Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kajgr (* 1954)

• narozen 6. července 1954, celý život žije v Dobříši

• roku 1960 nastoupil na základní školu

• od roku 1969 studoval na gymnáziu v Dobříši

• vystudoval stavební průmyslovku a poté nastoupil na dva roky na stavební nástavbu

• roku 1975 nastoupil do Uranových dolů v Příbrami jako projektant

• před sametovou revolucí si přivydělával jako soudní znalec a projektant

• roku 1991 opustil Uranové doly a s otcem obnovili rodinný pneuservis v Dobříši

• roku 2006 zemřel jeho otec a firma se poprvé dostala do problémů

• od roku 2008 firma fungovala jako akciová společnost a postihla ji ekonomická krize

• v roce 2011 si půjčil peníze od Jindřicha Vařeky na vybudování drticí linky pneumatik

• v červnu 2014 věřitel Vařeka firmu ovládl

• roku 2016 soud rozhodl, že majitelem akcií je František Kajgr

Narodil se 6. července 1954 Františkovi a Janě Kajgrovým z Dobříše a to jako prvorozený ze tří dětí. František Kajgr ml. je původní profesí stavař, ale po Sametové revoluci následoval svého otce a zapojil se s ním do obnovy rodinné firmy specializující se na prodej a výměnu pneumatik.

Tři generace mezi pneumatikami

Dědeček Jan Kajgr založil roku 1935 na Dobříši rodinný pneuservis. I když nebyl v oboru vyučený a uměl pouze to, co se naučil od ostatních, rozhodl se, že při stavbě svého rodinného domu vybuduje i zázemí pro svoji nově vznikající firmu. V té době ještě po silnicích nejezdilo tolik aut, takže z počátku to zrovna zlatý důl to nebyl, nicméně pneumatiky byly čím dál víc potřeba. Nacisté ho nechali pracovat za války a stejně tak to bylo i s komunisty. Ti mu sice jeho malý podnik zabavili, ale ani tak o svoje místo nepřišel. Babička mu dělala šéfovou pod hlavičkou Komunálních služeb a dál se jezdilo pro gumy ke Kajgrovi.

Otec František Kajgr se vyučil v oboru vulkanizér a pak dlouhá léta pracoval v Příbrami u Uranových dolů, kde se staral o pneumatiky. V roce 1991, když odešel do důchodu, rozhodl se, že obnoví tradici rodinné firmy. Od Komunálních služeb dostali zpět pneuservis a ve velké privatizaci pak ještě koupili provozovnu Uranových dolů v Příbrami.

Sám František Kajgr mladší nastoupil v roce 1960 na základní školu, v roce 1969 na gymnázium v Dobříši a po jeho dokončení vystudoval obor stavař projektant. Po studiích se pak nechal zaměstnat u Uranových dolů na Příbram, kde pracoval až do roku 1991. Tehdy svoji profesi definitivně opustil a přidal se ke svému otci při budování rodinné firmy.

Vražda dědečka Ježka

Otec matky se jmenoval Josef Ježek. Řídil velký dobříšský lihovar, kam sedláci z celého okolí sváželi brambory. Byl chytrý a mezi všemi oblíbený. Bohužel přišel rok 1948 a Ježek byl z funkce sesazen do pozice účetního na statku, což velmi těžce nesl. Nadále se ale scházel se svými kamarády, sedláky, což se stalo trnem v oku místní policii, která je začala podezřívat z podvratné činnosti. Proto, aby nebyli tolik na očích, přestali vysedávat po hospodách a začali se vídat při procházkách v zámeckém parku nebo v lese. Podezření z protistátní činnosti se ale nezbavili, což mělo pro rodinu Františka Kajgra tragické následky. Takhle vzpomíná na osudnou událost: „A stala se ta věc, že v létě... nebyl nikdo doma… byla se babička se svými dcerami koupat. Vrátily se a dědovi už bylo hrozně špatně. Nevěděli od čeho. On říkal, že se tam zastavila nějaká paní, protože se hnala bouřka, jestli by ji mohl na chvíli schovat. On ji vzal na chvíli dovnitř, pak se přehnala přeháňka a ona, že mu dá nějaká jablka.... Tak on si vzal a říkal, že akorát snědl to jedno jablko. Že nic jiného neměl. Nic jiného nejedl, nevečeřel, bylo mu zle, odvezli ho do nemocnice a děda byl druhý den mrtvý.“ To se psal rok 1958 a Josefu Ježkovi bylo tehdy padesát čtyři let. Rodina chtěla nechat udělat pitvu, ale vystrašení doktoři jim to rozmluvili.

