• v Kutné Hoře absolvoval střední průmyslovou školu strojírenskou

• od roku 1958 studoval ekonomii a energetiku na tehdejší fakultě ekonomického inženýrství ČVUT

• v roce 1968 emigroval do Švýcarska

• osmnáct let se věnoval mezinárodnímu konzultantství v 65 zemích světa na několika kontinentech

• v letech 1986 až 1994 pracoval pro švýcarské ministerstvo zahraničního obchodu

• v letech 1991 až 1994 koordinoval švýcarskou technickou pomoc v oblasti životního prostředí, určenou středoevropským zemím

• od září 2006 do ledna 2007 působil jako český ministr životního prostředí

• v roce 2024 žil v Praze

Když šel jako čtrnáctiletý mezi kolektivizovanými poli do školy, uvědomil si, že v totalitním Československu nechce zůstat – a to se mu o několik let později splnilo. Když Petr Jan Kalaš odjížděl ze své rodné země, neměl ještě tušení, že se za několik desítek let vrátí a bude se podílet na obnově české přírody, a to i v roli ministra životního prostředí.

Narodil jsem se do směsi strachu a obav

Petr Jan Kalaš se narodil 17. února 1940 v Praze do rodiny výpravčího. Otec pocházel z hlavního města, matka z venkova na Kutnohorsku. První roky života prožil v Řevnicích nedaleko Prahy během druhé světové války. V jakém období vyrůstá, začal pořádně vnímat až v posledním roce války. Vzpomíná si na strach rodičů, nálety a ukrývání ve sklepě. „Válečný zážitek, na který si plně vzpomínám, byl z jara 1945 v mých pěti letech, kdy spojenečtí hloubkaři začali bombardovat ty nákladní vlaky, které částečně stály kolem Řevnic. Takže my jsme prožili asi deset dní ve sklepě. Vzpomínám si na tu tmu a – řekl bych – na tu obavu, co se s námi stane,“ popisuje pamětník. Vybavuje si také americkou delegaci, která obcí projížděla. „Byl to předvoj, který se odvážil směrem k Praze. Na nákladních autech přijela řada vojáků. Vzpomínám si, že mě vojáci vzali na to nákladní auto, dali mně americkou čokoládu, na jejíž chuť si pamatuju i doteďka, poněvadž mě tehdy ovlivnila, a byl to takovej pocit úlevy,“ vypráví Petr Jan Kalaš.

Zanedlouho do Řevnic dorazili sovětští vojáci. Ti však v tehdy pětiletém Petru Janu Kalašovi znovu probudili pocit strachu. „K nám se nakvartýroval nějakej vysokej důstojník ruský armády, byl tam asi dva dni.  Já jsem pozoroval, že to je nebezpečí pro moji maminku, protože tam nastaly, řekněme, takové ty nepřímé pokusy tohohle vojáka. Takže jsem měl strach vůbec, co se z toho vyklube. Nějak z toho tatínek vybruslil dobře, že se zkrátka nic nestalo, ale byl to takovej pocit velký nejistoty,“ vzpomíná.

V roce 1946 se Kalašovi přestěhovali do pohraničí, kde měl otec v rámci jeho budování zavést autobusovou dopravu. Domovem na následujících osm let se jim stal Libouchec v Ústeckém kraji. Tam vyrůstal Petr Jan Kalaš po boku své o šest let mladší sestry. Chodil do školy a věnoval se, dokud to bylo možné, skautingu, který ho silně formoval. Jelikož byla maminka věřící, každou neděli s ní chodil do kostela, za což ho pokaždé odměnila pětikorunou. Tu pak využil na vstupenku do místního biografu. Vzpomíná si, že ho farář podněcoval k různým filozofickým úvahám, které ho taktéž ovlivnily. Jako žák prospíval dobře, ale jak sám říká, nebyl mezi spolužáky příliš v oblibě. Brzy se musel naučit samostatnosti, protože často musel pečovat o svou mladší sestru, když jeho matka jezdila za babičkou na Kutnohorsko.

Rok 1968 byl rok plný aktivit

Po osmi letech se rodina rozhodla pro změnu prostředí. Jenže aby mohli odjet, musel si otec nejprve najít nové pracovní místo. Přes matčina švagra nakonec sehnal zaměstnání v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Kalašovi se tedy přestěhovali do Kutné Hory. Ještě před tím ale nějakou dobu pobývali na venkově u babičky – právě tehdy si Petr Jan Kalaš uvědomil, že tu nechce zůstat. Změna prostředí byla pro čtrnáctiletého chlapce poměrně náročná, protože si musel vytvořit nové vazby s vrstevníky. Na radu svého otce nastoupil v Kutné Hoře na střední průmyslovou školu strojírenskou. Za toto rozhodnutí byl nakonec rád, ačkoliv studium nebylo snadné, hodně se toho naučil, což ocenil při studiu vysoké školy. K tomu původně dostal doporučení, ovšem to bylo následně zamítnuto kvůli tomu, že otec nebyl členem komunistické strany. „Ale pak přišel vládní příkaz otevřít vysoké školy dobrým žákům, a tak mě přijali,“ vysvětluje pamětník.

