Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Mgr. Hana Jüptnerová (* 1952  †︎ 2019)

Štěstí je dělat to, co je těžké

  • narozena 31. ledna 1952 v Trutnově

  • 28. prosince 1969 tragicky přišla o celou rodinu

  • v letech 1970 – 1975 studovala češtinu a němčinu na FF v Brně, formující zkušeností byl studijní pobyt na Univerzitě v Greifswaldu

  • od září 1976 učila na gymnáziu v Jilemnici

  • v září 1979 podepsala Chartu, udržovala kontakty s chartisty především z Prahy

  • 28. února 1982 se nechala pokřtít, vstoupila do Českobratrské církve evangelické

  • 6. května 1988 pronesla řeč nad hrobem Pavla Wonky

  • 10. května 1988 po „dohodě“ odešla z gymnázia, vykonávala manuální práce

  • zemřela 7. října 2019

Sudety, Podkrkonoší

Příběh Hany Jüptnerové, rozené Špičkové, se odehrál ve Vrchlabí, původně Hohenelbe, v podhorském městečku na úpatí Krkonoš. Počty a především národnostní složení obyvatelstva se na území Sudet proměňovaly s měnící se politickou situací. Především v souvislosti se druhou světovou válkou a jejími následky. 

Dnes, v roce 2018, má Vrchlabí okolo 12 000 obyvatel. Statistiky uvádějí, že v roce 1930 zde žilo 8 357 lidí. O osm let později, když 8. října 1938 jednotky wehrmachtu vpochodovaly do města, zde bylo 1 200 Čechů. Po válce se počty obrátily: odsun německého obyvatelstva začal bezprostředně po skončení války 18. května. Do 4. srpna proběhlo 20 transportů. Oficiální „odsídlení“ Němců do americké zóny začalo 18. února 1946 a o rok později už zůstalo ve Vrchlabí pouze 197 Němců, 45 000 jich muselo z tehdejšího malého okresu Vrchlabí odejít.

Hana Jüptnerová vzpomíná na „uprázdněné Sudety“ a podotýká, že v Herlíkovicích, severní části Vrchlabí, kam se s rodiči jako roční dítě přestěhovala roku 1953, zažila pouze jednu Němku, ke které se občas chodilo pro vajíčka. Někteří Češi se ve Vrchlabí zabydleli „v osadě německých dvojdomků, postavených za války pro Němce, zaměstnance tehdejší zbrojovky“. Spali v pruhovaných peřinách původních majitelů a nikomu to nepřišlo divné.

Hanin otec pocházel z jiné příhraniční oblasti – ze Železné Rudy, maminka z venkova, z okolí Jičína. Oba se narodili v roce 1921. Otec byl za války totálně nasazen a po návratu z Berlína, zřejmě pod vlivem válečných zážitků, přestal být praktikujícím katolíkem. Manželé Špičkovi nebyli prvními Čechy, kteří obsadili polovinu dvojdomku po Němcích, přišli až ve druhé vlně. Vrchlabí se podle neoficiálního zdroje nestalo „revírem vykradačů domů“ jako jiná města v Sudetech. Nicméně Hana vzpomíná, že vyrůstala v bytě s nábytkem po Němcích. Bylo to tehdy normální. „Starší sestra matky si ve Svobodě nad Úpou po válce s manželem vybrali baráček, vybrali možná v uvozovkách. Vždycky chtěla bydlet v nějakém městě, kde bude železnice a řeka. Obojí Svoboda nad Úpou měla a oni si vybrali po válce baráček, kde ještě byla mladá německá rodina, která si ten baráček pravděpodobně nedlouho před válkou postavila. Ta rodina musela jít do prvního patra, teta se strýcem bydleli dole. Ještě tam spolu pár týdnů byli, než rodina šla do transportu.“

50. léta

Otec, silný introvert, po válce „doháněl studia“. Stal se inženýrem ekonomie, později jako jazykový talent dálkově vystudoval angličtinu a francouzštinu. Pracoval jako technický úředník v Tesle, a proto dostala rodina byt v jednom z dřevěných dvojdomků, sedm kilometrů od centra Vrchlabí. Matka pracovala jako účetní. Hana trávila dětství s ostatními dětmi na stráních a v lesích na úpatí Krkonoš. Do Vrchlabí sice jezdila do školy, ale jinak bylo její dětství nepoznamenané městskou civilizací, místní hudební školou nebo knihovnou. Po pěti letech do rodiny přibyl syn, který poté, co mu byla diagnostikovaná schizofrenie, vyrůstal v ústavu. Mateřská dovolená trvala v 50. letech jen 3–4 měsíce, matky se musely co nejdříve vrátit do práce. Hana si tak, stejně jako ostatní děti prožila časné ranní vstávání, cestu ještě za tmy do jeslí a za tmy zase navečer domů. Důležitost školských institucí v socialistickém pojetí 50. let převažovala nad rodinnou výchovou. „Trpěla jsem nedostatkem podnětů, doma nebyly žádné knížky, neměla jsem nikoho, kdo by mě nasměroval.“

60. léta

Po deváté třídě se nabízela nejsnazší cesta – přejít na tříletou střední školu SVVŠ ve Vrchlabí. Hana se začala od Herlíkovic odpoutávat, chodila do městské knihovny, hodně četla, zažila taneční ve vrchlabské Střelnici a poprvé se zamilovala. Dne 21. srpna 1968 stála se svou první láskou u silnice. „Kolem jezdily polské džípy, obraceli jsme se k nim zády. Nikdo nevěděl, co bude.“ Později našla v papírech po otci kopii jeho přihlášky do komunistické strany z doby po srpnu 1968. Motiv jeho rozhodnutí neznala, domnívala se, že se mohl snažit ovlivnit chod strany zevnitř, z idealistických pohnutek. Ovšem od 1. ledna 1970 měl nastoupit jako vedoucí vrchlabského Čedoku do funkce, kde se zřejmě členství ve straně vyžadovalo. Už na střední škole Hana projevovala politické myšlení a aktivitu: například iniciovala akci poslat Alexandru Dubčekovi k narozeninám přání. V časech počínající normalizace se ve třídě našel pouze jeden spolužák ochotný přání podepsat. 