Okupace

V roce 1968 bylo Františku Kajgrovi čtrnáct let, nicméně vzpomíná, jak rád poslouchal debaty dospělých, hltal Mladou frontu, kterou odebíral jeho otec, o politické dění se zajímal. Okupace ho tedy doslova šokovala! Jako vnuk bývalého živnostníka doufal, že uvolnění přinese změnu k lepšímu, že by jim mohli vrátit pneuservis, že by se mohli došetřit okolnosti smrti dědečka Ježka... To se bohužel nestalo. Vzpomíná, jak kolem jejich domu projelo na sto dvacet sovětských tanků, které doslova rozjezdily místní silnici. Rodina sledovala okupaci s hrůzou. Na Uranových dolech, kde otec pracoval, visely všude transparenty „Ani gram uranu okupantům“, nepracovalo se. Vzdor ale trval pár dní a bylo po všem. Ti, kteří projevili svůj odpor k okupantům, jako první dostali vyhazov.

Studia a práce na Uranových dolech

Po gymnáziu chtěl Kajgr na vysokou školu. A protože rád a hodně psal, lákala ho žurnalistika, nicméně pro bolševiky psát nechtěl, to věděl jistě. Také živnostenský škraloup jeho rodiny nebyl zrovna dobrou vstupenkou do dalšího studia. Když rodičům pomáhal se stavbou rodinného domu, přičichl ke stavařině a ta se mu zalíbila. Rozhodl se tedy, že půjde na stavební průmyslovku a po té ještě na nástavbu ve stejném oboru. Po ukončení studia nastoupil rovnou jako projektant v Uranových dolech v Příbrami, a protože podepsal závazek na deset let, vyhnul se tak povinné vojenské službě. Do dolů nastoupil v roce 1975 a ve stejném roce se i oženil. Další rok se mu narodilo první dítě a po roce přibylo ještě druhé. S rodinou bydlel na Dobříši v domě po rodičích. Se nálepkou živnostenské rodiny neměl šanci na kariérní růst a tak, aby trochu přilepšil rodinnému rozpočtu, udělal si zkoušky na soudního znalce, aby mohl dělat odhady nemovitostí. Navíc občas dostal zakázku na projektování domů. Když jeho tchán odešel do důchodu, našel si práci u Geologického průzkum a začal hloubit studny, Kajgr se k němu přidal. Bohužel po čase na ně přišlo udání za nedovolené podnikání a tak s tímhle přivýdělkem skončili.

Kajgrova politická neangažovanost

I když nikdo z Kajgrovy rodiny nebyl v komunistické straně, politicky se neangažovali, aby nebyli moc na očích, a aby byla rodina v bezpečí. Nicméně František Kajgr každý den, jakmile přišel do práce, naladil Hlas Ameriky. Jinak se hlavně věnoval práci, a i když mu bylo vyčítáno, že nechodí na schůze, nechali ho být, protože velkou část svého volného času věnoval jako hráč poloprofesionálnímu fotbalu.

Sametová revoluce

V roce 89 jezdíval Kajgr každý den do Prahy na demonstrace. Odtud pak vozil letáky na důl, kde je vyvěšoval. 25. listopadu byla v Příbrami generální stávka, kdy se všichni z Uranových dolů vydali na náměstí. Tenkrát už bylo jasné, že se stará doba nevrátí a tak se všichni houfně začali přidávat.