Petr Jan Kalaš odešel v roce 1958 do Prahy, kde nastoupil na tehdejší fakultu ekonomického inženýrství ČVUT, studoval ekonomii a energetiku. Mimo školních povinností se věnoval hraní fotbalu, byl nenápadný, ale dobrý student a promoval s červeným diplomem. Po absolvování působil jako provozní inženýr tepelných elektráren v severních Čechách. Vojnu v Benešově přetrpěl se skupinou jemu podobných intelektuálů v Benešově. Po návratu pracoval jako provozní inženýr elektrárny v Tušimicích na Chomutovsku.

Rok 1968 a jeho uvolněnou atmosféru silně vnímal a užíval si nově nabytých možností společenského života. Stal se členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN), sledoval aktivně společenské i politické dění a propagoval to i v pracovním prostředí. „Cítil jsem, že musím podpořit to, co by mohlo změnit tuhle společnost, aby se z ní stala západní,“ vysvětluje. Ve stejném roce odmítl dát z politických důvodů posudek jednomu slovenskému projektu. „Investiční komise měla doporučit výstavbu elektrárny ve Vojanech. Tenhle projekt byl financován z české strany. Měl mít uhlí z Ukrajiny a dodávat elektřinu do Ruska. To byl projekt, se kterým jsem zásadně nesouhlasil,“ vysvětluje pamětník. I přes jeho nesouhlas mělo k realizaci dojít, a proto se rozhodl, že dá výpověď. Chtěl se dál vzdělávat ve svém oboru, ale věděl, že v dané situaci to není možné. O to jednodušší pro něj pak bylo rozhodnutí emigrovat. To se událo bezprostředně poté, co se 21. srpna 1968 dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Sbíral jsem víza a nevěděl jsem, co si počnu

Poté, co zjistil, že vojska cizích armád překročila hranice Československa, bleskově se rozhodl pro odchod ze země. Z rozhlasu věděl, že v poledne odjíždí vlak do Českých Budějovic, a tak na nic nečekal. „Měl jsem hodinu na to, abych si zabalil věci na celej zbytek života, takže jako první červenej diplom, pár knížek, co jsem měl rád, dvě tři košile, a malej kufřík byl plnej,“ popisuje. Na mopedu odjel společně se svou tehdejší přítelkyní na nádraží, kde nasedli na vlak směr jižní Čechy. „Jeli jsme do Budějovic, tam jsme přesedali – poslední svíčková v restauraci. Když tam teďka jedu, tak vím, kde byla. A odpoledne jel motorák směrem na jih, na hranici. V tom motoráku se sešla skupina, jako jsme byli my, která předstírala, že jsme turisti – zkrátka jsme měli strach,“ vzpomíná Petr Jan Kalaš a pokračuje ve vyprávění: „Někdy v devět hodin večer nás zastavili asi tři kilometry před hranicema, že dál už to nejde. Tak jsme vystoupili a takovým tím románovým způsobem, někdo s baterkou, jsme zkrátka těch třicet lidí šli. Někdo to vedl a šli jsme k hranici s kuframa a nejistotou, jestli budou ty hranice otevřený. Chytnou nás, nechytnou...“

Nakonec skupina bez problémů přešla hranice. Posléze odjel Petr Jan Kalaš s přítelkyní autem do Vídně, která se stala jejich útočištěm na následující asi dva týdny. Protože chtěl mít alternativy, rozhodl se získat co nejvíce víz. „Navštěvoval jsem všemožné ambasády. V pasu jsem měl vízum do Austrálie, Kanady, Brazílie, Švédska... Sbíral jsem víza, ale ve skutečnosti jsem pořád nevěděl, co si počnu,“ přiznává. V Rakousku se ještě ozval rodičům, kteří do té doby o jeho emigraci nevěděli, nestihl se s nimi ani rozloučit. Po čtrnácti dnech odjeli partneři do Mnichova, kde měl Petr Jan Kalaš kamaráda. Ten se o ně postaral, ubytoval je a našel jim zaměstnání. Petr Jan Kalaš působil jako asistent hlavního střihače ve skladu textilních látek, což byla fyzicky náročná práce. Ve volných chvílích se učil německy, což se mu ale vymstilo. „Zpomalil jsem kvůli tomu, a tak mě vyhodili,“ říká. Chtěl si najít práci ve svém oboru, a proto rozeslal dopisy do různých firem ve Švédsku a Švýcarsku. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a brzy se mu ozvali z konzultační firmy Brown Boveri ve švýcarském Badenu, aby přijel na pohovor.

