Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Vladimír Just (* 1946)

• narodil se 6. května 1946 v Praze

• otec Bohumil Just po roce 1948 z politických důvodů perzekvován

• v roce 1964 pamětník maturoval na SVVŠ Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici

• roku 1969 absolvoval dějiny a teorii divadla na FF UK v Praze

• v sedmdesátých až devadesátých letech pracoval v Kabinetu pro studium českého divadla

• s bratrem Jiřím vystupoval do zákazu v roce 1970 v autorském divadle malých forem Antitalent

• za normalizace přispíval do samizdatového časopisu Dialog

• v lednu 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení

• publikoval stovky studií, recenzí a esejů (u nás i v zahraničí)

• vydal řadu knižních monografií (např. Proměny malých scén, Věc: Vlasta Burian, Mystérium smíchu, Werichovo Divadlo ABC, Divadlo v totalitním systému a jiné)

• od roku 1995 přednáší na FF UK v Praze

• v roce 1996 získal cenu F. X. Šaldy za uměleckou kritiku

• v letech 1990–2004 šéfredaktorem teatrologického časopisu Divadelní revue

• od roku 2004 docentem, od roku 2010 jmenován profesorem

Dědeček byl moje první inspirace

Vladimír Just se narodil 6. května 1946 v Praze. Vyrůstal na Starém Městě pražském spolu s rodiči a starším bratrem Jiřím. Rodiče pocházeli z Tábora, kde trávil Vladimír v dětství mnoho času. Jeho prarodiče tam vlastnili úspěšný obchod. „Dědeček byl moje první inspirace divadlem, protože si dělal hroznou legraci z babičky, která byla přísná.“

Na dětství vzpomíná Vladimír rád, hodně času trávil se svým starším bratrem. „Zneužíval jsem toho, že jsem mrňous. Tehdy běžel film Knoflíková válka, viděl jsem se tam v jednom rozmazleném klukovi.“ Jeho velkým vzorem byl tatínek Bohumil Just, který pracoval na ministerstvu lehkého strojírenství a byl velmi vzdělaný.

Šoupli ho ke komunistům

Bohumil Just nebyl v žádné straně, ale před únorem 1948 vydal ministr Bohumil Laušman příkaz, že vyšší úředníci musí vstoupit do sociální demokracie. Doufal, že posílením sociální demokracie dá najevo odpor proti sílení komunistické strany. Do sociální demokracie tedy musel vstoupit i Vladimírův otec. „Těžce to nesl, že má být v nějaké straně. Sotva tam vstoupil, tak byl puč a šoupli ho ke komunistům.“

Členství v komunistické straně otec sabotoval, neplatil příspěvky a nechodil na schůze, až byl ze strany vyloučen. „Já jsem to vůbec nevěděl, všude jsem psal, že byl nestraník, až mi řekli, že byl vyloučen z KSČ.“ Vladimír se o otcově členství dozvěděl až o mnoho let později od svého kádrového referenta, který ho nařknul ze lhaní ve formulářích, kde uváděl, že byl otec nestraník.

Už to nebyl on

Po komunistickém puči utekl ministr Laušman za hranice, kde byl ale zatčen. Komunisté ho donutili do rozhlasu říct, že doporučuje svým straníkům vstoupit do komunistické strany. „Otec říkal, že nepoznával jeho hlas, že to už nebyl on.“ Následně byl Laušman dvanáct let vězněn v komunistických kriminálech.

Vladimírova otce nečekal sice tak krutý osud, ale i on byl za svou sabotáž strany potrestán. Z ministerstva musel odejít a pracoval jako dělník v ČKD. „Můj táta byl chytrý, ale totálně levý na manuální práci.“ Trpěl navíc tím, že viděl, jak špatně je továrna řízena a vedení často vyžadovalo jeho pomoc. Až do konce šedesátých let se mu nedařilo sehnat jinou práci, pak se živil překládáním. „Z toho nervového stresu dostal anginu pectoris.“ Otec zemřel v roce 1974.

Tam jsem se prakticky seznámil s divadlem

Vladimír nastoupil po základní škole v roce 1961 na gymnázium Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici. „Seznámil jsem se tam prakticky s divadlem. Měli jsme tam skvělého učitele Novotného, jehož skoro všichni studenti se dostávali na DAMU.“ Na gymnáziu působil Vladimír i jako redaktor školního časopisu.

Po maturitě v roce 1965 nastoupil na pedagogickou fakultu na obor čeština a ruština. „Tam jsem zjistil, že se čeština a ruština učí na vysoké škole na mnohem horší úrovni než na tom gymnáziu.“ Dozvěděl se však, že na filozofické fakultě existuje obor divadelní věda, kde učil v tu dobu mimo jiné Alfréd Radok. Přešel a s nadšením obor vystudoval. Na začátku sedmdesátých let musel Vladimír nastoupit na vojnu. Z té se vrátil v roce 1973.