Protože se Kajgr každý den účastnil pražských akcí a měl ty nejnovější informace, chtěli, aby vedl na Uranových dolech Občanské fórum. On ale odmítl, nechtěl se politicky angažovat. „Druhý den jsem zjistil, že se udělala ustavující schůze Občanského fóra, tak jsem se tam šel podívat a svazáci, ti zasloužilí svazáci už seděli za předsednickým stolem a bylo už ustavené Občanské fórum. Tak jsem řekl: „Hoši a konec,“ odešel jsem a už jsem se s nikým nebavil. To nemělo cenu. Zase ti bolševici, ti svazáci to tam převzali.“

Začátky podnikání

Když otec Františka Kajgra odcházel v roce 1991 do důchodu, měl mnoho důležitých kontaktů, znal lidi z továren na pneumatiky a k tomu všemu nově založené firmy nakupovaly auta, nákladní auta, která potřebovala obutí. To vše mu doslova hrálo do karet a tak se rozhodl, že znovu vzkřísí tradici rodinné firmy. Protože v té době byl gum nedostatek, jejich firma se během krátké doby vyšvihla mezi ty nejlepší v republice. Ve velké privatizaci ke svém podniku ještě přikoupili provoz Uranových dolů v Příbrami, kde začali provozovat servis pro nákladní i osobní auta a založili základnu velkoobchodního prodeje. Z malé lokální firmy se rozrostli na podnik s pobočkami ve Strakonicích, v Táboře, ve Veselé nad Lužnicí a dokonce měli i jednu provozovnu v Praze. Celkem jejich impérium čítalo deset prodejních středisek a obhospodařovávali celý jihozápad Čech.

Rozvoj firmy

Nejbouřlivější expanze firmy nastala zhruba mezi lety 1992-96, kdy dosáhli ročního obratu dvě stě až tři sta milionů korun. Zpočátku vše financovali se svých soukromých zdrojů a z vydělaných peněz pak nakupovali nové zboří. Veškeré zisky šly zpět do firmy. První půjčku si vzali až při rozšiřování firmy o příbramský podnik, nicméně do roka a půl měli vše splaceno. Nejdřív prodávali pouze české značky, ale postupně začali jezdit i do Rakouska pro zahraniční značky, které v té době v Čechách ještě neměly svá zastoupení. To se psal rok 1992. Konkurence byla v tomto oboru malá a tak měli šanci firmu rozvíjet a vydělat si i slušné peníze. Ve druhé polovině 90. let zaměstnávali čtyřicet lidí, v roce 2004 už měli šedesát zaměstnanců. Hlavou celého podniku byl otec, František Kajgr mladší se staral převážně o finance a otce zastupoval, bratr měl na starosti velkoobchod v Příbrami a švagr vedl servis na Dobříši. Hodně pracovali, peníze si dělili rovnými díly, jejich cílem bylo firmu pozvedávat, vylepšovat a rozšiřovat její služby a ne si plnit svá osobní konta. Každý si pořídil dobré auto a to bylo všechno.

Smrt otce

Takhle to šlo až do roku 2006, kdy otec vážně onemocněl a ten samý rok i zemřel. Svým potomkům svým odchodem způsobil nemalé problémy. Celá léta vedl firmu jako fyzická osoba a tak se dnem jeho smrti vše zastavilo. Na otce byl veden úvěr v bance na dvacet osm milionů korun na nákup zboží. Hned týden po otcově smrti přišel zástupce banky a chtěl vše okamžitě splatit. Bylo tedy nutné okamžitě řešit reorganizaci firmy. František Kajgr se tedy ujal pozice správce dědictví s tím, že tak povede i firmu. Díky tomu pak mohli pokračovat dál. Celá situace se ale ještě zkomplikovala smrtí matky, která na věčnost odešla tři měsíce po svém manželovi. Aby tedy dosáhli na úvěr, rozhodli se, že založí akciovou společnost, pak zažádali u banky o půjčku. Do té doby jim jeden nejmenovaný člověk půjčil peníze, aby mohli ze situace vymanévrovat a v roce 2008 už jako akciová společnost zažádali o provozní úvěr a vše splatili. Firma opět začala normálně fungovat. Nicméně bratr se po čase nechal vyplatit a z firmy odešel, sestra si ponechala svoji třetinu akcií, na Františka Kajgra pak připadly dvě třetiny akcií.

Osudná kauza Vařeka

František Kajgr chtěl stále zdokonalovat nabízené služby svojí firmy a tak svoje působení rozšířil ještě o protektorování pneumatik. A aby se celý koloběh kolem pneumatik uzavřel, rozhodl se, že k tomu všemu ještě vybuduje linku na drcení gum. Protože podle zákona musí každý výrobce automobilového obutí zlikvidovat to samé množství pneumatik, které vyrobil, většinou si najímá jiné firmy, které to pro něj udělají. Z toho by plynul další příjem pro Kajgrovu firmu a navíc i stoupající poptávka po gumové drti, která se využívá do tichého asfaltu a jemný prášek třeba do barev byla pro něj zajímavá. Rozhodl se tedy vybudovat nejprve malou linku, ale brzy věděl, že ta stačit nebude, a že by chtěl pneumatiky drtit ve velkém.

