Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

profesor Vladimír Just (* 1946)

Mám rád herce s názorem

  • narodil se 6. května 1946 v Praze

  • otec Bohumil Just po roce 1948 z politických důvodů perzekvován

  • v roce 1964 pamětník maturoval na SVVŠ Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici

  • roku 1969 absolvoval dějiny a teorii divadla na FF UK v Praze

  • v sedmdesátých až devadesátých letech pracoval v Kabinetu pro studium českého divadla

  • s bratrem Jiřím vystupoval do zákazu v roce 1970 v autorském divadle malých forem Antitalent

  • za normalizace přispíval do samizdatového časopisu Dialog

  • v lednu 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení

  • publikoval stovky studií, recenzí a esejů (u nás i v zahraničí)

  • vydal řadu knižních monografií (např. Proměny malých scén, Věc: Vlasta Burian, Mystérium smíchu, Werichovo Divadlo ABC, Divadlo v totalitním systému a jiné)

  • od roku 1995 přednáší na FF UK v Praze

  • v roce 1996 získal cenu F. X. Šaldy za uměleckou kritiku

  • v letech 1990–2004 šéfredaktorem teatrologického časopisu Divadelní revue

  • od roku 2004 docentem, od roku 2010 jmenován profesorem

Padesátá léta dvacátého století osudově zadusila kariéry řady pracovitých a vzdělaných jedinců. Bohumil Just byl ekonomickým inženýrem, perfektně ovládajícím čtyři cizí jazyky. S nástupem vlády dělnické třídy se však jeho osobní život i profesní perspektivy radikálně změnily. Pracovat směl jen v manuálních profesích. Patří tak k mnoha obětem poúnorových represí, jejichž jména a osudy příliš neznáme. Při všech peripetiích měl štěstí, že neskončil na popravišti ani ve vězení. Nespravedlnosti a křivdy, jichž se na něm poúnorový režim dopustil, se neblaze podepsaly na jeho zdraví. Své syny vedl ke vzdělání a pootevíral jim svět divadla a literatury. Mladší Vladimír se divadlu věnoval teoreticky i prakticky. Ve své vědecké práci se nejednou zabýval totalitními tlaky na českou divadelní kulturu i četnými paradoxy, které je provázely. Snad i kvůli příběhu svého otce, jemuž totalitní režim doslova zničil život. A paradoxy a absurdity nacházel v každodenním životě v reálném socialismu velmi často i sám.

Svérázní prarodiče

„Když se mě někdo zeptá na mé předky, tak skoro nikdy nemluvím tolik o rodičích jako o prarodičích,“ začíná Vladimír své vyprávění o prarodičích Macilisových a Justových. Dědeček Jan Macilis byl původně obchodníkem střižným zbožím. S manželkou Annou, rozenou Ťoupalíkovou, žil v Táboře, kde v příznivějších časech vlastnil malý krámek v Pražské ulici. Za první republiky vydělal několik milionů, a mohl tak každé ze svých dvou dcer zakoupit v Praze dům. Ke svému bohatství se dopracoval od píky, jen díky vlastní píli a pracovitosti. S Annou se seznámil v Sezimově Ústí. Byl veselý, družný a do pozdního věku s chutí zpívával árie z Prodané nevěsty.

O poznání přísnější byla babička Anna. „Té se bála i moje matka, která byla jinak taky generál. U jídla jí poručila: ‚To sníš, holka, seš jak lunt!‘  Mě milovala, protože jsem byl žravej,“ dodává s humorem pamětník. Mezi Annou a Janem panovala vzácná symbióza. Ke svému jmění by se jen stěží dopracoval bez Anniny zásadovosti a přísnosti. Svým vnitřním ustrojením totiž připomínal spíše bohéma. Anna obvykle vstávala v šest hodin ráno, hodinu před otevřením krámu, a striktně dbala na to, aby všechno fungovalo, jak má. Nejšťastnější chvíle svého dětství Vladimír zažíval při návštěvách prarodičů. S rodiči a bratrem sbírali houby, koupali se v Měšicích – na první pohled rodinná idyla. Otec Bohumil však kromě harmonické rodiny příliš mnoho důvodů k radosti neměl.

