Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Jursa (* 1933)

• narodil se 1. května 1933 v Brně do rodiny živnostníka

• v roce 1956 byl na olympiádě v Melbourne

• z olympiády museli odjet kvůli nepokojům v Maďarsku

• stal se zakladatelem slavné brněnské Dukly

• v roce 1972 se zúčastnil olympiády v Mnichově, kde došlo k atentátu

• měl problémy s funkcionáři KSČ kvůli emigraci cyklistů

• dnes je předsedou TJ Dukla Brno

František Jursa se narodil 1. května 1933 v Brně do rodiny živnostníka. S cyklistikou začínal v době, kdy nepatřila v bývalém Československu k vyhledávaným sportům. Rodiče mu splnili jeho velké přání a k narozeninám dostal kolo. Nebyla to zrovna levná záležitost, takže o kolo se musel dělit i se svým bratrem. „Otec nám ho chtěl pořídit oběma, ale rodiče neměli tolik peněz, a protože jsem na kole nechtěl jezdit na výlety, ale rovnou závodit, tak jsem si přál pořádné závodní kolo,“ vzpomíná na své cyklistické začátky František Jursa. Tvrdý trénink se vyplatil a pamětník se už brzy mohl postavit na startovní čáru a vyjet na svůj první cyklistický závod. Ale hned v první zatáčce kolo po nehodě rozbil. Právě kvůli častým nehodám během závodů ho celá rodina od cyklistiky odrazovala. „Říkali mi, že se na kolo nehodím, byl jsem často domlácený, odřený a od krve, takže jsem někdy musel spávat na zemi, abych neušpinil postel,“ říká František Jursa. Nehody a malá podpora rodiny ho neodradily, spíš ho povzbuzovaly k větší práci a dřině. Zlom nastal v okamžiku, když se po jednom závodě postavil na zlatou příčku. V roce 1952 získal svůj první silniční titul, když porazil v té době fenomenálního československého jezdce a vítěze Závodu míru Jana Veselého. „Díky tomu jsem odešel do Prahy a začal jsem se připravovat na olympiádu v australském Melbourne. Trvalo to tři roky,“ dodává pamětník.

Olympiáda v Melbourne v roce 1956

Velkého úspěchu ještě v závodním sedle dosáhl František Jursa v roce 1956, když reprezentoval Československo na olympiádě v australském Melbourne. Ve stíhacím závodě družstev dráhařů na čtyři kilometry skončil pátý. „My jsme z toho tehdy byli docela smutní, považovali jsme to za neúspěch, cítili jsme se na víc. Ale když se na výsledek podívám teď, co bychom za něj dali?“ usměje se. V olympijské vesničce ho vyhledal krajan z Brna. Kdysi dávno žil v Brně ve stejné ulici jako František Jursa. Přemlouval ho, aby zůstal v Austrálii, že mu pomůže do začátku a že se o všechno postará. Pamětníkovi se v té době narodila malá dcera a také si nedokázal představit, že by už nikdy neviděl svou rodinu a přátele. Lákavou nabídku proto odmítl. „Dostal jsem od něj alespoň bumerang. Ten se prý vrací. Ještě ho mám doma někde schovaný,“ zasní se. Revoluční události v Maďarsku, které se vzbouřilo proti stalinské diktatuře, se staly podnětem k tomu, že čeští sportovci museli opustit olympiádu. „Vedoucí naší výpravy dostal strach, abychom neemigrovali. Po konci her proto oznámil, že nám došly peníze a že se musíme okamžitě odstěhovat. Než se prý spraví porouchané letadlo, ubytují nás na lodi. Na sovětské lodi, která se jmenovala Gruzie.“ Jakmile se na ni dostali, odrazila od břehu a celá posádka byla v pasti. „Šupli nás do autobusu a odvezli do přístavu. Dostali jsme pokoj v podpalubí, kde stěny byly našikmo. Loď, kde jsme byli ubytovaní, se jmenovala Gruzie. Byla to polská loď a Sověti ji získali po válce jako reparaci za nějaké vyřizování účtů po druhé světové válce a udělali z ní výletní loď, takže ona měla přístav v Černém moři. Přijela pro nás a skončila ve Vladivostoku. Původně jela Sovětům pro věci. Tam byla auta, ta loď měla své hospodářství, měla na palubě ovce, slepice, já jsem to zpočátku vůbec netušil, ale pak jsem to viděl, jak Rusové museli nakoupit potraviny, ovce a další drůbež, na té lodi bylo normální hospodářství, králíci, kohouti, slepice, prostě všechno.“

