Ing. Petr Jan Kalaš

„Ráno někdy kolem deváté hodiny při snídani rozhlas oznámil, že v poledne odjíždí první vlak na jih do Českých Budějovic a dál. Čili rádiová informace o možnosti [emigrovat]. A já jsem to pochopil, že to je ta příležitost zkrátka odjet. Měl jsem takovej moped, sedli jsme na moped – a na ten Smíchov. Měl jsem hodinu na to, abych si zabalil věci na celej zbytek života, takže jako první červenej diplom, pár knížek, co jsem měl rád, dvě tři košile, a malej kufřík byl plnej. Ten kolega, s kterým jsme tam seděli, říkal: ,Hele, já mám rodinu, já nemůžu. Jedinou věc, co ti můžu dát, je padesát dolarů, jo, to je jediná věc.‘ Čili já jsem neměl žádný úspory. Všecko jsme procestovali, banky zavřený, jsem neměl peníze. Takže jsem vyjel s tímhle kufříkem, s červeným diplomem a s padesáti dolary. Takže to byl můj začátek, kdy ta moje přítelkyně, pozdější manželka, měla svůj kufřík, zabalila si taky letem světem. Bez rozloučení jsme se zkrátka dostali na ten Wilsoňák, sedli jsme do prvního vlaku, kterej odjížděl. Jeli jsme do Budějovic, tam jsme přesedali. Poslední svíčková v restauraci, kterou, když tam teďka jedu, tak vím, kde byla. A odpoledne jel motorák směrem na jih, na hranici. V tom motoráku se sešla skupina, jako jsme byli my, která předstírala, že jsme turisti – zkrátka jsme měli strach. Jeli jsme s úmyslem vyjet, bylo to ilegální. Takže jsme v tomhle tom prostředí se blížili s přestávkama, setmělo se a někdy v devět večer si vzpomínám, že nás zastavili asi tři kilometry před těma hranicema, že dál už to nejde. Tak jsme vystoupili a takovým tím románovým způsobem, někdo s baterkou, jsme zkrátka těch třicet lidí šli. Někdo to vedl a šli jsme k tý hranici s těma kuframa a nejistotou, jestli budou ty hranice otevřený. Chytnou nás, nechytnou... Bylo to umělý nebezpečí, nestalo se nic, ale když to člověk prožíval s tou nejistotou, tak to byla součást celýho tohohle toho procesu.“

„Válečný zážitek, na který si plně vzpomínám, byl z jara 1945 v mých pěti letech, kdy spojenečtí hloubkaři začali bombardovat ty nákladní vlaky, které částečně stály kolem Řevnic. Tyhlety nálety způsobily, že i ten náš byt, kde jsme bydleli na nádraží, byl ovlivněn těmi kulometnými střelami, takže my jsme prožili asi deset dní ve sklepě. Vzpomínám si na tu tmu a – řekl bych – na tu obavu, co se s námi stane. Pak nás přestěhovali přes řeku na druhou stranu, kde v takové malé vile bylo pět rodin dohromady. To si vzpomínám, že jsme měli v kuchyni skříně dvou rodin a tak dále. Takže to byl takovej ten tlak toho válečného úsilí, který kulminovalo příjezdem americké armády do Řevnic. To byl takový okamžik, na který rád vzpomínám, poněvadž to byl ten předvoj té americké armády z Plzně, který se odvážil směrem k Praze, a na nákladních autech přijela řada vojáků. No, a tatínek mě přijel ukázat, vzpomínám si, že mě vojáci vzali na to nákladní auto, dali mně americkou čokoládu, na jejíž chuť vzpomínám i doteďka, poněvadž mě tehdy ovlivnila, a byl to takovej pocit úlevy. Ten pokračoval v tom, že mezitím přišli do Řevnic i ruští vojáci. A tatínek, jak byl komunikativní, poněvadž znal německy, z nějakýho důvodu se dorozuměl aspoň částečně rusky, tak se u nás nakvartýroval nějakej vysokej důstojník tý ruský armády, nakvartýroval, to znamená, že tam byl asi dva dni. Já jsem pozoroval, že to je nebezpečí pro moji maminku, protože tam nastaly, řekněme, takové ty, řekl bych, nepřímé pokusy tohle vojáka, takže jsem měl strach vůbec, co se z toho vyklube. Nějak z toho tatínek vybruslil dobře, že zkrátka se nic nestalo, ale byl to takovej pocit velký nejistoty.“