Z ekonoma a polyglota montér v ČKD Sokolovo

Bohumil Just vystudoval ekonomické vědy. Později získal doktorát a po druhé světové válce pracoval na ministerstvu průmyslu u Bohumila Laušmana. Na Laušmanovu striktní žádost vstoupil někdy na přelomu let 1947 a 1948 do Československé sociální demokracie (ČSDS): „Laušman si ještě před Únorem zavolal všechny vyšší pracovníky a rozdal jim přihlášky do sociální demokracie. Smrákalo se, vypadalo to bledě, a tak chtěl mít na ministerstvu oporu.“ Bohumil si vzpomněl na první republiku, kdy pilně navštěvoval představení Osvobozeného divadla. Sympatizoval s levicovou avantgardou, a vstup do sociální demokracie proto nepovažoval za nic nepřirozeného, co by nebylo v souladu s jeho politickými názory. Násilnému sloučení sociální demokracie s KSČ se však podvolit nemínil. Členství v KSČ ignoroval a výsledkem bylo jeho vyloučení a profesní likvidace. Pozadí šlamastyky, ve které otec Bohumil uvízl, však Vladimírovi zůstávalo dlouho skryté: „Věděli jsme, že má nějaký průšvih, že chodí s brašnou jako montér, je cítit kolomazí, ráno vstává naštvaný v pět hodin, jde na tramvaj do ČKD Sokolovo a že tenhle obor asi nevystudoval.“

O okolnostech, které otcovu pádu předcházely, se Vladimír Just dozvěděl až mnohem později. Po Bohumilově smrti jej kádrovák v Kabinetu pro studium českého divadla nařkl, že v kádrových dotaznících záměrně mystifikoval, když zamlčel otcovo vyloučení z KSČ. Pamětník se bránil námitkou, že otec byl bezpartijní. Jeho antikomunistické názory, jimiž své syny formoval, by přece tomuto faktu odpovídaly. Pravdu zjistil až po rozhovoru s maminkou Hanou. V ČKD Sokolovo Bohumil svými schopnostmi zachraňoval své nadřízené, kteří sice neoplývali ekonomickými schopnostmi, zato se pyšnili rudou knížkou: „Jeho vedoucí tam byl nějaký Tonda Kapek. Nerozuměl účetnictví a otec a další lidé, kteří tam byli z podobných důvodů nasazení, zůstávali ospalí a naštvaní v práci a dělali uzávěrku. Všichni ostatní šli domů.“ „Hvězdná hodina“ Antonína Kapka nadešla o několik let později, kdy v době Pražského jara i následné normalizace patřil k předním kolaborantům a prosovětsky orientovaným funkcionářům...

Manuální zručnost Bohumila minula. O to hůře snášel své pracovní umístění. Když se Hana snažila za svého muže orodovat, byla kádrovákem vyhnána a dostalo se jí výsměšné a vulgární odpovědi: „Ten váš inkoust se chce znovu dostat k tomu svýmu inkoustu, ale to my nepřipustíme.“ K relativnímu zlepšení Bohumilovy nepříznivé situace došlo až kolem roku 1968. Tehdy směl využít svůj nesporný jazykový talent a stal se uznávaným tlumočníkem.

Historka volební

Bohumilův otec Josef byl hluboce věřící český bratr a velmi pokorný muž. Pravidelně chodil do kostela a vyznačoval se poněkud svérázným vztahem k penězům. „Když bral penzi, šel na Staromák, a kdykoliv viděl někoho, kdo mu připadal potřebný, dal mu peníze. Sousedi říkali: ‚Paní Justová, nechcete se jít podívat? Dneska byla penze.‘ A dědeček rozdával stovky.“ Od Jana Macilise se Josef Just jako podúředník neodlišoval pouze svojí povahou, ale také sociálním statusem a askezí. „Macilisovi pro něj byli zbohatlíci, jiná sorta, která ho v ničem nepřitahovala. Chodil na houby, vařil si víno a odmítal maso. Byl to přísný člověk. Kdyby tak žili všichni, tak by snad ten komunismus byl možný,“ charakterizuje dědečka Justa s nadsázkou Vladimír Just.  

