Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Jůzová (* 1949)

• narodila se 30. března roku 1949

• matka Libuše Hýblová spolupracovala s partyzánskou brigádou majora Kaniščeva

• otec Petr Kouba byl odsouzen v procesu s odbojovou skupinou dr. Edvarda Beneše na doživotí

• v roce 1964 byla přijata na gymnázium v Rumburku, odkud ji po roce vyloučili

• v roce 1976 se vdala, s manželem vychovali dvě dcery

• na začátku 90. let stanula u zakládání Konfederace politických vězňů (KPV)

• v hradecké pobočce KPV působila jako pokladnice

• v roce 2023 žila v Hradci Králové

Než Libuše Jůzová začala jako dítě vnímat svět okolo sebe, ztratila se z jejího zorného pole jedna z nejdůležitějších osob – tatínek. Na začátku roku 1950 byl zatčen, postaven před soud za spolupráci s odbojovou skupinou doktora Edvarda Beneše a odsouzen na doživotí. Maminka na výchovu malé dcery zůstala úplně sama. Tatínek se domů vrátil v roce 1960, Libuši tehdy bylo jedenáct let. „Byla jsem šťastná, ale zároveň bylo velmi náročné žít v rodině, kde do té doby chyběl mužský element,“ zmiňuje.

Ačkoliv se doma o zážitcích z kriminálu nikdy příliš nemluvilo, pocit křivdy v rodině zůstal dlouhá léta. Zadostiučinění přišlo až na začátku 90. let, kdy se Libuše s tatínkem stali součástí Konfederace politických vězňů, kde našli přátele a spřízněné duše.

Doma schovávali vězně

Libuše Jůzová přišla na svět 30. března roku 1949. S rodiči žila v malé obci Jiříkov nedaleko Děčína. Její maminka Libuše Koubová, rozená Hýblová, se narodila 5. února roku 1922. Rodina provozovala zahradnictví v obci Řepín u Mělníka, proto se Libuše vyučila zahradnicí. „Mamka pomáhala na řepínském zámku, kam nosila ovoce a zeleninu. Se zámeckou slečnou se učila šít a měla dovoleno naučit se vařit v zámecké kuchyni.“

Během druhé světové války Hýblovi schovávali dva muže, kteří se skrývali před gestapem. „První z nich, Jan Chval, byl utečenec z koncentračního tábora Dachau, druhý byl kladenský komunista Josef Bíba,“ uvádí. „Přivedli je tehdy kamarádi z vedlejší vesnice. Tak už to tehdy bývalo,“ objasňuje, jak se muži k rodině dostali. Do konce války žili u nich doma, útočiště našli ve sklenících i obytném domě, kde byl přes stodolu probouraný tajný vchod na humna.

Maminčiným přítelem se stal major Kaniščev

Libuše Hýblová prokázala dostatek odvahy i v březnu roku 1945, když byl u obce Chudolazy vysazen výsadek Národní mstitel, který spadal pod štáb partyzánského hnutí 4. ukrajinského frontu. Zhruba desítka partyzánů pod vedením majora Pavla Alexejeviče Kaniščeva se ukrývala v kokořínských lesích a brzy navázala spolupráci s domácím odbojem. „Maminka pomáhala tak, že jim nosila jídlo a oblečení. S kamarádem pro ně dokonce ukradli i prase,“ vypráví Libuše Jůzová.

Brigáda majora Kaniščeva se brzy dostala až na Mělník a usadila se právě na Řepíně. „Zámecká paní jim poskytla jedno celé křídlo. Měli tam štáb. Tím moje matka přišla do styku s Kaniščevem,“ uvádí. Maminka pamětnice byla poslední měsíce války ochotna bojovat za svou vlast se zbraní v ruce. Obdržela ji od Kaniščeva a postavila se s ní proti Němcům. „Bránili tehdy řepínský zámek, vznikla přestřelka. Vyprávěla mi, že jí tam Němci zastřelili kamaráda. Musela to ale ustát.“

Nastěhovali se do zahradnictví po Němcích

Po válce došlo na Řepíně k velkému krupobití, které poničilo zahradnictví, jež babička pamětnice provozovala a které tehdy živilo celou rodinu. Libuše Hýblová tehdy využila svých kontaktů v severních Čechách, které měla díky brigádě majora Kaniščeva. Rodina se tak přestěhovala do Jiříkova nedaleko Děčína. Novým domovem se jim stalo zahradnictví, jež do té doby patřilo rodině Jana Fabicha, Němce, který musel po válce nuceně do odsunu.  

