Mgr. Jan Kacerovský (* 1932)

Mgr. Jan Kacerovský (Akéla)

„Posilou je mi skutečnost, že službu skautingu přijali oba moji synové a manželka.“

 

Dětství

Honza se narodil 22. června roku 1932 v Přešticích. Vyrůstal v domě se strýcem a bratrancem Karlem, který byl spoluzakladatelem skautingu v Přešticích. Karel s kamarády jezdil na výpravy a měli za sebou i tábor. Doma na půdě v seně měli uskladněno tábornické vybavení, knížky, skautské trofeje atd. „Kolem druhé třídy jsem to prostředí našeho domu začal vnímat ještě jinak. Pro mě bylo dobrodružství už to, jít na tu půdu, kde to krásně vonělo, a prohlížet si ty věci,“ vypráví s úsměvem Honza. V té době samozřejmě velmi toužil po tom, aby se stal taky skautem, ale bratranec Karel mu vysvětlil, že tak malé kluky neberou, a tak musel čekat, až povyroste.

V druhé třídě mu maminka dovolila, aby začal do Junáka chodit. „Tenkrát se nás přihlásila snad celá třída. Protože si pamatuji, že úvodní schůzky jsme měli v té třídě. Mně se to hrozně líbilo, ty starší kluci s námi jednali tak kamarádsky, neodstrkovali nás, na to jsme nebyli zvyklí.“ Kluci se u nich střídali, jeden jim vyprávěl něco z historie, další jim skoro doslovně převyprávěl Knihy džunglí a tím je všechny moc zaujal, s dalším hochem si procvičovali praktické věci, chodili ven a v lese hráli na tichou poštu, což pro ně tenkrát bylo velké dobrodružství. Povídali si, hráli si, chodili na výpravy. „Pamatuji si na výpravu na takzvané Hloupensko, kde jsem poprvé viděl zmiji. Tam jsme si prvně vařili venku, a protože jsem si nevzal s sebou lžící, tak jsem si tam utrhl větvičku a olizoval ji. A dodnes na to vzpomínám, protože to byl zážitek. To je důležité, nechat každého prožít nějaké dobrodružství.“  

Honza vstoupil do Junáka roku 1939, takže brzy po jeho vlčáckém začátku byl skauting zakázán. „Junák a Sokol patřily k těm organizacím národně-obrozeneckým, skauti byli připraveni pomoci republice. A o to šlo, aby se takové organizace setřely, aby neměly volné ruce.“ Honza si moc dobře pamatuje, jak mu bylo smutno, když skauting zakázali, a tenkrát nedokázal pochopit, proč se tak děje. Po letech se dozvěděl, že někteří skauti působili v tajných akcích, ale jako dítěti mu takové tajemství samozřejmě svěřeno během války nebylo. „Celá řada skautů byla za německého panování různě potrestána, stíhána. Dokonce tehdy v Přešticích byl okresním náčelníkem doktor Bečvář a ten byl za svou činnost popraven.“

Jako malí kluci za války chodili cvičit do Orla, což byla církevní organizace, ale ten byl po roce taky zakázán, protože se zjistilo, že se tam stáhla většina lidí z Junáka a ze Sokola. „Představ si, že tu byla taková situace, že když si lidi na venkově vykrmili a zabili prase, tak byli posláni na popravu. Bylo to bráno jako nepřátelství říši. Nebyla to doba příjemná,“ vzpomíná bratr Akéla.

V roce 1945 najednou měli skauti spoustu možností, dostali prostor na klubovnu. Děti pomáhaly dospělým s budováním klubovny a vyrábělo se vybavení – stoly, lavice. Dělali různé besídky atd. Skautů v roce 1946 bylo v ČSR 260 000. Toto dobré období ale nemělo dlouhého trvání. Akéla a jeho kamarádi zažili období, když se začaly objevovat snahy, aby Junák vypadal jinak, snahy o začlenění Junáka do Československého svazu mládeže (ČSM).