Když dědeček Macilis ovdověl, přestěhovali jej Justovi k sobě do Prahy. Oba dědečkové se dožili požehnaného věku. Překročili devadesátku, ale Jana Macilise s věkem stále více zrazovala paměť, až začal trpět stařeckou demencí. K této době se datuje historka, která dnes sice působí komicky, ale tehdy Vladimírovu maminku pořádně vyděsila: „Byly volby a nějaká komise se dozvěděla, že v Praze žijí tři nejstarší lidi. První byl herec Rudolf Deyl st. a další dva byli naši dědečkové, kteří byli přihlášení u nás. Přišli s urnou k nám a byla to katastrofa. Dědeček Josef věděl, že jsou volby. Komunistům nefandil, ale nebyl to žádný rebel. Druhý dědeček už špatně viděl, a tak měl takovou bílou hůl, a hned říkal: ‚Co tady chtějí ty lidi?‘ Matka na to: ‚Tati, to je komise.‘ – ‚Jaká komise? Co tady dělají? Já je tady nechci.‘ Řekla mu, že to je volební komise a ti lidé mu přinesli lístky. A na to dědeček: ‚A to já nechci. Stříbrný krade, ten Švehla taky nic moc a Masaryk jenom kecá.‘ A začal jmenovat, já nevím koho všeho z první republiky. Matka mu říkala: ‚Ne, dědečku, dneska už jsou jenom komunisti.‘ A dědeček na to: ‚Ti jsou vůbec nejhorší!‘ Vzal hůl a vyhodil je.“ Komise i přítomná fotografka z Mladé fronty, která měla zdokumentovat důležitý okamžik v životě starého socialistického člověka, se chtě nechtě odporoučely. Pro Vladimíra s Jiřím šlo o nezapomenutelný kabaret. Vyděšená maminka však viděla důsledky dědečkova extempore v nejčernějších barvách, a tak vytrhla Vladimírovi z atlasu mapu SSSR, přišpendlila ji přes půl stěny na vzácné obrazy a v bytě rozmístila i Fučíkovy spisy. To všechno pro případ, že by rodinu navštívila Státní bezpečnost. Její pracovníci však zřejmě měli jiné starosti.

Hellichovka

Po vychození základní školy nastoupil pamětník na Střední všeobecně vzdělávací školu Jana Nerudy v Hellichově ulici. Tady také poprvé prakticky přičichl k divadlu. „Aula v Hellichovce měla obrovskou tradici. Divadelní soubor vyhrával různé poháry a to všecko bylo zásluhou profesora Fetra. Když umřel, tak se na jeho místo postavil profesor Ladislav Novotný, který učil češtinu a ruštinu,“ popisuje Vladimír Just léta strávená na střední škole. Jako podle svých slov drzý a divoký puberťák však měl pro kulturní aktivity svého profesora pramálo pochopení. Princip kamenného divadla, o které se Novotný pokoušel, Vladimír se svými spolužáky spíše parodoval. S kamarády sepsal pásmo, které si nehrálo na divadlo, ale zato se vyznačovalo jednoznačným autorským přístupem. Program Umřelo srdce naznačoval, že výuka na škole se děje bez srdce. Spolupráci s profesorem Novotným nejvíce využíval ve chvílích, když se blížila písemná práce z fyziky či chemie. Výmluva na nacvičování nového divadelního pásma zpravidla zabírala a profesor Novotný zdůvodnění svých žáků potvrdil. Na Hellichovce Vladimír začal přispívat úvahami o divadle do školního časopisu Jiskra. Pro dokreslení mimořádné kulturní atmosféry tohoto ústavu dodejme, že SVVŠ Jana Nerudy navštěvovali i později renomovaní profesionální herci jako Milan Neděla, Jan Tříska, Klára Jerneková, Jiří Štěpnička, Jaromír Hanzlík či Martin a Petr Štěpánkovi.

