„Situace se změnila na dlouhá léta, jak jsme se rozešli v roce 1948, změnila se situace politická. Ty podmínky pro to, aby se uvolnily možnosti pro další pokračování Junáka nebo Sokola, ty zmizely. Já jsem byl v Chodově, takže jsem byl mimo dosah toho, co se dělo, a taky jsem jako chlapec nebyl připraven na to tu situaci správně pochopit. To se řešilo v Praze s vedoucími orgány a vždycky jen přišla informace, co všechno je zakázáno. Já si pamatuji, mám napsané v poznámkách a v přednáškách na lesní škole jsem to užíval, výroky takových, jako byl ministr Nejedlý, který měl na starost oblast kultury a školství, jak rozhodně se ohradil proti tomu, když se někdo zeptal, jestli chce, aby byla zrušena jiná společenství než Pionýr. On prohlašoval, že rozhodně ne, že nic takového nechystají. Druhý den byl vydán majestát, že tu bude jednotná organizace pro děti a všechny ostatní se ruší.“
„V Plzni byla, vzhledem k tomu, že tuto oblast osvobozovali Američané, vždycky jiná atmosféra. V Plzni byla situace dokonce taková, že i v tom nedobrém období kolem padesátých let tu existovalo kino Alfa. Dodnes je to Alfa na Americké třídě. V tom kině dělal ředitele, na vedlejší úvazek, student vysoké školy, Kotnauer se jmenoval. Ten tam promítal většinou filmy, které se nikde jinde už nedaly promítat, byly to americké grotesky. Tam jsem viděl krásné filmy. Jeden z nich se jmenoval Perutě pomsty. To bylo samozřejmě o amerických létajících pevnostech, o těch velkých letadlech. Nám se to strašně líbilo, když byl ten interiér letícího bombardéru, jak tam sedí ta čtyřčlenná posádka vpředu a jak tam s těmi knoflíky točí a interaguje. My jsme seděli ve třídě čtyři za sebou v těch lavicích a tak jsme si na to hráli. Blížil se konec čtvrtého školního roku, závěr před maturitou. Na školu přišli náboráři a mimo jiné přišli z vojenské školy, jeden náborář a jeden žák. Ten žák tam vysvětloval co a jak a my jsme se ptali, jestli by bylo možné jít do letecké školy, a on řekl: Samozřejmě. Tak my čtyři pod vlivem filmů, a že jsme byli kamarádi, tak jsme se přihlásili do armády do vojenské školy a chtěli jsme jít k letectvu.“
„V té době moji dva chlapci chodili do školy v Černicích a vyprávěli v té škole, jak s nimi doma hraju různé hry. Tak se na mě škola obrátila, jestli bych tam nevedl pionýrský oddíl. Oni byli nešťastný, protože tam byli samý ženský a jeden chlap. Já jsem odmítl: ,Pionýrský oddíl, to v žádném případě, já jsem byl skaut a to nemohu.‘ Tak to trvalo nějaký čas, až se stalo, že mě nakonec přemluvili. ,Já teda souhlasím, ale musí se to zorganizovat podle mých představ.‘ - ,Udělejte všecko, co budete chtít.‘ Já jsem udělal z chlapců třetí, čtvrtá, pátá třída jeden chlapecký oddíl, z děvčat třetí, čtvrtá, pátá třída jeden dívčí oddíl a první, druhá třída byly světlušky. Já jsem vedl chlapecký oddíl, oddíl jsme nazvali Vlčata a prostě jsem měl normálně skautský program. Tam to šlo, v těch Černicích si nás nikdo nevšiml. To začalo roku 1966 a my jsme tam do toho roku 1968 žili jako oddíl vlčat, a jakmile byl roku 1968 povolen skauting, tak ten oddíl se přejmenoval na Jižní kříž a existuje dodnes.“
Jan Kacerovský (Akéla) se narodil 22. 6. 1932 v Přešticích. Vyrůstal v domě, kde bydlel i jeho bratranec Karel, který byl spoluzakladatelem skautingu v Přešticích. V roce 1939 se i Jan stal junákem. Po válce byli přeštičtí skauti vyznamenáni za činnost v odboji. V roce 1946 bylo v ČSR 260 000 skautů. Po skončení základní školy se bratr Akéla rozhodl vydat se na keramickou dráhu. Začal studovat střední průmyslovou keramickou školu v Plzni. Ve čtvrtém ročníku se s kamarády, pod vlivem amerických filmů, rozhodli vstoupit do armády a chtěli jít k letectvu. Zdravotnickou prohlídkou Jan neprošel a bylo mu doporučeno, aby si vybral jiný obor. Vybral si obor velitel vševojskový. Když dostudoval, byl Jan Kacerovský přidělen k letectvu do Plzně jako důstojník pro pozemní výcvik. Vedl poddůstojnickou školu a svou práci měl rád. Během doby, kdy byl v armádě, vystudoval dálkově pedagogickou fakultu. V roce 1966 ho učitelé školy, kterou navštěvovali jeho dva synové, přesvědčili, aby tam založil zájmový kroužek pro děti. To, co mělo zprvu být pionýrským oddílem, se pod vedením bratra Akély stalo oddílem skautským. Oddíl takto fungoval až do roku 1968, ihned po povolení skautingu byl přejmenován na Jižní kříž. Tento oddíl funguje dodnes. Ihned po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 podal žádost o zařazení do civilu. Odešel z armády a stal se učitelem v okrese Plzeň-jih. Po pádu komunismu v roce 1989 pomáhal bratr Akéla se znovuzakládáním oddílu, ale hlavně se věnoval a věnuje vzdělávání dospělých, pořádání různých kurzů atd. Dne 21. 3. 2011 byl vyznamenán zlatou Medailí svatého Jiří. Bratr Akéla je velkou osobností ve světě skautingu, a to nejen pro západní Čechy. Je to člověk, který zůstal skautským myšlenkám věrný a v každém období svého života se snažil předat to nejlepší, co mu skauting dal.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