Osudným se jim stal Jiříkov

Tatínek Petr Kouba se narodil 6. června roku 1921. Pocházel z velké rodiny, jež žila v Těšovicích na Prachaticku. Vyučil se kamenosochařem. „Měl ale silikózu plic, takže řemeslo nemohl provozovat. Po válce se přihlásil k armádě a pak vystudoval policejní akademii v Herlíkovicích. Na umístěnku se dostal do Jiříkova jako příslušník Sboru národní bezpečnosti,“ popisuje pamětnice cestu tatínka do obce, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Petr Kouba se brzy stal velitelem Sboru národní bezpečnosti v Jiříkově.

Libuše Hýblová a Petr Kouba se vzali 31. ledna roku 1948 v jiříkovském kostele. Záhy přišel komunistický převrat, s nímž ani jeden nesouhlasili. Petr Kouba se navíc hlásil k národním socialistům.

Ocitla se bez tatínka a bez domova

Manželé nestihli oslavit ani rok od narození jediné dcery, když si na začátku roku 1950 pro tatínka přišli estébáci. „Sebrali ho o půl třetí odpoledne přímo u něj v kanceláři. Odvezli ho neznámo kam, mamce neřekli vůbec nic,“ vypráví pamětnice.

Ani ne roční Libuše s maminkou musely okamžitě opustit služební byt, v němž do té doby všichni společně bydleli. Během domovní prohlídky důstojníci Státní bezpečnosti (StB) zabavili i maminčinu pistoli Mauser, se kterou v roce 1945 bránila svou zemi a jež byla darem od majora Kaniščeva, což dokazuje i dochovaný seznam zajištěných věcí, vedený libereckou StB. „Okamžitě po zatčení tatínka nás vystěhovali do zdravotně závadného bytu. Byla tam jednoduchá okna, topit se nedalo, voda byla na chodbě, stejně tak toaleta. Nábytek nám nezůstal žádný,“ uvádí.

Rodiče a sourozenci z otcovy strany se od celé situace distancovali. Libuše Koubová se tak s dcerou odstěhovala zpět do zahradnictví, které bylo ale záhy zkonfiskováno. Rodina se ocitla bez finančních prostředků a živořila.

Odbojová skupina doktora Edvarda Beneše odhalena

Petr Kouba byl souzen za spolupráci s odbojovou skupinou doktora Edvarda Beneše, jež působila na Liberecku a měla za úkol špionáže, sabotáže a záškodnické akce. Skupina měla necelé čtyři desítky členů, kteří přerušovali elektrické a telefonní vedení a rozšiřovali protirežimní letáky. Odbojáři byli přesvědčeni, že v brzké době nastane státní převrat. Shromažďovali proto zbraně, které pak ukrývali v lesích na Českolipsku.

Celé skupině velel člen finanční stráže Bedřich Judytka. Do odbojové skupiny se podařilo infiltrovat spolupracovníka Státní bezpečnosti Jiřího Daneše-Hradeckého. Ten začal být některým členům brzy podezřelý, hlasovali proto mezi sebou o případné likvidaci konfidenta. K té nakonec v září roku 1949 skutečně došlo.  

Členové odbojové skupiny byli souzeni ve dvou procesech. Velitel Bedřich Judytka a dalších sedm mužů byli součástí procesu „Weiland Emil a spol.“, který navazoval na proces s doktorkou Miladou Horákovou. Bedřich Judytka si před soudním tribunálem vyslechl trest nejvyšší. Popraven byl 18. prosince roku 1950 v pankrácké věznici.

Další členové odbojové organizace doktora Edvarda Beneše byli souzeni v procesu „Záleský Josef a spol.“. Proces začal 26. července 1950. Šestnáct z jedenatřiceti souzených dostalo doživotní trest. Mezi nimi i Petr Kouba.

„Státní soud v Praze uznal po hlavním přelíčení většinu členů Judytkovy teroristické bandy vinnými ze zločinu velezrady, dále některé ze zločinu vyzvědačství a ze zločinu spoluviny na zločinu úkladné vraždy,“ píše se v dobovém regionálním periodiku.

Bachař ukončil návštěvu

Petr Kouba byl odsouzen na doživotí, později mu byl trest zmírněn na 25 let vězení. Prošel si celou řadou věznic včetně Jáchymova, Bytízu a Leopoldova, kde strávil dva a půl roku. „Pendlovali s nimi, aby si nikde neudrželi přátelství,“ říká pamětnice.