Oslnění Semaforem

Otec Bohumil miloval Osvobozené divadlo a hudbu Jaroslava Ježka. Své syny s tvorbou V+W+J samozřejmě seznamoval. Se Semaforem se sice generačně zpočátku poněkud míjel, ale otevřen novým poznáním jednoho dne pravil: „Šel jsem ve Smečkách a tam je nějaký malý divadlo. Říká se, že je to nový Osvobozený. Pojďte se tam podívat!“ Bohumil sehnal lístky a rodina vyrazila. Zatímco u ctitele Osvobozeného divadla se stoprocentní nadšení nedostavilo, Vladimír se v Semaforu nadechl čerstvého vzduchu. „Had z ráje mě v Semaforu uštkl. Nebýt otce, tak bych se do Smeček nedostal,“ dodává Vladimír Just. Bohumil sice neopomněl na adresu Jiřího Šlitra podotknout, že Ježek to není, ale návštěvu Semaforu přece jen zakončil otázkou: „A co ještě hrajou?“

Zlatá šedesátá       

Šedesátá léta kultuře v Československu přála. Už od konce padesátých let v Praze rostla divadla jako houby po dešti. Vycházely knihy, které by ještě několik let zpátky jako politicky nežádoucí světlo světa nikdy nespatřily. Vladimír se po maturitě v roce 1964 rozmýšlel, co dál. Krátce studoval češtinu a ruštinu, ale pedagogické zaměření jeho oboru jej nijak nepřitahovalo. Naštěstí se díky kamarádovi dozvěděl o možnosti studovat divadelní vědu na FF UK. Přednášely tu skvostné osobnosti, jejichž jména byla zárukou kvality i svobodného myšlení: Karel Kraus, Alfréd Radok, Jaroslav Vostrý, Leoš Suchařípa, Milan Lukeš či teatrolog Jan Kopecký. Vladimírovi se otevřely nové obzory. Janu Kopeckému se dokonce jednou stal inspirátorem. První velkou seminární práci psal o semaforské Dobře placené procházce. Jan Kopecký však měl o Semaforu zkreslené představy a neskrýval, že příliš nadšený ze zvoleného tématu není. Vladimír mu navrhl, aby se do divadla sídlícího teď už na Václavském náměstí zašel podívat. Po zhlédnutí jazzové opery pánů Suchého a Šlitra uznávaný teatrolog a pedagog změnil názor. A Vladimír Just si připsal malou zásluhu o divadlo svého srdce.

Dobrý člověk ještě žije

Mezi největší Vladimírovy divadelní i literární modly bezesporu patřil a patří Jan Werich. V roce 1965 slavil Werich šedesáté narozeniny a Vladimíra s přáteli napadlo, jak moudrému klaunovi co nejpříznačněji popřát a současně vyjádřit obdiv: „Můj nejlepší kamarád Jan Munk dělal statistu ve vinohradském divadle a v noci tam ukradl kyblík s latexem a štětku. S dalším kolegou a spolužačkou z Hellichovky Lenkou Maralíkovou jsme šli noční Prahou a na zdi u Werichova domu jsme v předvečer jeho narozenin napsali nápis ‚Dobrý člověk ještě žije‘, pod tím bylo ‚Janu Werichovi k šedesátinám‘ a ještě jsme se tam podepsali křestními jmény.“

Později Vladimírovi zalichotilo, když Míroslav Horníček na otázku, „jak by stručně definoval póly české národní povahy“, odpověděl, že na jedné straně stojí nápad lidí, kteří napsali na zeď Werichova domu zmíněný nápis, a na straně druhé ti, kteří tvrdí, že si ho tam napsal sám. 

