Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kajgr (* 1954)

• narozen 6. července 1954, celý život žije v Dobříši

• roku 1960 nastoupil na základní školu

• od roku 1969 studoval na gymnáziu v Dobříši

• vystudoval stavební průmyslovku a poté nastoupil na dva roky na stavební nástavbu

• roku 1975 nastoupil do Uranových dolů v Příbrami jako projektant

• před sametovou revolucí si přivydělával jako soudní znalec a projektant

• roku 1991 opustil Uranové doly a s otcem obnovili rodinný pneuservis v Dobříši

• roku 2006 zemřel jeho otec a firma se poprvé dostala do problémů

• od roku 2008 firma fungovala jako akciová společnost a postihla ji ekonomická krize

• v roce 2011 si půjčil peníze od Jindřicha Vařeky na vybudování drticí linky pneumatik

• v červnu 2014 věřitel Vařeka firmu ovládl

• roku 2016 soud rozhodl, že majitelem akcií je František Kajgr

František Kajgr se narodil Františkovi a Janě Kajgrovým z Dobříše jako prvorozený ze tří dětí. Pamětník je původní profesí stavař, ale po sametové revoluci následoval svého otce a zapojil se s ním do obnovy rodinné firmy specializující se na prodej a výměnu pneumatik.

Tři generace mezi pneumatikami

Dědeček Jan Kajgr založil roku 1935 v Dobříši rodinný pneuservis. I když nebyl v oboru vyučený a uměl pouze to, co se naučil od ostatních, rozhodl se, že při stavbě svého rodinného domu vybuduje také zázemí pro svoji nově vznikající firmu. V té době ještě po silnicích nejezdilo tolik aut, takže zpočátku to zrovna zlatý důl to nebyl, nicméně pneumatiky byly čím dál víc potřeba. Nacisté ho nechali pracovat za války a stejně tak to bylo i s komunisty. Ti mu sice jeho malý podnik zabavili, ale ani tak o svoje místo nepřišel. Babička mu dělala šéfovou pod hlavičkou Komunálních služeb a dál se jezdilo pro gumy ke Kajgrovi.

Otec František Kajgr se vyučil v oboru vulkanizér a pak dlouhá léta pracoval v Příbrami u Uranových dolů, kde se staral o pneumatiky. V roce 1991, když odešel do důchodu, rozhodl se, že obnoví tradici rodinné firmy. Od Komunálních služeb dostali zpět pneuservis a ve velké privatizaci ještě koupili provozovnu Uranových dolů v Příbrami.

Sám František Kajgr mladší nastoupil v roce 1960 na základní školu, v roce 1969 na gymnázium v Dobříši a po jeho dokončení vystudoval obor stavař projektant. Po studiích se nechal zaměstnat u Uranových dolů v Příbrami, kde pracoval až do roku 1991. Tehdy svoji profesi definitivně opustil a přidal se ke svému otci při budování rodinné firmy.

Vražda dědečka Ježka?

Dědeček z matčiny strany se jmenoval Josef Ježek. Řídil velký dobříšský lihovar, kam sedláci z celého okolí sváželi brambory. Byl chytrý a všemi oblíbený. Bohužel přišel rok 1948 a Josefa Ježka sesadili z funkce do pozice účetního na statku, což velmi těžce nesl. Nadále se ale scházel se svými kamarády sedláky, což se stalo trnem v oku místní policii, která je začala podezřívat z podvratné činnosti. Proto, aby nebyli tolik na očích, přestali vysedávat po hospodách a začali se vídat při procházkách v zámeckém parku nebo v lese. Podezření z protistátní činnosti se ale nezbavili, což mělo pro rodinu Františka Kajgra tragické následky. Takto vzpomíná na osudnou událost: „A stala se ta věc, že v létě nebyl nikdo doma. Babička se byla se svými dcerami koupat. Vrátily se a dědovi už bylo hrozně špatně. Nikdo nevěděl od čeho. On říkal, že se tam zastavila nějaká paní, protože se hnala bouřka, jestli by ji mohl na chvíli schovat. On ji vzal na chvíli dovnitř, pak se přehnala přeháňka a ona že mu dá nějaká jablka... Tak on si vzal a říkal, že akorát snědl jedno jablko. Že nic jiného neměl. Nic jiného nejedl, nevečeřel, bylo mu zle, odvezli ho do nemocnice a děda byl druhý den mrtvý.“ To se psal rok 1958 a Josefu Ježkovi bylo tehdy padesát čtyři let. Rodina chtěla nechat udělat pitvu, ale vystrašení doktoři jí to rozmluvili.