 

Praxe v Chodově a studium na Střední průmyslové škole keramické v Plzni

V době, kdy komunisté nastupovali k moci, končil Akéla základní školu a chtěl pokračovat na střední keramické škole. Kdo chtěl tehdy jít na střední školu odborného zaměření, musel mít rok praxe v oboru. Tak šel Honza na praxi do chodovské porcelánky. Chodov byl tehdy žhavým územím, protože krátce předtím byli odsunuti Němci a zůstali tam jen němečtí odborníci v některých továrnách. Chodov byl tenkrát obydlen pouze z jedné třetiny. Byly tam prázdné domy a zahrady, které nikdo nesklízel. Pro Akélu a jeho kamarády to bylo velké dobrodružství. Spousta Němců pak odcházela sama, za příbuznými, z nuzných podmínek do lepších. „Jestli někdo roní slzy nad odsuny Němců z našeho území, měl by taky ronit slzy nad událostmi, které to způsobily,“ konstatuje bratr Akéla. Situace politická se během jeho odloučení od rodiny a skautských bratrů změnila, podmínky pro existenci Junáka a Sokola zmizely. On byl v Chodově, takže se k němu dostávaly jen zprávy, co všechno už je zakázáno. Až k němu dorazila i informace, že zde bude jednotná organizace pro děti.

Když skončil na praxi, nastoupil na Střední průmyslovou keramickou školu v Plzni. V té době se vyskytly tři výrazné věci, které mu ovlivnily život: „Za prvé: Mezi druhým a třetím ročníkem jsem byl se dvěma kamarády poslán na rok do výroby, protože jsem se na té škole projevoval takovým způsobem, že nemohli dovolit, aby se člověk s takovými názory vyskytoval v komunistickém prostředí. Takže já jsem po druhém ročníku šel do Chlumčan do keramických závodů. Po roce jsem se vrátil. Druhá věc: V tom třetím ročníku jsem potkal svou budoucí manželku, která se stěhovala z Bechyně do Plzně. Skončila bechyňskou keramickou školu a chtěla si udělat ještě i keramickou školu v Plzni, a tak nastoupila do třetího ročníku. Tam jsme se potkali, to bylo moje životní štěstí. Třetí věc: V Plzni byla, vzhledem k tomu, že tuto oblast osvobozovali Američané, vždycky jiná atmosféra. V Plzni byla situace dokonce taková, že i v tom nedobrém období kolem padesátých let tu existovalo kino Alfa. Dodnes je to Alfa na Americké třídě. V tom kině dělal ředitele, na vedlejší úvazek, student vysoké školy, Kotnauer se jmenoval. Ten tam promítal většinou filmy, které se nikde jinde už nedaly promítat, byly to americké grotesky. Tam jsem viděl krásné filmy. Jeden z nich se jmenoval Perutě pomsty. To bylo samozřejmě o amerických létajících pevnostech, o těch velkých letadlech. Nám se to strašně líbilo, když byl ten interiér letícího bombardéru, jak tam sedí ta čtyřčlenná osádka vpředu a jak tam s těmi knoflíky točí a interaguje. My jsme seděli ve třídě čtyři za sebou v těch lavicích, a tak jsme si na to hráli. Blížil se konec čtvrtého školního roku, závěr před maturitou. Na školu přišli náboráři a mimo jiné přišli z vojenské školy, jeden náborář a jeden žák. Ten žák tam vysvětloval co a jak a my jsme se ptali, jestli by bylo možné jít do letecké školy, a on řekl: Samozřejmě. Tak my čtyři pod vlivem filmů a že jsme byli kamarádi, tak jsme se přihlásili do armády do vojenské školy a chtěli jsme jít k letectvu.“

Ve chvíli, kdy měli jít na zdravotní prohlídku, tak jeho kamarádi z plánu couvli, ale bratr Akéla už od mládí má v sobě zvyk, že dokončí to, co začal, ať se mu chce, nebo nechce. Při prohlídce pobavil doktorku, když absolutně selhal v poznávání barev. Prohlídkou na pilota neprošel, tak mu řekli, aby si vybral jiný obor. Tak si vybral obor velitel vševojskový.