Alfréd Radok a pravdivé jednání

Zastavme se ještě u studií divadelní vědy. Z přednášejících, které Vladimír Just na fakultě potkal, často zmiňuje Alfréda Radoka. Režisér, jehož tehdejší vládnoucí moc za pomoci méně talentovaných kolegů opakovaně deptala a vyháněla od milované práce, vykládal studujícím kromě jiného o pravdivém jednání. „Nikdy nezapomenu na jeho praktické příklady herectví ve všedním životě. Když někdo přišel na přednášku, tak zmlknul, a aniž to bylo osobní, řekl: ‚Teď jsme si předvedli, co je pravdivé jednání. Toto není pravdivé jednání. To je jednání k oklamání někoho dalšího, kdy čekám nějakou výmluvu, ale už ta chůze…‘ A pokračoval, jak lze lhát chůzí, jak lze lhát vsedě. Předváděl naše jakoby zamyšlení, ale bůh ví, co tam pod tou lavicí děláme. Mluvil o nepravdivé chůzi, kdy se šouráte sem a tam…“ neskrývá Vladimír dodnes nadšení nad Radokovým praktickým přístupem k herecké práci. Geniálního i komplikovaného umělce nedlouho poté vyhnaly tanky pěti států Varšavské smlouvy do emigrace. Návratu svobody do rodné země se již nedožil.

Jaro 1968 jsem nebral jako spor dvou komunistických frakcí

Reformní proces jara 1968 Vladimír Just přivítal s radostí. Dubčeka vnímal pozitivně, nikoliv nekriticky. „Říkal dost frází, ale nešel z něj vztek ani děs, jako tomu bylo u Štrougala, Biľaka a mnoha dalších. Byl to takový dobrotivý pantáta,“ charakterizuje prvního muže KSČ jara 1968. Navzdory otcově výchově a léty pěstované kritičnosti uvěřil, že nastartované změny mohou tehdejší společnost zásadně proměnit. Zdůrazňuje, že se netýkaly jen členů KSČ, ale jejich přesah byl mnohem větší. Interpretaci Pražského jara založenou na tezi dvou bojujících frakcí uvnitř KSČ odmítá: „Nemám rád teorie, že dvě party komunistů se pohádaly a přijely tanky. Že jedni byli mírnější a druzí tvrdší. To je pro mě nepřijatelné.“

Dej si něco na spaní

Tážeme-li se dnes pamětníků na jejich bezprostřední reakci na zprávu o obsazení republiky v srpnu 1968, slýcháme často podobné odpovědi. Kdo si ráno zapnul rozhlas, myslel si zprvu, že vysílají nějakou válečnou hru. Vzbudil-li někdo své přátele a známé ještě v noci z 20. na 21. srpna telefonem se zprávou o obsazení, setkal se obvykle s dotazem, zda není opilý. Kamarádka Vladimírovy budoucí ženy oba vzbudila v půl třetí ráno. Vladimír jí odpověděl: „Dej si něco na spaní, moc jsi pila.“ Když následně uslyšel hukot z pražských ulic, přesvědčil se, že realita je mnohem hrozivější. Následující dny prožíval stejně jako většina Pražanů. U Muzea pocítil strach, ale zároveň se kochal množstvím vtipných nápisů a důmyslnými způsoby rezistence probuzené občanské společnosti. „Jestli jsem někdy byl hrdý na své spoluobčany, tak to bylo nejvíc mezi jednadvacátým a třicátým srpnem,“ bilancuje své dojmy z okupované Prahy.

Kocovina

Závanu svobody se Vladimír nejvíce nadýchal během okupační stávky na FF UK na podzim 1968. Protagonisté reforem postupně svůj program opouštěli a snažili se zachránit své pozice i v nastupující normalizaci, samozřejmě marně. Obdivoval Františka Kriegla, víru neztratil v Josefa Smrkovského, jemuž neodpíral určité rebelství. Dubček jej zklamal podpisem pendrekového zákona. Největší „kocovina“ se však dostavila v srpnu 1969, kdy proti českým demonstrujícím již nezasahovala sovětská armáda, ale jejich vlastní spoluobčané.

V roce 1969 Vladimír odpromoval a stal se elévem v redakci časopisu Divadlo. Obdivovaní pedagogové nuceně opouštěli svá místa na fakultě. Jan Kopecký, který Vladimírovi při promoci předával vysokoškolský diplom, byl v roce 1971 vyhozen a od roku 1973 až do svého odchodu do důchodu směl pracovat jen jako čerpač n. p. Vodní zdroje. Časopis Divadlo normalizační režim záhy zrušil. Vladimíra čekala základní vojenská služba, které se snažil za každou cenu vyhnout získáním modré knížky. Jeho úsilí se ovšem minulo účinkem. Vojnu však naštěstí absolvoval v relativním závětří Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

Autorské divadlo s bratrem Jiřím

Již před rokem 1968 utvořili bratři Justové autorskou skupinu. Vystupovali v Malostranské besedě, ve Sluníčku či v divadle Ateliér. Původně vzniklé Divadlo Antitalent však normalizační období nepřežilo. Inscenace hry bratrů Justových Oligofrenie se v roce 1968 až příliš trefila do aktuální politické atmosféry.