Vánoce na rovníku

Loď Gruzie se s československými sportovci plavila měsíc po Tichém oceánu. Když přejeli rovník, kde bylo čtyřicet stupňů nad nulou, ocitli se ve Vladivostoku. Tam pro změnu mrzli při teplotách kolem třiceti stupňů pod nulou. Nový rok slavila sportovní posádka na Sibiři a Vánoce na rovníku. Po cestě navštívili Kreml a účastnili se oslavy ruských sportovců, kde si s tehdejším prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu přiťukli skleničkou. Z moře pak s výpravou nastoupili do vagonů a dvanáct dní jeli po Transsibiřské magistrále na západ. Domů se dostali až v polovině ledna a při svém návratu do vlasti zažili neopakovatelné momenty.

Založení Dukly Brno

Když se František Jursa vrátil do rodného Brna, dostal zajímavou nabídku. Reorganizace československého sportu tehdy zrušila Ústřední domy armády a sportovní oddíly se přesunuly do ostatních měst. A tak mu funkcionáři nabídli, aby v Brně vytvořil klub silniční cyklistiky. Byl sice v té době velmi mladý a nezkušený, ale zato plný naděje. „Neměl jsem v té době moc představu o tom, co budu dělat. Můj brácha byl fotografem, takže jsem uvažoval, že bych byl sportovním fotografem, ale nabídli mně, jestli bych neměl zájem o založení armádního cyklistického celku v Brně. Cyklistika v Brně měla tehdy velký rozkvět, stavěla se tady dráha a byli tady funkcionáři. Přesvědčovali mě, abych to vzal. Ale já jsem si na to netroufal, bylo mně tehdy čtyřiadvacet let. Ale nakonec jsem to vzal, a tak jsem byl pověřený řídit armádní družstvo v počtu jedna plus šest v Černých Polích. Do dnešního dne to pokračuje,“ vzpomíná s nostalgií František Jursa. Postupem času vybudoval z Dukly Brno jednu z velmi úspěšných základen československé cyklistiky. Bylo to hlavně díky tvrdému tréninku a poctivému přístupu jezdců. „Třeba takový Miloš Hrazdíra dovedl trénovat na trenažéru i několik hodin, měl tréninky dopoledne, odpoledne a ještě k tomu náročné běhy v terénu. Používali jsme všechny dostupné prostředky, abychom získali co nejlepší kondici. Kluci tehdy byli tvrdší, než jsou teď, kdy mají závodníci k dispozici řadu podpůrných prostředků. Tehdy neexistovalo nic,“ vzpomíná František Jursa.

Olympijský atentát v Mnichově

Cyklistika s sebou nesla i smutné okamžiky, třeba když v roce 1986 při závodě v brněnských Kohoutovicích tragicky zahynul jeho svěřenec Vlastimil Moravec. O čtrnáct let dříve se František Jursa zúčastnil olympijských her v Mnichově, kde palestinští teroristé zavraždili izraelské sportovce. „Odjížděl jsem zrovna na trénink a uslyšel jsem střelbu. Vůbec jsem netušil, o co jde,“ vzpomíná na nešťastné okamžiky během olympiády v Mnichově.

Konec kariéry

Za svou téměř čtyřicetiletou trenérskou kariéru mu prošly rukama desítky úspěšných cyklistů. Rád vzpomíná na bojovníka Klasu, Smolíka nebo na vítězství odchovance brněnské Dukly Jána Svoradu v závěrečné etapě Tour de France na Champs-Élysées v roce 2001. Dukle Brno šéfoval do roku 1963, kdy musel skončit kvůli častým emigracím některých jeho cyklistů. „Prý jsem měl špatnou politicko-výchovnou práci,“ směje se František Jursa. V oddíle ale zůstal jako trenér mládeže až do roku 1994 a dodnes je předsedou TJ Dukla Brno. Žije v Brně-Husovicích v domě, kde bydlí také jeho dcera. V jeho sportovních cyklistických šlépějích úspěšně pokračuje jeho vnučka.