Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kabát (* 1932)

• narozen 8. dubna 1932 v Praze

• od roku 1945 byl členem Skauta, ještě přibližně dva roky po komunistickém převratu působil v neoficiálním skautském oddíle

• v letech 1947–1951 navštěvoval Státní grafickou školu v Praze

• v letech 1951–1956 studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Vladimíra Pukla

• po studiích působil jako výtvarník na volné noze

• nejdříve se živil kresleným humorem a užitou grafikou (tvorba značek, diplomů a obálek), později se uchytil jako knižní ilustrátor

• spolupracoval s více nakladatelstvími, nejvíce však s nakladatelstvím dětské literatury Albatros

• krátce po 21. srpnu 1968, než začala opět plně fungovat cenzura, nakreslil pro tisk několik vtipů proti invazi

• kvůli kádrování neměl za normalizace dlouho přístup k nedostatkovému vybavení pro výtvarníky, např. ke speciálnímu nábytku

• knižní ilustraci se věnoval i v době natáčení v roce 2022, v předchozích letech ilustroval Pověsti z Čech, Moravy a Slezska či Pohádky Boženy Němcové

„Proč jsem se dal na dráhu výtvarníka? Já jsem vlastně nic jiného než kreslení neuměl a nic jiného mě netáhlo. Ani jsem si neuměl představit, že bych se živil něčím jiným,“ vysvětluje Václav Kabát, narozený 8. dubna 1932 v Praze, při vzpomínkách na rok 1947, kdy jako patnáctiletý nastoupil na Státní grafickou školu. A jeho srdečné, bezprostřední, skromné vyprávění by člověka až mohlo zmást – jde o předního českého ilustrátora, jehož práce zdobí více než stovku knižních titulů.

Jednou skautem – navždy skautem

Václavův zájem o kreslení ovšem nebyl jediný: když mu bylo třináct let, připojila se k němu druhá vášeň: skauting. Jakmile se po válce obnovil Junák, pamětník vstoupil do oddílu na Praze 10 a to se pro něj stalo zásadní životní zkušeností. „Skauting mě plně získal a naplňoval. Posiloval můj charakter, měl vliv na mé zásady i na mé konání. Ve Skautu jsem získal kamarády, bavily mě tu rukodělné práce i zdobení klubovny a kroniky. Tu jsem vedl až do roku 1948, kdy byl skauting zakázán,“ vzpomíná s odstupem pětasedmdesáti let.

Ani v nových poměrech ale Václav o skautování tak úplně nepřišel, přinejmenším ne hned: patřil mezi hochy, které si vedoucí vytipoval jako nejspolehlivější pro pokračování Skauta pod jinou hlavičkou. Ti se pak navzdory zákazu setkávali dál ještě přibližně dva roky a docházeli na shromáždění Pavla Křivského, jehož role ve skautském hnutí po druhé světové válce dodnes zůstává předmětem polemik a bádání.[1]

Zajímavé je, že podle Václavova svědectví se vedoucí tohoto tajného oddílu neřídil zásadou „oko za oko“ a nenávist vládnoucí strany vůči skautingu nijak, a to ani verbálně, neoplácel. „I naše úplně poslední schůzka Skauta se obešla bez zloby vůči partaji,“ zdůrazňuje pamětník.

Na akademii

Přibližně ve stejné době, kdy byla skautská činnost postupně omezována a zakazována, se Václavovi otevíraly nové obzory v umění: v roce 1947 nastoupil na Státní grafickou školu a začal působit ve školním pěveckém sboru. Tam se navíc seznámil se svou budoucí manželkou Zdenou Táborskou. Ještě na střední škole také zaznamenal první výrazný úspěch. „Jako žák profesora Vodrážky jsem vyhrál soutěž na logo československých lázní a pan profesor z toho měl ohromnou radost – snad větší než já sám!“ směje se Václav Kabát.