Každé premiéře předcházelo potupné schvalovací řízení za přítomnosti odtažitých a nepříjemných dohlížitelů. Jejich cenzurní zásahy Jiří s Vladimírem respektovali pouze v Praze. Na zájezdech si již hráli podle svého. Bohužel se však nevyhnuli několika zákazům a samozřejmě i udáním. To zřejmě nejfatálnější bylo sepsáno v Bratislavě: „Hráli jsme ve vysokoškolském klubu v Bratislavě. Všichni nám říkali, jaké je tam skvělé publikum, tak jsme to rozjeli. Přišel se na nás podívat nějaký soudruh Šářec, který studoval Vojenskou akademii Antonína Zápotockého. Improvizovali jsme a asi za tři dny poslal dopis asi na pět adres. Během představení si zapisoval, čehož jsme si nevšimli.“ Situace se jevila beznadějně. Denunciant si své oznámení pojistil. Kdyby jedna z adresovaných institucí stížnost ignorovala, byly tu další, mezi nimi i ministerstvo kultury. Psala se první polovina sedmdesátých let a pisatelova obvinění mohla oba bratry trvale poznamenat. Zákaz se zdál být neprolomitelný, ale naštěstí pomohla šťastná náhoda. Vladimír potkal sociologa a člena Divadla na okraji Petra Matějů, které vedl Zdeněk Potužil a u něhož nakonec bratři Justové našli ochranné přístřeší. Následující léta kličkovali a díky postupnému uvolňování v druhé polovině osmdesátých let se dočkali i vydání LP desky Večer s bratry Justy. Na svých zájezdových vystoupeních měli pro publikum připravenou Knihu přání a stížností s jednoduchou instrukcí: „Máte-li záporné připomínky, nepište je jinam, pište je sem. Máte-li kladné připomínky, nepište je sem, ale pište je jinam.“

Vědecká dráha

Kmenové zaměstnání nalezl Vladimír Just po zrušení časopisu Divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Šéf Vladimír Procházka byl podle Vladimírových slov lidsky slušný marxista. Mladého teatrologa i jeho kolegy sice čas od času lanařil ke vstupu do KSČ, ale podstatnější nátlak nevyvíjel. Jeho následovník Jiří Hájek, který nastoupil v roce 1982, už si počínal o poznání razantněji. Svůj tlak stupňoval logicky znějící hrozbou, že neobětuje-li se někdo z původního kolektivu, mohou jim nadřízené orgány na šéfovské místo dosadit někoho, kdo přestane respektovat badatelské zaměření svých podřízených a nastolí dusné poměry. Ke konci osmdesátých let Hájek svou výzvu ke vstupu do KSČ podtrhl změnami probíhajícími v Sovětském svazu: „Vy nesledujete Gorbačova, co se děje v SSSR? Tam jede vlak. A vám ujíždí!“ Vladimírovi spolupracovníci se netajili názorem, že by měl kandidaturu do KSČ přijmout a v budoucnu zaujmout šéfovskou pozici. Jako nanejvýš absurdní se dnes jeví pamětníkův tehdejší pocit, kdy si připadal zbaběle a sobecky, že do komunistické strany nevstoupil. Za kolektiv se neobětoval a Hájek na svém místě setrval až do odchodu do důchodu v roce 1990.