Do vězení za ním zřídkakdy směla návštěva. „V Leopoldově jsem asi nebyla, možná mamka sama. Já byla opravdu malá. Ale jezdily jsme na Bytíz,“ vzpomíná si pamětnice na dlouhou cestu vlakem. Petr Kouba měl ve vězení vážný úraz hlavy a páteře. Rodině o jeho zdravotním stavu nedal nikdo vědět. Následující návštěva tak byla pro malou Libuši nepříjemným překvapením. „Nevěděly jsme, v jakém bude stavu. Mně bylo asi devět. Když jsem ho viděla, natáhla jsem k němu ruce, v tom bachař zařval, že ukončuje návštěvu. Vyhrkly mi slzy a musely jsme odejít,“ popisuje jeden z traumatizujících zážitků z návštěvy vězení.

Petr Kouba našel způsob, jak domů tajně posílat dopisy. V jednom z nich tesknil po rodině a doufal, že se z kriminálu vrátí, dokud bude jeho dcera ještě dítě. „Snad mi Bůh dopřeje, abych mohl vše uskutečnit, jak je přáním nás všech. Přeji si, abych mohl své drahé rodině vše vynahradit,“ píše v dopise ze srpna roku 1957. Jakou cestou se motáky domů dostávaly, Libuše Jůzová neví.

Ve škole jí roztrhli kabát i aktovku

Maminka na výchovu dcery zůstala sama, o rodinné zahradnictví přišli, a tak nezbylo nic jiného než si rozšířit kvalifikaci a hledat přivýdělek, kde se jen dalo. „Udělala si svářečský kurz, chodila jsem jí pomáhat. Hodně šetřila. Nesměla jsem si na zahradě utrhnout ani jahodu, vše se muselo prodat,“ vzpomíná. Libuši Koubové se nakonec podařilo našetřit a v Jiříkově v roce 1955 koupila domek.

Rodina dál žila se stigmatem, které už během prvních let povinné školní docházky pocítila také pamětnice. „Bydleli jsme v malém městě, kde nás všichni znali. Vždyť táta byl do roku 1950 veřejně činný. Rodina mamky měla zase zahradnictví, já jsem to tedy ve škole rozhodně jednoduché neměla,“ vysvětluje. Kromě roztrhaného kabátu a aktovky nosila domů také špatné známky. „Mohla jsem být naučená, jak jsem chtěla. Vždy jsem dostala nejlépe čtyřku. Výjimkou nebylo, že mě během hudební výchovy učitel bouchal po hlavě smyčcem,“ říká, „byla jsem prostě kriminálnická holka.“

Chtěli jsme jen žít

Libuše Koubová mezitím nevzdávala boj za svého muže a rodinu. Žádosti o amnestii posílala nejen k vrchnímu soudu, ale také na ministerstvo spravedlnosti, či dokonce do kanceláře prezidenta. „Chceme žít, pracovat a vychovávat rodinu. Nechceme, aby na naše dítě ukazovali prstem. Chceme jít společnou cestou s ostatními občany, ale k tomu potřebujeme upevnit naše manželství, které bylo po dvou letech přerušeno tak přísným trestem. Několik obžalovaných, kteří měli stejný trest, již byli propuštěni. A tak vás prosím, abyste i mojí žádosti vyhověli,“ psala maminka pamětnice ministerstvu spravedlnosti na začátku března roku 1959.

Petra Koubu na amnestii propustili o rok později, domů se vrátil 9. května roku 1960. Dlouhé roky se pak pravidelně musel hlásit Státní bezpečnosti a jako bývalý vězeň měl problém najít a udržet si práci. „Nadosmrti byl s lopatou a koštětem,“ popisuje Libuše Jůzová.

Když se otec rodiny vrátil z kriminálu, bylo pamětnici jedenáct let. Všichni si museli zvykat na nový život, který ale konečně mohli žít společně. „Později jsme byli všichni tři partneři. Ne rodiče a dítě, prostě parťáci. Oba to byli velmi vzácní a hodní lidé.“

Prázdniny ve východním Německu

Libuše měla štěstí v neštěstí. Po základní škole ji totiž k překvapení všech přijali na gymnázium v Rumburku. „Hned od začátku školního roku po mně ale dva kantoři začali šlapat. Dávali mi najevo, že jsem pro ně póvl. Jednali se mnou s despektem. Bylo mi tehdy patnáct a nebylo mi to jedno,“ vzpomíná. První ročník tak trochu na truc ukončila s nedostatečnou z ruského jazyka.