Já byl ten upovídanej

Od roku 1969 se Vladimír spolu s bratrem Jiřím věnoval divadlu i prakticky. Založili divadlo Antitalent a vystupovali v Malostranské besedě. Bojovali však s cenzurou, která po srpnu 1968 sílila. Nakonec museli soubor rozpustit a věnovat se vystupování jen jako dvojice. „Nás to s bratrem bavilo, měli jsme takovou komickou dvojici, on byl ten natvrdlej, já byl ten upovídanej.“

Cenzoři časem začali kontrolovat i scénky bratrů Justových a nějakou dobu nemohli hrát. Nakonec se uchytili v divadle Ateliér, dnešním divadle Ypsilon. Vladimír měl už od studií rád divadla malých forem, která právě v Ateliéru hráli.

Časem mohl s bratrem začít vystupovat i v divadle Rubín, kde je místní barman vždy varoval, pokud přišli na představení cenzoři. „Jednou nás varoval, že tam sedí takový zvláštní kravaťák, a ať si dáme dnes pozor. My jsme se tam koukli a ten kravaťák byl náš otec. Trpěl tím, že se nedali jeho synové na jeho dráhu.“ Tatínkovi se nakonec představení moc líbilo a chvíli před smrtí byl s kariérou svých synů spokojen.

Autocenzura nebyla zjevná

Po úmorných zkušenostech s cenzurou se Vladimír rozhodl divadlu věnovat teoreticky. Začal psát monografii o herci Vlastovi Burianovi a spolu s dalšími se mu povedlo rehabilitovat tohoto českého komika, který byl po válce nařčen z kolaborace s nacisty. Vlasta Burian se ještě dožil doby, kdy byla jeho pověst očištěna.

V roce 1984 vydal Vladimír knihu Proměny malých scén. Bohužel ani v teoretické práci s divadlem se mu cenzura nevyhnula. „Vyčítali mi, že je tam moc Suchého a málo Josefa Dvořáka.“ Jako daleko horší než cenzuru ze strany režimu vnímá Vladimír vnitřní autocenzuru, ke které režim umělce nutil. „Za normalizace byla cenzura vlastně nejhorší, nutila vás k autocenzuře, která nebyla zjevná. V padesátých letech tam byla bílá místa, ale bylo jasné, že je to práce cenzora. Tady to člověk musel dělat sám.“

Nejhorší bylo, jak se lidé měnili

„Horší než přímá zkušenost s okupací bylo to, co následovalo, jak se lidé měnili.“ Upálení Jana Palacha v lednu 1969 vnímal Vladimír po dobu normalizace jako zbytečně zmařený lidský život, význam toho činu však pochopil později. „Po dvacet let normalizace jsem byl přesvědčený, že Palachova smrt byla zbytečná. Až do Palachova týdne v roce 1989.“

Vladimírovi nabízeli vstup do komunistické strany, ale on odmítnul. „Já jsem říkal, že na to nemám vůbec čas, že furt pracuju, skoro nespím, takže nemám čas chodit na schůze, a že nechci být pasivní straník.“ Jeho kádrový referent mu kromě omylu s otcovým stranictvím vyčítal i to, že neuvedl, že jeho tchán a švagr emigrovali ze země. „Říkal jsem jim, že jsem to nevěděl, když jsem si ji bral, že bych si ji přece nikdy nevzal a neměl s ní děti, kdybych to věděl. Švejkoval jsem, žena se mohla potrhat smíchy, když jsem jí to doma říkal.“

Nežili jsme ničím jiným

Pro Vladimíra je významná jeho spolupráce s Václavem Havlem. Jako dramatika ho obdivoval už od šedesátých let. „Když jsme v roce 1963 viděli jeho Zahradní slavnost, tak jsme nežili ničím jiným. Má tam vymyšlená přísloví, ta jsme se naučili nazpaměť a komunikovali jsme takhle spolu.“ Vladimír se u Havla inspiroval v absurdních hrách a dada tvorbě.

Znovu se s ním pak setkal po okupaci v srpnu 1968, kdy je Havel na fakultě vyzýval, ať se nestarají o politiku, ale budují svoje struktury nezávislé na komunistické moci. Vladimírovi, který byl tehdy jako student událostmi rozčílen, se jeho slova nelíbila, ale později pochopil, že byl Havlův přístup správný.

Lidi se mu vyhýbali

V roce 1983 se s Havlem znovu setkal v Rubínu, kde s bratrem vystupoval. „Šel jsem za ním a on byl hrozně rád. Lidi se mu vyhýbali. Sedl si a kolem se to vyprázdnilo, aby nikoho neviděli, že sedí s Havlem.“ Poté se mu Havel ozval s prosbou o zhodnocení své nové hry. Na divadelních hrách pak spolupracovali i dále. „Byl bych rád, aby mladí lidé četli knihy Václava Havla.“

Dnes (2021) působí Vladimír Just jako pedagog na katedře divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2011 byl jmenován profesorem. Napsal přes dvacet knih a svými články přispíval do mnoha novin a časopisů a do roku 2012 měl pořad na vlnách Českého rozhlasu.