Okupace

V roce 1968 bylo Františku Kajgrovi čtrnáct let, nicméně vzpomíná, jak rád poslouchal debaty dospělých, hltal tehdejší noviny, zejména Mladou frontu, kterou odebíral jeho otec, a o politické dění se zajímal. Tehdejší okupace vojsky Varšavské smlouvy ho tedy doslova šokovala. Jako vnuk bývalého živnostníka doufal, že uvolnění přinese změnu k lepšímu, že by jim mohli vrátit pneuservis, že by se mohly došetřit okolnosti smrti dědečka Ježka... To se bohužel nestalo. Vzpomíná, jak kolem jejich domu projelo na sto dvacet sovětských tanků, které doslova rozjezdily místní silnici. Rodina sledovala okupaci s hrůzou. Na Uranových dolech, kde otec pracoval, visely všude transparenty „Ani gram uranu okupantům“, nepracovalo se. Vzdor ale trval jen pár dní a nakonec bylo po všem. Ty, kteří projevili svůj odpor k okupantům, čekal vyhazov.

Studia a práce v Uranových dolech

Po gymnáziu chtěl František na vysokou školu. A protože rád a hodně psal, lákala ho žurnalistika, nicméně pro bolševiky psát nechtěl, to věděl jistě. Také živnostenský škraloup jeho rodiny nebyl zrovna dobrou vstupenkou do dalšího studia. Když rodičům pomáhal se stavbou rodinného domu, přičichl ke stavařině, která se mu zalíbila. Rozhodl se tedy, že půjde na stavební průmyslovku a poté ještě na nástavbu ve stejném oboru. Po ukončení studia nastoupil rovnou jako projektant v Uranových dolech v Příbrami, a protože podepsal závazek na deset let, vyhnul se tak povinné vojenské službě. Do dolů nastoupil v roce 1975 a ve stejném roce se i oženil. Další rok se mu narodilo první dítě a po roce přibylo ještě druhé. S rodinou bydlel v Dobříši v domě po rodičích. S nálepkou živnostenské rodiny neměl šanci na kariérní růst, a tak aby trochu přilepšil rodinnému rozpočtu, udělal si zkoušky na soudního znalce, aby mohl provádět odhady nemovitostí. Navíc občas dostal zakázku na projektování domů. Když jeho tchán odešel do důchodu, našel si práci u Geologického průzkumu a začal hloubit studny, pamětník se k němu přidal. Bohužel po čase na ně přišlo udání za nedovolené podnikání, a tak s tímhle přivýdělkem skončili.

I když nikdo z rodiny Kajgrových nebyl v komunistické straně, politicky se neangažovali, aby nebyli příliš na očích a aby byla rodina v bezpečí. Nicméně František Kajgr každý den naladil Hlas Ameriky. Jinak se hlavně věnoval práci, a i když mu bylo vyčítáno, že nechodí na schůze, nechali ho být, protože velkou část svého volného času věnoval jako hráč poloprofesionálnímu fotbalu.

Za předsednickým stolem seděli svazáci

V roce 1989 jezdíval pamětník každý den do Prahy na demonstrace. Odtud pak vozil letáky na důl, kde je vyvěšoval. Dne 27. listopadu proběhla i v Příbrami generální stávka, kdy se všichni z Uranových dolů vydali na náměstí. Tenkrát už bylo jasné, že se stará doba nevrátí, a tak se všichni houfně začali přidávat.