 

Studium na vojenské škole

Po skončení keramické školy měl měsíc prázdnin a pak nastoupil v Lipníku pod Bečvou do vojenské školy. Akéla na školu vzpomíná v dobrém, podle něj tam byly ideální podmínky pro vzdělání. Nikdy se tam nesetkal se šikanou ani jiným neférovým jednáním. Dbalo se tam na vojenské řády, které byly hodně ovlivněny sovětskou armádou, ale v té české verzi to podle něj bylo přijatelné. Nejvíce ho oslovila metodická stránka výuky. Nadšený byl taky z tělocviku. V jeho četě byli dva dorostenci z olympijského družstva. Bratr Akéla vzpomíná na své tehdejší sportovní výkony s údivem, co všechno tenkrát uměl. Dodnes si vzpomíná na to, jak metodické byly přednášky o střelbě. Další důležitou věcí, kterou se v armádě naučil, bylo to, jak spořit výrazy a jak dávat rozkazy. Na hodiny se těšil a naučil se, že vyučování může být pro žáky zajímavé a dobrodružné.

V létě chodili studenti vojenské školy učit studenty vysoké školy vojenskou výchovu. Při těchto soustředěních se mu hodně zalíbilo učení a jeho metody se líbily i jeho studentům. Protože byl Honza dobrý žák, mohl si na konci studia vybrat, kam chce být přiřazen. Nejprve chtěl jít k Hradní stráži, ale pak mu byla nabídnuta pozice důstojníka pro pozemní výcvik leteckého útvaru. On ji s prosbou, aby se dostal k útvaru do Plzně, přijal, protože v té době už byl ženatý s Věrkou a bydleli v Plzni. Bylo mu přislíbeno, že bude přidělen do Plzně. Během měsíčních prázdnin mu přišlo předvolání, aby se dostavil do Chrudimi. To ho rozladilo, protože do té doby se nesetkal s neférovým jednáním. Nakonec se ukázalo, že v Chrudimi musí být pouze přijat do 17. letecko-technické divize, ale jinak byl přidělen k útvaru do Plzně. Takže se ještě ten den vrátil ke své rodině. Byl překvapen přátelskými a neoficiálním chováním vojáků z divize.

 

Důstojníkem pro pozemní výcvik u letectva v Plzni

Od svého nástupu měl na starosti výcvik nováčků a výcvik záloh. Po třech až čtyřech letech mu velitel řekl, že musí zřídit poddůstojnickou školu. Dostal volnou ruku v organizaci, jak škola bude probíhat. Byla to pro něj jedna z nejcennějších zkušeností. „Já jsem měl za sebou skautskou výchovu a já jsem do těch věcí, které souvisely s pobytem v přírodě, do toho dával prvky skautingu a pro všechny to bylo hrozně zajímavý.“

 

Vlčácký oddíl na škole v Černicích

Když sloužil v armádě a organizoval a realizoval poddůstojnickou školu, tak jeho dva synové chodili do školy v Černicích. Ve škole vyprávěli, jak s nimi tatínek doma hraje různé hry. Tak se na Akélu škola obrátila s tím, jestli by tam mohl vést pionýrský oddíl. „Oni tam z toho byli nešťastní, protože tam byly samý ženský a jeden učitel.“ On to odmítl, protože jako skaut nechtěl mít s Pionýrem nic společného. Nakonec ho přemluvili, ale on si dal podmínku, že to musí být absolutně podle něj. Na všechno kývli. Z chlapců druhé, třetí a čtvrté třídy udělal klučící oddíl a z holek třetí, čtvrté a páté třídy dívčí oddíl a první, druhá třída byly světlušky. Klučící oddíl nazval Vlčata. Jako rádce měl chlapce z páté třídy a viděl, že jim může svěřit mnohé věci, a ještě tam měl čtyři poddůstojníky na pomoc. „A těm poddůstojníkům se hrozně líbilo vést a pracovat s dětmi. Kdyby to doba dovolila, tak by to nejspíše byli skautští činovníci.“ V Černicích jim tento skautský oddíl prošel, nikdo je nekontroloval, takže do roku 1968 měli skautský program.

V roce 1968, když byl skauting znovu povolen, tak byl oddíl přejmenován na Jižní kříž. Bratr Šiwo zařídil, aby si na Plzeňské cestě postavili klubovnu. Z tohoto období získal cennou zkušenost, jak se cítí vůdce oddílu. Tehdy oddíl Jižní kříž patřil ke středisku Stopa, to bylo velké středisko s 16 oddíly. Jižní kříž měl kolem 37 členů. Oddíl Jižní kříž funguje dodnes.