V roce 2008 přišla celosvětová krize, která dopadla i na Kajgrův podnik. Když se tedy od jednoho ze svých zaměstnanců dozvěděl, že velkopodnikatel Vařeka, majitel koupelnového podniku Ravak a vlastník poloviny Příbrami, investuje do start-upů, rozhodl se, že ho osloví, jestli nechce na projektu spolupracovat jako investor. Vařeku likvidace pneumatik velmi zaujala a tak souhlasil: „Jo, s tím nemám problém, beze všeho, já jsem se znal s vašim tátou, já jsem k němu jezdil pro gumy a vím, že vy jste bohatá rodina, s tím vůbec problém nemám, žádný, vůbec. Co budete chtít, uděláme.“ Po Kajgrovi chtěl, aby u všech jednání byl jeho vnuk Šimek. Kajgr Vařekovi důvěřoval, vnímal ho jako schopného podnikatele, který se vyučil u Bati, vůbec netušil, že Vařeka je bývalý komunista a estébák. A tak si od něj v roce 2011 půjčil jako fyzická osoba první peníze. Nakonec se částka vyšplhala na třicet milionů, které všechny Kajgr investoval do firmy. Původní dohoda byla taková, že firma zůstane tak jak je a na drcení gum se založí nová. Tam bude mít Vařeka většinový podíl jako investor a Kajgr menšinový a jeho starostí bude celý projekt zrealizovat. Počítalo se s velkým obratem a Kajgr měl vizi, že vše brzo splatí.

Jenže časem se začalo odkrývat celé pozadí Vařekova zájmu. Poté, co od svého vnuka získal veškeré informace a Kajgr proinvestoval všechny peníze, Vařeka otočil a na podzim roku 2013 chtěl najednou všechny peníze zpět, a to ještě před datem splatnosti, které bylo určeno na únor 2014. Vařeka se oháněl argumentem, že nevěděl, že má Kajgr úvěr u banky. Kajgr se obhajoval tím, že to je běžný postup při tvoření zásob a že vše je pod dohledem banky. Nicméně tento argument Vařeka neakceptoval. Kajgr tedy nabídl, že až s jarem všechny pneumatiky prodá, dluh Vařekovi splatí a pak se mohou v poklidu rozejít. Ani s tím Vařeka nesouhlasil a začal Kajgrovi vyhrožovat dražbou jeho majetku, exekucí,… Přesný postup, jaký s oblibou používá insolvenční mafie. Co se dělo dál?

Kajgr tedy u Vařeky uložil akcie jako garanci, že dluh splatí. Vařeka chtěl navíc vstoupit do řídících orgánů firmy, s čímž Kajgr souhlasil. Na valné hromadě 30. 12. 2013 se vypsali nové akcie, ale opět pouze jako garance následného splacení. Počátkem roku 2014 do firmy přišla paní s tím, že je pověřena Vařekou, aby udělala hloubkový audit účetnictví. Podle Kajgra čachrovala s čísly, aby pak mohl Vařeka skuhrat nad špatným hospodařením podniku. Přes to všechno ale chtěl Vařeka začátkem ledna 2014 stále pokračovat v přípravách na vybudování drtící linky. Kajgr odjel s Šimkem do Číny pro technologie, vybrali dodavatele a vrátili se zpět. Vše bylo připraveno, Vařeka ale začal věc komplikovat, zdržovat s žádostmi o dotace, u kterých ale nakonec prošvihli o pár hodin termín podání. Podle Kajgra to byl Vařekův záměr. Nejenže si chtěl linku vybudovat sám, bez Kajgra, ale chtěl získat i jeho firmu.