O kvalitě Státní grafické školy svědčí, že když se pamětník spolu s pěti dalšími spolužáky rozhodli pro studium na velmi výběrové Akademii výtvarných umění, všech šest jich bylo v roce 1951 napoprvé přijato, a to do ateliéru založeného Vladimírem Puklem. „V ateliéru bylo velice plodné prostředí. Profesor Pukl nám jako žákům dal hodně, ale snad ještě víc pro nás znamenalo společenství kamarádů, z nichž každý se vyvíjel jinak. Byly mezi nimi takové osobnosti jako Jaroslav Šerých nebo Emilie a Karel Tomanovi… To znamenalo zdravou konkurenci.“

U výtvarné tvorby ale z někdejších žáků Vladimíra Pukla zůstala jen část: ostatní se museli živit něčím s uměním přímo nesouvisejícím nebo jejich další směřování vedlo úplně jinam. Podle pamětníkových slov se třeba později velice ceněný Vladimír Suchánek na akademii řadil mezi méně výrazné studenty, zatímco hvězda téhož ateliéru Vladimíra Silovského Jiřina Kubínová po absolvování školy jako výtvarnice zapadla. Mohlo se tak stát, že mladé talenty se z různých důvodů neprosadily, zato jiní, dříve průměrnější, u výtvarného umění zůstali a vyrostli do lepších kvalit.

Zlatá léta s Albatrosem

V komunistické éře tvořili výtvarníci jednu z mála profesí, jejichž zástupci mohli za určitých předpokladů pracovat na volné noze. To vyhovovalo Václavu Kabátovi, který se přes kreslený humor pro půl tuctu časopisů, navrhování diplomů a obálek nebo vymýšlení značek pro různé podniky postupně uchytil jako ilustrátor krásné literatury. Jeho ilustrátorská kariéra začala – tak jako v případě mnoha jiných, mimo jiné jeho manželky Zdeny – obcházením redakcí a nabízením vlastních kreseb. A jak sám říká, z výtvarného paběrkování jej vytrhl Albatros, největší, ve své době jediné nakladatelství dětské literatury, jež mu začalo zadávat typografii a úpravu knih.

„Díky tomu, že mě v lednu 1968 do Albatrosu pozval jeden z redaktorů, jsem se tam dostal, zabydlel a rozšířil svou činnost, která trvala velice dlouho. V Albatrosu tehdy bylo šest výtvarných redaktorů a postupně si mne všimli i ti ostatní a dávali mi knihy na ilustrování. Měl jsem úspěch a pomalu jsem se dostal do povědomí. Začala si mne žádat i jiná nakladatelství, příliv rukopisů neustával, práce bylo hodně a měl jsem v ní volnost. Když jsem chodil do Albatrosu, bylo zjevné – ať jsem jednal s kýmkoli ze šesti výtvarných redaktorů – že jde hlavně o to, aby to bylo co nejlepší. Mohl jsem si zvolit počet, barevnost, formát ilustrací, cokoli. Hlavní bylo, aby zakázka byla pěkně dotažená. Oproti tomu teď už výtvarní redaktoři téměř přestali existovat. Všude to obsadili mladší redaktoři, kteří ale nejsou výtvarníci a sledují spíš rychlost, cenu a nevím, co všechno… Někdy má člověk pocit, že kvalita ilustrací jim tolik na srdci neleží,“ srovnává Václav Kabát spolupráci s nakladatelstvími před revolucí a po ní.

