„Začalo to tím, že jsem se přihlásil na vůdcovský kurz. Všechno bylo na rychlo a taky se nevědělo, na jak je to dlouho. V Kutné Hoře jsme měli s Honzou Dobiášem zvaným medvěd na starosti skupinu vlčat. Potom se stihly tři tábory poblíž, kde dělal Ščenda kuchaře. Šlo o čtyři společné tábory a uprostřed jsme měli společnou kuchyň, kde se všichni scházeli na jídlo. Všechno bylo narychlo a provizorně a vědělo se, že to moc dlouho nevydrží. Ve třetím táboře nás ještě nechali, ale už to bylo rozpuštěný. Myslím si, že přes skautské zásady člověk dostane vklad do života, který je důležitý. Vždycky na skautských akcích říkám rodičům, ať to dětem dopřejí, že to s nimi půjde celý život.“
„Řekl jsem jí, ať učí, když k tomu má profesionální možnosti. A že bychom mařili státní dozor? V tom paragrafu je, kdyby mařil státní dozor nad ekonomickým zajištěním církví. To s tím přece nemá nic společného. Překroutili to na tento paragraf a nám spadla klec. Vyšetřovali nějaké děti. Měli to posichrovaný. V nějaký učitelce nebo v někom jiném měli státní dozor a my jsme jim nemohli nic vytknout proti jejich jednání. Takže mně tehdy sebrali na dva roky souhlas ke kněžské službě. Oba jsme tam stáli a dostali jsme podmínku. Byl rok 1984 a v roce 85' byla amnestie.“
„Když jsem se vrátil do duchovní správy, tak mě estébáci také volali. Už jsem byl ale vycvičený a žádal jsem o navrácení věcí, co mně sebrali. Řekli mi, že magnetofonové pásky prošli magnety a že mi je vrátí, ale už z nich nic nedostanu. Řekl jsem jim, že je to od nich pěkný podraz a oni mně řekli, že přistoupíme k dalšímu bodu a s kým jsem se z kněží stýkal v Praze. Řekl jsem jim: ,Pánové, nebudu tady na bezpečnosti říkat jména svých přátel. Takový podrazák nejsem.' Odpověděli mi, že si o něco říkám. Řekl jsem jim, že to je možné a že si se mnou můžou dělat, co chtějí, že jsem v jejich moci a že raději půjdu do špinavých montérek s čistým svědomím než v bílý albě se špinavým svědomím. Nic se nedělo.“
Služebníci říkají: Pane je to tady zaplevelený. Máme to tady vytrhat? Nechte obojí růst do žní. Žně určitě nastanou a dojde k oddělení dobra zla. Každý se musí snažit, aby svět byl lepší v okruhu, kam dosáhne. Děkujeme Pánu Bohu za mírový časy. Ale ten ďábel, ten rozsévač zla tady je. A je na nás, abychom mu řekli NE!
Mons. Josef Kajnek se narodil 18. dubna 1949 v Kutné Hoře. V necelých pěti letech mu zemřel otec na rakovinu. Od dětství ho vychovávali v křesťanském duchu, pamětník ministroval v kostele sv. Jakuba v Kutné Hoře, pravidelně chodil na mše a navštěvoval hodiny náboženství. V mládí se rozhodl pro kněžskou službu a v roce 1971 nastoupil na litoměřickou bohosloveckou fakultu. Dne 26. června 1976 Josefa Kajneka vysvětili na kněze a následně ho jako kaplana poslali do České Třebové. Po roce ho přeřadili jako administrátora do obce Písečné a za další tři roky do Ústí nad Orlicí. Jak sám vzpomíná, nechtěl se dostat do potíží s komunistickým režimem, a tak se vůči němu výrazně nevymezoval. Přesto mu za maření církevního dozoru nad církvemi v roce 1984 odejmuli státní souhlas a odsoudili ho k podmíněnému trestu. Stačilo, že bez povolení církevního tajemníka svolil katechetce vyučovat děti náboženství. Více než rok pak pracoval u Státních lesů a v Metrostavu, než se vrátil do kněžské služby. Jako administrátor pak sloužil v Chomuticích u Hořic, v Lázních Bělohrad a v Pardubicích. StB mu ale nedala pokoj a ještě několikrát ho předvolali k výslechu. Po pádu komunistického režimu ho v roce 1990 biskup Karel Otčenášek povolal ke službě generálního vikáře a v prosinci 1992 přijal biskupské svěcení a současně byl ustaven světícím biskupem. Kvůli totální vyčerpání z práce v diecézi se v letech 1998 až 2001 vrátil k pastoraci ve farnosti Jablonné nad Orlicí. Od roku 2011 je generálním vikářem královehradecké diecéze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