Petr Jan Kalaš se tedy vydal vlakem do Švýcarska, kde s nadšením zjišťoval, jak mu jsou místní obyvatelé sympatičtí. Uvědomoval si, že by v této zemi chtěl zůstat. O to více byl z pohovoru ve firmě Brown Boveri nervózní. Měl nacvičené věty, které při rozhovoru opakoval, avšak tomu, co říká druhá strana, příliš nerozuměl. Už asi po pěti minutách mu řekli, že o něj mají zájem, a dali mu smlouvu k podepsání. „Najednou jsem strnul a nevěřil tomu. Řekl jsem, že si to chci rozmyslet a že přijdu odpoledne. Brzy jsem si ale uvědomil, jaká je to bláhovost. Vrátil jsem se a místo přijal,“ vysvětluje pamětník. S partnerkou si sbalili to málo, co si s sebou do emigrace vzali, koupili si ojeté auto a s ním odjeli společně do Švýcarska.

Udržitelnost mají Švýcaři v krvi

Usadili se v Badenu, kde se roku 1969 vzali. Společně vychovali dvě děti.  S rodinou, která zůstala v Československu, byl pamětník v kontaktu jen písemně. Rodiče ho později také několikrát navštívili. V nepřítomnosti byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody a zabavili mu majetek. V roce 1969 se Petr Jan Kalaš zapsal na technickou fakultu v Curychu, kde studoval dva semestry jadernou oblast. Prošel také asi půlročním kurzem ekonomie. V nové domovině se stýkal s krajany, ale i s místními. Nějakou dobu trvalo, než si zvykl na odlišný přístup k některým záležitostem. „Překvapila mě referenda. Já jsem nerozuměl tomu, že o těchhle věcech rozhodujou lidi v té vesnici nebo v tom městě. Všechno se odehrávalo místně. Trvalo, než jsem pochopil, že to je to správný, že se to týká kvality lidí a že oni se nakonec rozhodnou, že si zvýší daně na lokální úrovni, aby mohli zaplatit lepší koupaliště, a pak o něj pečujou,“ říká pamětník a dodává: „Čili ten systém, který je tam nastavenej, byl pro mě obrovskou školou, kterou já jsem si pak po letech, kdy jsem se vracel sem, jako předsevzal aspoň částečně uplatňovat tady, že to rozhodování o těch věcech je potřeba udělat hlavně na tý lokální úrovni.“

Následující roky v životě Petra Jana Kalaše se nesly v cestovním duchu, protože pamětník v rámci svého zaměstnání jezdil na mise do zahraničí. Tři a půl roku prožil s rodinou v Kolumbii, kde se podílel na tamním energetickém vývoji. V osmdesátých letech spolupracoval s britskou firmou. Pracoval na projektech v Malajsii a v dalších, zejména rozvojových zemích, pro které zpracovával studie a analýzy. Rok 1986 byl pro něj zlomový – získal švýcarské občanství a rozvedl se. V letech 1986 až 1994 pracoval pro švýcarské ministerstvo zahraničního obchodu. Koordinoval například spolupráci se státy střední a východní Evropy. Později pracoval pro Světovou banku v oblasti uplatňování Kjótského protokolu o snižování emisí skleníkových plynů ad. „Podařilo se mi udělat si jméno v mezinárodním kontextu,“ říká pamětník.

V dubnu 1990 přijel prezident Václav Havel na pozvání švýcarské vlády do Bernu, kde mu nabídli spolupráci – Švýcarsko mělo být pro Československo partnerem pro životní prostředí. O celou záležitost měl Petr Jan Kalaš zájem, a tak se stal koordinátorem československo-švýcarské spolupráce. Začal pravidelně jezdit do své rodné země, kde ho nepříjemně překvapil stav životního prostředí. „Koukal jsem na mrtvou řeku a poničené lesy,“ vypráví a pokračuje: „Snažil jsem se přenést kus švýcarské ochrany do českého prostředí.“ Navázal spolupráci s ENVIROS a řadou dalších společností.

V letech 1991 až 1994 koordinoval Petr Jan Kalaš švýcarskou technickou pomoc v oblasti životního prostředí, určenou středoevropským zemím. Působil v rámci projektu Environment for Europe jako koordinátor donorské spolupráce pro ekologické/energetické projekty ve střední a východní Evropě a věnoval se řadě dalších činností v oblasti klimatu. Od roku 2004 pracoval jako poradce pro Institut vzdělávání a výzkumu OSN. Po vstupu České republiky do Evropské unie se rozhodl pro návrat do své rodné země. Od září 2006 do ledna 2007 působil jako ministr životního prostředí v Topolánkově vládě. V dalších letech působil jako poradce a konzultant ve státní správě v oblasti energetiky, životního prostředí a klimatu a jako poradce několika premiérů a ministrů. Je nositelem francouzského státního vyznamenání v oblasti udržitelnosti. V roce 2024 žil Petr Jan Kalaš v Praze.