Pavel Kadlečík SDB

„O Vánocích jsme dělali takový veliký setkání v Praze, kde jsme kluky rozdělili do různých rodin, bydleli po pěti po šesti v rodinách a scházeli se přes den na jednom místě, kde to bylo možný. Zkraje jsme se scházeli všichni najednou, ale časem už to bylo tolik lidí, že to nešlo. Ale vždycky jsme si dovolili takovou akci, že jsme všichni šli do kina. Já jsem jednou kupoval sto padesát lístků na Mahátmu Gándhího. Paní se divily a ptaly se: ‚To je pro nějakou školu?‘ A já řek: ,No, něco takovýho...‘ ‚A ani nepotřebujete slevu?‘ ptaly se dál... ‚Já nepotřebuju slevu,‘ jsem jim říkal. No a pak se nás tam sto padesát sešlo. To byl pro nás zážitek, že uprostřed tý komunistický společnosti si dovolíme todle.“

„Pršelo a ve stanech, co jsme měli postavený, tak nás to už nebavilo, a tak jsme se sebrali a šli jsme do hospody. Šli jsme na oběd, no a zůstali jsme tam až do večeře. Bylo to v Sušici a ta holka šla večer do kostela. Potom jsme na lodi spolu povídali, bylo mi asi dvaadvacet let. Pro mne to byl impulz, abych se šel podívat do kostela. Byli jsme tři týdny na vodě a šli přes Šumavu pěšky. To byl můj život. Když jsem se vrátil, šel jsem na mši, tam mne oslovil farář obyčejným kázáním a já začal chodit do kostela.“