 

Příchod ruské armády

Když v srpnu 1968 přišli Rusové, vedl zrovna Akéla poddůstojnická školu a z ní odjížděl na lesní školu Šipín, které se účastnil jako žák i instruktor. „Najednou pro mě přijelo auto, abych se okamžitě vrátil, že naši zemi obsadilo cizinecké vojsko.“ vzpomíná bratr Akéla. Hned poté, co Rusové přišli, podal Honza žádost o přeřazení do civilu. Do čtrnácti dnů šel do civilu a do půl roku jeho útvar rozpustili, protože tam bylo mnoho projevů odporu proti Rusům.

Bratr Šiwo prosadil ještě dvě lesní školy po invazi vojsk, v Brčálníku a v Horních Lazech. Na lesní škole v Brčálníku s nimi byl jeden starý skaut a byl z činnosti lesní školy nadšený. Onen bratr odjížděl z lesní školy dřív a na vlak ho doprovázel bratr Šiwo. Starý pán byl tak plný dojmů a vzrušení z té skautské činnosti, že ve chvíli, kdy nastoupil do vlaku, dostal tak silný infarkt, že padl na zem a na místě zemřel. Když to Šiwo ostatním řekl, okamžitě spustili vlajku na půl žerdi. Nikdo netušil, že je zrovna 21. srpna (1969). Kvůli tomu, že si dovolili při prvním výročí vpádu vojsk spustit vlajku, je vyšetřovalo a vyslýchala StB, protože si mysleli, že vlajku spustili jako protest proti tomu, co se stalo před rokem.

 

Učitelská dráha

Když Akéla skončil v armádě, začal učit. Během vedení oddílu navázal dobré kontakty s učiteli a rodiči, takže ve chvíli, kdy skončil v armádě, ho pozvali, aby šel učit na Plzeň-Jih, že tam jsou přijatelné poměry mezi lidmi. Začínal v Chotěšově a učil jako záskok za mateřskou dovolenou. Byla to pro něj velká změna, z armády byl zvyklý vyžadovat disciplínu a být razným velitelem. Protože zastupoval za ženu, dostal dívčí tělocvik, šití, přírodovědu. Šití mu naštěstí vyměnili. Z Chotěšova byl přesunut do školy ve Stodu. Dozvěděl se, že má „černý růžek“, takže mu bylo jasné, že se přesunu ze školy na školu nevyhne. Ve Stodu měli dobrou partu, ale z této školy ho také odsunuli, protože byl režimu nepohodlný. Rozhodl se, že bude rozveselovat lidi kolem sebe, začal malovat a skládat říkanky.

Ze Stodu šel do Střížovic. Tam rozvinul celoroční hry pro druhý stupeň, zapojili se všichni žáci, učitelé i školník a uklizečky. Nakonec se jim tam scházely dary od různých organizací, takže vyhodnocování bylo vždycky velká událostí. Fungovalo to do té doby, než školu zrušili. „Když se zjistilo, že to někde moc dobře funguje, tak bylo třeba to rozprášit, aby vliv té vrchnosti zůstal dominantní.“ Tamní vedoucí odborů byla zarytá komunistka, která likvidovala všechny, kteří s režimem nesouhlasili nebo proti němu měli výhrady. Byly pokusy o to, aby škola nebyla zrušena, že tamní děti toho hodně dělají a někdo přitom řekl, že je tam vede soudruh Kacerovský a že to s nimi dělá tak skautsky. Což byl poslední hřebík do rakve střížovické školy. Do týdne šel pan Kacerovský ze školy, inspektor se ho ptal, kam by chtěl jít, a on říkal, že je mu to jedno, hlavně aby to nebyly Kasejovice nebo Chotěšov. Na škole ve Střížovicích prožil svá nejhezčí kantorská léta.

 

Život po roce 1989

Po roce 1989 už Akéla věděl, že oddíl vést nechce. Chodil ale za oddílem a pomáhal s organizací různých her a s rozvojem oddílu. Akéla se chtěl hlavně věnovat kurzům, zkouškám a vzdělávání dospělých atd. Taky po něm někteří lidé žádali, aby vyjádřil svůj názor na to, jak by měl fungovat skauting. Jezdil do Prahy a společně řešili, kam bude celé hnutí dále směřovat. Díky vojenské službě a učitelství měl spoustu zkušeností, které mohl najednou uplatnit ve skautingu.