Protože se František každý den účastnil pražských akcí a měl ty nejnovější informace, chtěli, aby vedl v Uranových dolech Občanské fórum. On ale odmítl, protože se nechtěl politicky angažovat. „Druhý den jsem zjistil, že se udělala ustavující schůze Občanského fóra, tak jsem se tam šel podívat a svazáci, ti zasloužilí svazáci, už seděli za předsednickým stolem a bylo už ustavené Občanské fórum. Tak jsem řekl: ‚Hoši, a konec,‘ odešel jsem a už jsem se s nikým nebavil. To nemělo cenu. Zase ti bolševici, ti svazáci to tam převzali.“

Oživení rodinné firmy

Když otec Františka Kajgra odcházel v roce 1991 do důchodu, měl mnoho důležitých kontaktů, znal lidi z továren na pneumatiky a k tomu všemu nově založené firmy nakupovaly auta, nákladní auta, která potřebovala obutí. To vše mu hrálo do karet, a tak se rozhodl, že znovu vzkřísí tradici rodinné firmy. Protože v té době byl pneumatik nedostatek, jejich firma se během krátké doby vyšvihla mezi nejlepší v republice. Ve velké privatizaci ke svém podniku ještě přikoupili provoz Uranových dolů v Příbrami, kde začali provozovat servis pro nákladní i osobní auta, a založili základnu velkoobchodního prodeje. Z malé lokální firmy se rozrostli na podnik s pobočkami ve Strakonicích, v Táboře, ve Veselí nad Lužnicí, a dokonce měli i jednu provozovnu v Praze. Celkem jejich impérium čítalo deset prodejních středisek a obhospodařovávali celý jihozápad Čech.

Nejbouřlivější expanze firmy nastala zhruba v letech 1992 až 1996, kdy dosáhli ročního obratu dvě stě až tři sta milionů korun. Zpočátku vše financovali ze svých soukromých zdrojů a z vydělaných peněz pak nakupovali nové zboží. Veškeré zisky šly zpět do firmy. První půjčku si vzali až při rozšiřování firmy o příbramský podnik, nicméně do roka a půl měli vše splaceno. Nejdříve prodávali pouze české značky, ale postupně začali jezdit i do Rakouska pro zahraniční značky, které v té době v Čechách ještě neměly své zastoupení. To se psal rok 1992. Konkurence byla v tomto oboru malá, a tak měli možnost firmu rozvíjet a vydělat si slušné peníze. Ve druhé polovině devadesátých let zaměstnávali čtyřicet lidí, v roce 2004 již měli šedesát zaměstnanců. Hlavou celého podniku byl otec, František Kajgr mladší se staral převážně o finance a otce zastupoval, bratr měl na starost velkoobchod v Příbrami a švagr vedl servis v Dobříši. Hodně pracovali, peníze si dělili rovným dílem,všichni chtěli firmu pozvednout, vylepšovat a rozšiřovat její služby, a ne si plnit svá osobní konta. Každý si pořídil dobré auto a to bylo všechno.

Dědictví

Takhle to šlo až do roku 2006, kdy otec vážně onemocněl a ten samý rok i zemřel. Svým potomkům svým odchodem způsobil nemalé problémy. Celá léta vedl firmu jako fyzická osoba, a tak se dnem jeho smrti vše zastavilo. Na otce byl veden úvěr v bance na dvacet osm milionů korun na nákup zboží. Týden po otcově smrti přišel zástupce banky a chtěl všechno okamžitě splatit. Bylo tedy nutné okamžitě řešit reorganizaci firmy. František Kajgr se ujal pozice správce dědictví s tím, že tak povede i firmu. Díky tomu mohli pokračovat dál. Celá situace se ale ještě zkomplikovala matčinou smrtí, která odešla na věčnost tři měsíce po svém manželovi. Aby tedy dosáhli na úvěr, rozhodli se, že založí akciovou společnost, a zažádali u banky o půjčku. Do té doby jim jeden nejmenovaný člověk půjčil peníze, aby mohli ze situace vymanévrovat, a v roce 2008 už jako akciová společnost zažádali o provozní úvěr a vše splatili. Firma opět začala normálně fungovat. Nicméně bratr se po čase nechal vyplatit a z firmy odešel, sestra si ponechala svoji třetinu akcií, na pamětníka pak připadly dvě třetiny akcií.

Osudná kauza Vařeka

František Kajgr chtěl stále zdokonalovat nabízené služby svojí firmy, a tak svoje působení rozšířil ještě o protektorování pneumatik. A aby se celý koloběh kolem pneumatik uzavřel, rozhodl se, že k tomu všemu ještě vybuduje linku na drcení gum. Protože podle zákona musí každý výrobce automobilového obutí zlikvidovat stejné množství pneumatik, které vyrobil, většinou si najímá jiné firmy, které to pro něj dělají. Z toho by plynul další příjem pro Kajgrovu firmu a navíc i stoupající poptávka po gumové drti, která se využívá do tichého asfaltu a jemný prášek třeba do barev, byla pro něj zajímavá. Rozhodl se tedy vybudovat nejprve malou linku, ale brzy viděl, že ta stačit nebude a že by chtěl pneumatiky drtit ve velkém.