Proměny malých scén

Rozebírat zevrubně vznik i třeba jen poloviny knižních publikací, jež Vladimír Just napsal, by znamenalo mnohonásobně přesáhnout kapacitu tohoto textu. Omezíme se proto na jeho debut Proměny malých scén. Divadlům malých forem, kabaretům a jejich historii i současnosti se intenzivně věnoval už dlouho. Samotné schvalovací řízení trvalo osm let. Na vydání pamětníkovy publikace se vázalo i získání vědecké hodnosti kandidáta věd. Redaktorka nakladatelství Mladá fronta Jaroslava Jiskrová se snažila, seč mohla. Nakonec raději z knihy odstranila rejstřík. Cenzora totiž bilo do očí, kolikrát jsou v textu citováni režimu nepohodlní divadelníci Jiří Suchý a Ivan Vyskočil a jak malé zastoupení má naopak třeba Josef Dvořák: „Vyčítali, že nebyla uhlídána stranická linie. Redaktorka knížky, velice statečná a moudrá žena, za mě trpěla. Dokonce dostala nějakou pokutu. Párkrát jsem dostal pokyn, že mám místo jména Jiří Suchý napsat zakladatel Semaforu. Ivan Vyskočil nesměl být na stejné fotce s Pavlem Boškem a Leošem Suchařípou, sólově to šlo. Škrtli mi J. R. Picka a Paravan, přitom jsem našel jeho povídku v oficiálním satirickém časopisu Dikobraz. Šéfredaktor Falada mi řekl: ‚Soudruhu, usoudili jsme, že on sám může, ale o něm psát se nesmí.‘ Doteďka nemám tu knížku rád, protože sice vyšla, ale s úlitbami.“  

Peripetie s časopisem

Začátkem roku 1989 připojil Vladimír Just svůj podpis pod petici za propuštění Václava Havla z vězení. Ve stejné době se svými kolegy stále více prosazoval u Jiřího Hájka povolení k vydávání odborné revue o divadle, která v této zemi zoufale scházela. Zdálo se, že doba je této snaze konečně nakloněna. Ale když se Hájek z poslechu Svobodné Evropy dozvěděl o podpisech svých podřízených pod zmíněnou peticí, všechno se rázem obrátilo: „Hájek si nás svolal a měl takový pohřební proslov: ‚Heleďte, soudruzi, já jsem vám podal pomocnou ruku. Já jsem chtěl zachránit toto pracoviště. Vidím, že to s váma nejde. Tím, co jste udělali za mými zády, aniž byste se poradili, jste si vlastně uzavřeli dveře už napořád. To, co bylo tak slibně rozjednaný, ten váš časopis, tak s tím se teďka rozlučte.‘ Moje zkušenost z těchto let je ale ta, že se člověk nesmí vzdát.“ Poslední důležité povolení k provozování vysněného časopisu bylo vydáno několik dní po vypuknutí sametové revoluce. Do víru přelomových dní se Vladimír Just pustil s vervou sobě vlastní.

Kritické myšlení

Příchod svobody Vladimírovi umožnil naplno rozvinout své schopnosti. Publikoval nespočet studií, recenzí a esejů. Od roku 1995 přednáší na FF UK. Se svými komentáři často vystupuje v rozhlase i televizi. Jeho záběr je vskutku široký: od divadel malých scén po problematiku šumavské přírody. Zamýšlí-li se nad herci svému srdci milými, odpovídá velmi stručně: „Herec musí mít názor, takové mám rád.“

Ve svém vzkazu mladým a nejmladším, kterým coby pedagog věnoval více než třicet let svého života, apeluje na nutnost pěstování kritického myšlení: „Ať hlavně nepřistupují k ničemu, včetně knížek a řečí, jako s odpuštěním k Písmu svatému. Ať se drží kritického myšlení. Ať si čtou v Komenském, ale neberou si vše doslova. Ať si uvědomí genialitu té metafory s posunutými brýlemi, kdy sotva se vydáte do světa, abyste ho poznávali, už jsou tam dva průvodci, kteří vám vnucují nějakou interpretaci a dají vám brýle, kterými líp vidíte. On si je ale nechal na nose a konfrontoval žitou skutečnost s tím, co mu ukazují ty brýle. Z tohohle si vemte příklad. Brýle si nasazujte vždycky trochu na nos. To znamená, že byste neměli úplně ignorovat něčí interpretaci, ale vždycky mít porovnání.“