Během obnovy skautingu se setkal i se vztahy mezi skauty, které odporovaly jeho představám o správném skautském chování. Akéla se vždycky nerad hádal a myslí si, že ve chvíli, kdy se blíží vyhrocená situace, tak je lepší odejít. Ta společnost hádajících lidí se mu nelíbila, a proto s některými skauty nechtěl pracovat. A své názory na bezkonfliktní jednání přenesl i do svých lesních škol.

V roce 1991 vyšly pokyny, jak by se měly dělat lesní školy. Tehdy už měl Akéla za sebou organizaci jedné lesní školy. V té době se také zrušily kraje, což se mnoha lidem moc nelíbilo. Akélu zajímalo, kdo bude mezi okresem a ústředím, a brzy se také ukázalo, že to bez krajů nemůže fungovat, a proto se musely udělat oblasti. Oblasti neměly právní subjektivitu a střediska se mohla libovolně spojit do různých oblastí. On v té době dělal zpravodaje pro lesní školy a byl požádán, aby dal dohromady Plzeňský kraj, tehdy Plzeňskou oblast. Napsal tedy všem okresům Plzeňského kraje, jestli chtějí být v té oblasti. Dalo se dohromady devět okresů a takhle spolu zůstaly dohromady asi devět let. Pak byly kraje opět zavedeny. „Něco se daří, něco se nedaří. Já jsem nabyl dojmu, že všechno je otázkou výchovy.“ shrnuje svoje myšlenky Akéla. V Plzeňském kraji taky zařídil, aby se vytvořila oblastní ocenění. Taky zavedli schůzky zvané Kolegium pro vedoucí a výchovné činovníky v Západočeské oblasti Bílého Orla, kde si všichni předávají své zkušenosti.

 

Vzdělání, funkce a vyznamenání

Akéla absolvoval v roce 1968 Pedagogickou fakultu v Plzni, zakončil ji diplomovou prací na téma Výchova obtížně vychovatelné mládeže. Školu studoval dálkově během své vojenské služby. Působil v armádě jako zástupce pro výcvik, velitel poddůstojnické školy týlu letectva. Během služby vyučoval tyto předměty: topografie, metodika, tělesná výchova, taktická příprava, ženijní, střelecká, protichemická a pořadová příprava atd. Ve školství působil od roku 1968, jako učitel na základní škole.

Jan Kacerovský působil nebo působí v těchto funkcích:

·        člen metodických komisí pro tělesnou a výtvarnou výchovu

·        1991–1998 předseda a nyní člen Komise Rady města Plzně pro školství, mládež a sport

·        předseda a člen rady školy na třech školách

·        člen a předseda výběrových komisí na funkci ředitel školy

·        v době služby v armádě 4 roky přísedící v senátu vojenského soudu

·        člen správní rady Nadačního fondu pro podporu vzdělávacích programů a mimoškolních aktivit dětí a mládeže

Působil nebo působí v těchto skautských funkcích:

·        od letech 1968–1970 instruktor a zástupce vůdce LŠ (Šipín, Brčálník, Horní Lazy)

·        od roku 1990 dosud vůdce Západočeské LŠ ŠIWO

·        od roku 1995 vůdce Lesního kurzu a instruktor čekatelského LK

·        předseda komisí pro vůdcovské zkoušky, předseda nebo člen pro čekatelské zkoušky

·        náčelník štábu (1996) a vůdce (1999, 2002) západočeského skautského jamboree

·        předseda Rady Západočeské oblasti Bílého orla

·        v letech 2000–2004 předseda Krajské rady Junáka Plzeňského kraje

Vyznamenání

·        Řád Stříbrného bobra

·        zlatá Medaile sv. Jiří – 21. 3. 2011

 

Budiž nám Akélova bohatá a neúnavná činnost inspirací v naší skautské činnosti.

 

Nahrál: Jaroslav Liška (Smrček), kontakt: Jarda.jls@seznam.cz

Zpracovala: Petra Kunstová, kontakt: Petra.Kunstova@gmail.com