V roce 2008 přišla celosvětová krize, která dopadla i na pamětníkův podnik. Když se tedy od jednoho ze svých zaměstnanců dozvěděl, že velkopodnikatel Vařeka, majitel koupelnového podniku Ravak a vlastník poloviny Příbrami, investuje do start-upů, rozhodl se, že ho osloví, jestli nechce na projektu spolupracovat jako investor. Vařeku likvidace pneumatik velmi zaujala, a tak souhlasil: „Jo, s tím nemám problém, beze všeho, já jsem se znal s vaším tátou, já jsem k němu jezdil pro gumy a vím, že vy jste bohatá rodina, s tím vůbec problém nemám, žádný, vůbec. Co budete chtít, uděláme.“ Po Františku Kajgrovi chtěl, aby u všech jednání byl jeho vnuk Šimek. Pamětník Vařekovi důvěřoval, vnímal ho jako schopného podnikatele, který se vyučil u Bati, vůbec netušil, že Vařeka je údajně bývalý komunista a estébák. A tak si od něj v roce 2011 půjčil jako fyzická osoba první peníze. Nakonec se částka vyšplhala na třicet milionů, které všechny investoval do firmy. Původní dohoda byla taková, že firma zůstane tak, jak je, a na drcení gum se založí nová. Tam bude mít Vařeka většinový podíl jako investor a František Kajgr menšinový a jeho starostí bude celý projekt realizovat. Počítalo se s velkým obratem a pamětník měl vizi, že všechno brzy splatí.

Jenže časem se začalo odkrývat celé pozadí Vařekova zájmu. Poté, co od svého vnuka získal veškeré informace a pamětník proinvestoval všechny peníze, Vařeka otočil a na podzim roku 2013 chtěl najednou všechny peníze zpět, a to ještě před datem splatnosti, které bylo určeno na únor 2014. Vařeka se oháněl argumentem, že nevěděl, že má pamětník úvěr u banky. František se hájil tím, že to je běžný postup při tvoření zásob a že všechno je pod dohledem banky. Nicméně tento argument Vařeka neakceptoval. Pamětník tedy nabídl, že až s jarem všechny pneumatiky prodá, dluh Vařekovi splatí a pak se mohou v klidu rozejít. Ani s tím ale Vařeka nesouhlasil a začal Františku Kajgrovi vyhrožovat dražbou jeho majetku, exekucí… Přesný postup, jaký s oblibou používá insolvenční mafie. Co se dělo dál?

Pamětník tedy u Vařeky uložil akcie jako garanci, že dluh splatí. Vařeka chtěl navíc vstoupit do řídících orgánů firmy, s čímž František Kajgr souhlasil. Na valné hromadě 30. prosince 2013 se vypsaly nové akcie, ale opět pouze jako garance následného splacení. Počátkem roku 2014 do firmy přišla paní s tím, že je pověřena Vařekou, aby udělala hloubkový audit účetnictví. Podle pamětníka čachrovala s čísly, aby pak mohl Vařeka skuhrat nad špatným hospodařením podniku. Přes to všechno ale chtěl Vařeka začátkem ledna 2014 stále pokračovat v přípravách na vybudování drticí linky. František odjel se Šimkem do Číny pro technologie, vybrali dodavatele a vrátili se. Všechno bylo připraveno, ale Vařeka začal věc komplikovat a zdržovat se žádostmi o dotace, u kterých nakonec o pár hodin nestihli termín podání. Podle pamětníka šlo o Vařekův záměr. Nejenže si chtěl linku vybudovat sám, bez Františka Kajgra, ale chtěl získat i jeho firmu.