O prázdninách toho roku odjela do NDR, kde žili Fabichovi, do jejichž zahradnictví se po válce maminčina rodina nastěhovala. Fabichovi měli dceru Barboru, která byla stejně stará jako pamětnice. Letní dny tak dívky trávily společně. „Nešťastnou náhodou mě ale během tamějšího pobytu srazila motorka,“ vzpomíná. „Měla jsem vážný úraz nohy a páteře. K reparátu jsem proto v září nemohla, a tak mě vyloučili,“ hodnotí dnes již s úsměvem.  

Po dlouhé rekonvalescenci Libuši zaměstnali v účtárně společnosti Petrof v Jiříkově. „Pak jsem si dělala dvouletou ekonomickou školu a pracovala jsem přitom na různých pozicích. Půl roku někde, dva měsíce jinde,“ vypráví.  

Během okupace jsme jen ztěžka polkli

V květnu roku 1968 se na Řepín vrátil major Kaniščev a na zámku měl projev. Maminka s Libuší u takové příležitosti nesměly chybět. „Matku Kaniščev okamžitě poznal a pozval nás na sezení do sokolovny, kde jsme s ním pak dlouho mluvily,“ přemítá.

Srpnové vzpomínky toho roku jsou o poznání bolestnější. Dne 20. srpna se Libuše vracela z NDR, kde byla navštívit kamarádku. „Když jsme byli na hranicích, viděla jsem armádu. Říkali nám ale, že je to jen vojenské cvičení. Dorazila jsem do Děčína a tam se nedělo nic,“ vzpomíná. Domů pak došla pěšky, přivítala se s rodiči a večer šli všichni spokojeně spát.

„Ráno jsme vstali a Praha už volala o pomoc,“ vzpomíná. Po příchodu do práce byly všude tanky. Rodiče byli situací velice znepokojení. „Maminka měla mezi Rusy přátele. Vždyť za války bojovala po jejich boku,“ popisuje maminčino hořké zklamání. Když se ve vysílání rozhlasu objevily žádosti o pomoc, Libuše s maminkou chtěly jít se zbraní v ruce bránit svou zemi. „V mámě se ten pud z války znovu probudil. Tátovi se to ale nelíbilo, tak jsme jen ztěžka polkly a nechaly toho.“

Petr Kouba už v té době patřil do takzvaného Klubu 231, jak se přezdívalo uskupení bývalých politických vězňů, které vzniklo během pražského jara. Název klubu je odvozen od zákona na ochranu lidově demokratické republiky, který nesl číslo 231/1948 Sb. Podle tohoto zákona byla odsouzena většina politických vězňů mezi lety 1948–1960. Po srpnové invazi a pod záštitou Klubu 231 vypracoval Petr Kouba rezoluci proti vstupu vojsk do Československa. Připravený dokument podepsalo na jeho výzvu téměř 170 pracovníků společnosti Petrof v Jiříkově.

Tatínek pamětnice v té době žádal o výmaz z Rejstříku trestů. Soud mu ale nevyhověl, důvodem byl právě dokument odsuzující srpnové události roku 1968. Klub 231 byl vzápětí po okupaci Československa státními orgány zrušen. 

V roce 1970 se rodina přestěhovala do Hradce Králové, kde Petr Kouba nastoupil do Petrofu. S rodiči se přestěhovala také tehdy už dospělá Libuše. „Tehdy nastala změna. Ve velkém městě už jsme nebyli lidem tak na očích,“ uvádí.

Vdala jsem se za Konfederaci politických vězňů

V Hradci Králové se pamětnice seznámila s manželem a v roce 1976 si ho vzala. Během normalizace se snažila nijak nevyčnívat, měla strach nejen o své děti, ale také o rodiče, kteří byli doživotně poznamenaní děním v 50. letech. „Chtěla jsem je zkrátka chránit. Bála jsem se, abychom se znovu nedostali do problémů,“ vypráví.

S opatrností přistupovala také k dění v revolučních dnech v roce 1989. Skutečná euforie pro ni nastala v momentě, kdy se zakládala Konfederace politických vězňů. „Tehdy jsem se podruhé vdala. Vzala jsem si Konfederaci politických vězňů a pro ni žila,“ vysvětluje. Mezi členy našla nové přátele, její tatínek se ujal funkce pokladníka, kterou Libuše později převzala a vykonávala ji až do doby, kdy byla Konfederace politických vězňů de facto rozpuštěna.