1. července měla být další valná hromada, aby se naplnil zákon o akciích na majitele a na doručitele, měly se tam dohodnout i nové majetkové poměry. Nicméně 5. června 2014 zavolal Vařeka Kajgra se synem a oznámil jim, že 4. června byla mimořádná valná hromada, kde se on prokázal jako stoprocentní majitel akcií a tím pádem je celá firma jeho. Kajgra z hodiny na hodinu vyhodil z firmy a ještě mu stačil říci: „Vám udělám dražby, exekuce, insolvence, a nebudete mít vůbec nic. Budete posledním bezdomovec na Příbrami.“ Navíc ho pak po čase zažaloval, že zcizil dva a půl milionu korun z pokladny. To Kajgr popírá, prý si Vařeka při jeho rychlém odchodu upravil účetnictví.

Kajgr se tedy obrátil na právníky, celou záležitost řešila policie, ale po třech a půl letech za záhadných okolností skončila pověřená vyšetřovatelka u policie a případ byl odložen. Nicméně insolvenční soudce dospěl k závěru, že akcie patří Kajgrovi. Rozsudek padl v březnu 2016. Vařeka rozhodnutí napadl u vrchního soudu a ten nařídil krajskému soudu případ k dopracování. Vařeka se začal soudům důsledně vyhýbat, ale dál kul své pikle. Rozhodl se, že dostane Kajgra do insolvence. K tomu ale potřeboval ještě jednoho věřitele. Tím byla Reiffeisen banka, u které měl Kajgr úvěr. Banka svoji pohledávku v hodnotě čtyřiceti dvou milionů prodala Vařekovi za pouhých osmnáct milionů a tak Vařeka nejenže dostal Kajgra do insolvence, ale navíc získal dalších čtyřicet dva milionů k vymáhání.

Pronásledování

V roce 2016 Kajgr zjistil, že je někdo natáčí. U jejich domu bylo zaparkované aut a v něm seděli dva muži kriminálního vzezření. Zavolali policii, ta je zkontrolovala a zjistila, že jsou ozbrojeni. Ukázalo se, že pracují pro bezpečnostní agenturu ze Strakonic pod rozkazy Vařeků. Kromě natáčení zažili i pronásledování v autech, do Kajgra i autem najížděli. Podle Kajgra jsou Vařekové mafiáni, bez kterých se v Příbrami nic neudělá.

Situace v době natáčení

Případ se v tu dobu táhl pět let, insolvenční soud do té doby nerozhodl, Kajgrovy soukromé nemovitosti byly z větší části rozprodané. V době natáčení stále bydlel ve svém domě, ale prý neví ani dne, ani hodiny, kdy se budou muset vystěhovat, protože nemovitost totiž koupil vnuk Šimek v dražbě. Nicméně Kajgr podal žalobu na neplatnost prodeje, protože v dražbě bylo mnoho chyb. Kajgr i jeho žena jsou v důchodu, on má příjem osm ticíc korun čistého, ale pokud by si chtěl něco přivydělat, vše by musel odevzdat insolvenčnímu správci. Jeho syn i zeť stále pracují v jejich bývalé firmě, syn Tomáš vede velkoobchod, zeť zase servis. Účetní hodnota firmy byla v letech 2013-14 zhruba devadesát milionů, plus osobní majetek, plus kontakty, historie, dobré jméno,… Podnik v současné době funguje jako Pneu Tiger a řídí ho vnuk Šimek. I kdyby Kajgr nakonec soudy vyhrál, bude se další léta soudit s dědici Jindřicha Vařeky o náhradu škody.

Širší souvislosti

Vařeky se týká i médii propíraná kauza s Oleo chemical, výrobcem bionafty. A jak ta souvisí s Kajgrem? Oleo chemical kromě jiného zpracovává tak zvanou špinavou naftu. Při jejím zpracování se dají využít produkty z drcených pneumatik. Proto měl Vařeka takový zájem o drtičku pneumatik. Kajgr mu posloužil jako dveřník, aby se Vařeka dostal mezi zavedené prodejce pneumatik. Vařeka se nejvíc zajímal o zpracování pyrolýzou, která by se dala dělat na linkách Oleo chemical. I v tomto případě postupoval obdobně jako u „přebírání“ Kajgrovy firmy. Oleo chemical půjčil peníze na rozšiřování výroby a pak po nich skočil a chtěl firmu urvat sám pro sebe. Tady se vedou soudní sporty o miliardy.

Jindřich Vařeka zemřel 24. 12. 2018.