Prvního července se měla konat další valná hromada, aby se naplnil zákon o akciích na majitele a na doručitele, měly se tam dohodnout i nové majetkové poměry. Nicméně 5. června 2014 zavolal Vařeka pamětníka se synem a oznámil jim, že 4. června se konala mimořádná valná hromada, kde se on prokázal jako stoprocentní majitel akcií, a tím pádem je celá firma jeho. Pamětníka z hodiny na hodinu vyhodil z firmy a ještě mu stačil říci: „Vám udělám dražby, exekuce, insolvence a nebudete mít vůbec nic. Budete poslední bezdomovec na Příbrami.“ Navíc ho po čase zažaloval, že odcizil dva a půl milionu korun z pokladny. To pamětník popírá, prý si Vařeka při jeho rychlém odchodu upravil účetnictví.

František Kajgr se tedy obrátil na právníky, celou záležitost řešila policie, ale po třech a půl letech za záhadných okolností skončila pověřená vyšetřovatelka u policie a případ byl odložen. Nicméně insolvenční soudce dospěl k závěru, že akcie patří pamětníkovi. Rozsudek padl v březnu 2016. Vařeka rozhodnutí napadl u vrchního soudu a ten nařídil krajskému soudu případ k dopracování. Vařeka se začal soudům důsledně vyhýbat, ale dál kul své pikle. Rozhodl se, že dostane Františka Kajgra do insolvence. K tomu ale potřeboval ještě jednoho věřitele. Tím byla Raiffeisenbank, u které měl pamětník úvěr. Banka svoji pohledávku v hodnotě čtyřiceti dvou milionů prodala Vařekovi za pouhých osmnáct milionů, a Vařeka tak nejenže dostal Františka do insolvence, ale navíc získal dalších čtyřicet dva milionů k vymáhání.

V roce 2016 pamětník zjistil, že je někdo natáčí. U jejich domu bylo zaparkované auto a v něm seděli dva muži kriminálního vzezření. Zavolali policii, ta je zkontrolovala a zjistila, že jsou ozbrojeni. Ukázalo se, že pracují pro bezpečnostní agenturu ze Strakonic na rozkaz Vařekových. Kromě natáčení zažili i pronásledování v autech, do pamětníka autem i najížděli. Podle tvrzení Františka Kajgra jsou Vařekové mafiáni, bez nichž se v Příbrami nic neudělá.

Neví hodiny ani dne, kdy se bude muset vystěhovat

V době natáčení rozhovoru se celý případ táhl pět let. Insolvenční soud do té doby nerozhodl, pamětníkovy soukromé nemovitosti byly z větší části rozprodané. V roce 2019 František stále bydlel ve svém domě, ale prý neví dne ani hodiny, kdy se budou muset vystěhovat, protože nemovitost koupil vnuk Šimek v dražbě. Nicméně pamětník podal žalobu na neplatnost prodeje, protože v dražbě bylo mnoho chyb. František Kajgr i jeho žena jsou v důchodu, on má příjem osm tisíc korun čistého, ale kdyby si chtěl něco přivydělat, všechno by musel odevzdat insolvenčnímu správci. Jeho syn i zeť stále pracují v jejich bývalé firmě, syn Tomáš vede velkoobchod, zeť zase servis. Účetní hodnota firmy byla v letech 2013 až 2014 zhruba devadesát milionů, plus osobní majetek, plus kontakty, historie, dobré jméno… Podnik v současné době funguje jako Pneu Tiger a řídí ho vnuk Šimek. I kdyby František Kajgr nakonec soudy vyhrál, domnívá se, že se bude další léta soudit s dědici Jindřicha Vařeky, který zemřel o Vánocích roku 2018, o náhradu škody.

Oleo Chemical

Vařeky se týká i médii propíraná kauza s Oleo Chemical, výrobcem bionafty. A jak ta souvisí s Františkem Kajgrem? Oleo Chemical kromě jiného zpracovává takzvanou špinavou naftu. Při jejím zpracování se dají využít produkty z drcených pneumatik. Proto měl Vařeka takový zájem o drtičku pneumatik. Pamětník mu posloužil jako dveřník, aby se Vařeka dostal mezi zavedené prodejce pneumatik. Vařeka se nejvíc zajímal o zpracování pyrolýzou, která by se dala dělat na linkách Oleo Chemical. I v tomto případě postupoval obdobně jako u „přebírání“ Kajgrovy firmy. Oleo Chemical půjčil peníze na rozšiřování výroby a pak po nich skočil a chtěl firmu urvat sám pro sebe. V tomto případě se vedou soudní spory o miliardy.