Historické paradoxy

Uprostřed onoho příznivého „albatrosovského“ období zastihla Václava Kabáta invaze vojsk Varšavské smlouvy. Když mluví o srpnových dnech, stále se vrací k tématu své státnice z roku 1956, jímž se stal příjezd sovětských tanků do Prahy na konci druhé světové války. „Když jsem v roce 1956 dělal státnici, zvolil jsem si dvě témata. Jedno byla ilustrace nějaké husitské literatury, snad Proti všem; k tomu jsem udělal několik desítek litografií. Druhé téma byl příjezd Rudé armády. Já jsem to kreslil s čistou duší, protože když tehdy přijeli, měli jsme radost, oddechli jsme si a rádi je vítali. Absurdní na tom je, že dvanáct let nato přijely tanky podruhé, ale s jiným cílem. Tak přestože jsem dvanáct let předtím dělal oslavný list na jejich příjezd, teď jsme spolu s dalšími výtvarníky vymýšleli kreslené vtipy proti invazi. Nakreslil jsem třeba černou díru v zemi o půdorysu tanku a z toho šla bublina, ve které tankista říká: ‚Ať se na místě propadnu, jestli tady nehrozila kontrarevoluce!‘ Podobných kreseb pro tisk jsem udělal několik,“ kroutí hlavou pamětník nad tou smutnou a absurdní paralelou.

Pospolitost normalizaci navzdory

„Dočasný“ pobyt cizích vojsk nevěstil pro život v zemi nic dobrého; nicméně stejně jako mohla ještě nějakou dobu vycházet satira proti invazi, fungovalo až do roku 1972 Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Díky tomu, že Václav Kabát byl společně s Karlem Tomanem a Jaroslavem Šerých do tohoto noblesního společenství přijat v poměrně mladém věku, zažil jej ještě před zákazem, jenž se protáhl na dlouhých sedmnáct let.

I přes nedobrovolné přerušení spolkové činnosti se však grafici za normalizace družili dále. Ostrůvek pozitivní deviace tvořila například kapela Grafičanka, kterou Václav Kabát rád poslouchal, a kromě takovýchto neoficiálních společenství samozřejmě pokračovala osobní přátelství. Zvlášť blízko měl lidsky i umělecky k Jamesi Janíčkovi, českému autorovi narozenému v Kanadě. Právě Janíčkovi a Tomanovi byli dlouhou dobu nejbližší přátelé Kabátových, neméně silný vztah měl i k Jiřímu Šalamounovi a Zdeňku Mézlovi.

Normalizační utahování šroubů a tlaky se Václava Kabáta jako knižního ilustrátora na volné noze nijak zvlášť nedotkly. Výraznější omezení pocítil jako nestraník snad jen v tom, že coby pouhý kandidát Svazu českých výtvarných umělců nemohl dlouho nakupovat nedostatkové vybavení pro výtvarníky (například speciální nábytek), jež bylo určeno výhradně pro schválené členy svazu. Tím se stal až po letech kádrování, kdy byl řádně přijat. „I jako čekatel jsem ale mohl dělat výtvarnou práci, kterou jsem si dokázal sehnat. V zaměstnání jsem být nemusel,“ podotýká pamětník.

Výtvarné prostředí po revoluci

Po sametové revoluci se Václav Kabát ve větší míře vrátil k volné tvorbě, kterou dělal stejně rád jako knižní ilustraci. Nicméně i v devadesátých letech se stále věnoval spíše ilustrování. Proto se také do obnoveného Sdružení českých umělců grafiků Hollar navzdory výzvám Vladimíra Suchánka vrátil až po letech.

Z pamětníkova vyprávění na různých místech prosvítá, že na porevolučním vývoji v umění jej mrzí dvě věci: ve světě knižní ilustrace nahrazení důrazu na kvalitu diktátem ceny a termínů, ve výtvarné produkci obecně pak to, že její nemalou část představují, jak říká, studeně vymyšlené, vykalkulované záležitosti.

Do jeho vlastní tvorby se tyto aktuální tendence nijak nepromítly: Václav Kabát zůstává věrný svým zásadám a svému laskavému, osobitému stylu. A navzdory pokročilému věku jeho práce i v době natáčení v roce 2022 stále doprovázely krásnou literaturu. Z nedávných titulů šlo třeba o Pověsti z Čech, Moravy a Slezska či Pohádky Boženy Němcové.

 

[1] Více viz například diplomová práce Kateřiny Kubečkové Skaut s rudou knížkou. Život Pavla Křivského v letech 1947–1952, přístupná na adrese https://theses.cz/id/qgi4kj/.