Tragédie

Noc z 28. prosince 1969 byla obzvláště mrazivá. Více než 20 stupňů pod nulou. Dvojdomek v Herlíkovicích byl postaven z prken a hasiči přijeli pozdě. „Spala jsem v pokojíčku v podkroví, vzbudil mě kouř, pak jsem vyskočila z okna.“ Hana měla tržnou ránu na koleně, máma a bratr se z hořícího domu už nedostali. Otec vyskočil s těžkými popáleninami z okna, ale v nemocnici za deset dní zemřel na embolii. Nadiktoval Haně ještě adresy přátel, na které má poslat parte matky a bratra. Mezi nimi byla i adresa jeho spolužáka ze studií v Brně Luboše Poláka.

„Nevěděla jsem, jak mám začít žít.“ Luboš přijel na pohřeb a Hana u něj později na Českomoravské vrchovině našla hluboký vztah a druhý domov. Luboš žil disidentským životem už dávno před Chartou. Odmítl být součástí establishmentu, zvolil si práci hlídače v místním JZD, která mu umožňovala relativně svobodný život, do něhož se vešlo i přepisování samizdatů během nočního hlídání. Hana začala znovu. Město Vrchlabí jí přidělilo malý byt a v roce 1970 byla přijata na brněnskou filozofickou fakultu na učitelské studium češtiny a němčiny. Vzpomíná na dusnou atmosféru normalizace, na dopis Václava Havla adresovaný prezidentu Husákovi roku 1975. „Jako když se otevře okno.“

Greifswald

Partnerská škola brněnské univerzity se nacházela v Greifswaldu na Baltu, v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). Hana na tamější univerzitě strávila dva semestry, ale říká, že ji pobyt alespoň na počátku nijak neobohatil. „Socialistická atmosféra křížená s prušáckou.“ Předpokládalo se například, že čeští studenti budou navštěvovat schůze východoněmecké mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend. Teprve v závěru pobytu objevila Junge Gemeinde, společenství mladých evangelíků, a v něm Reinharda, nejsilnější vztah svého života. Evangelická církev ve východním Německu byla na rozdíl od té české otevřeným společenstvím, v rámci kterého bylo možné žít relativně svobodný život. Církev pořádala nejrůznější kulturní akce – výstavy, koncerty, přednášky – a tvořila i politicky paralelu k oficiálním institucím. Evangelická církev v NDR si zkrátka vydobyla svoji vlastní existenci, kterou jsme jí v socialistickém Československu mohli jen závidět. 

Zpět do Československa

Po návratu do Brna musela Hana urychleně dopsat diplomovou práci, současně učila němčinu v kurzech a žila vztahem s Reinhardem. „Luboš byl o 26 let starší. Potřebovala jsem se odpoutat.“

Vrátila se do Vrchlabí a nastoupila na svoje první učitelské místo na gymnáziu v blízké Jilemnici. To byl rok 1976, za rok bude publikována Charta. „Byla jsem nepřipravená metodicky i didakticky. Neuměla jsem zapsat do třídní knihy. Hned jsem dostala maturitní ročník.“ Na gymnáziu poznala kolegu Gerharda Jüptnera. Pocházel z německé sudetské rodiny, která po válce směla zůstat v Československu. Gerd se narodil v červnu 1945 a kruté poměry odsunu a pobyt v lágru přežil jen zázrakem. Manželství – uzavřené hlavně kvůli otěhotnění Hany – se rozpadlo po dvou letech. Hana prožívala nejtěžší období svého života: čekala druhé dítě s Gerhardem, od kterého chtěla odejít, a do jejího života znovu vstoupil Reinhard. V této situaci podruhé podepsala Chartu – poprvé Luboš Polák její podpis nepředal dál, protože ji chtěl chránit, on sám Chartu podepsal hned mezi prvními. V rozvodovém řízení na podzim v roce 1979 už mohla Hana nést celou zodpovědnost za případnou perzekuci sama. „Charta byla geniálně napsaná, držela jsem jim palce.“ Malý byt se Haně podařilo vyměnit, až když byly mladšímu synovi Honzovi dva roky. Do té doby neměli ani špajzku, ani koupelnu a byt sdíleli s Gerdem.

70. léta – Charta

Po skončení mateřské dovolené nastoupila Hana roku 1983 znovu do jilemnického gymnázia na zkrácený úvazek. „Nevěřila jsem, že mě vezmou.“ Ve Vrchlabí žil ještě jeden chartista – Zdeněk Kašťák, který záhy emigroval s celou rodinou do Austrálie. Hana zůstala sama. Samoživitelka se dvěma malými dětmi, chartistka na malém městě. Věděla, že si nemůže dovolit být aktivní, děti a starost o ně byly prioritní. Už dávno přestala chodit k volbám. „Moje první volby byly už někdy začátkem 70. let, to jsem bydlela u rodiny tý mý první lásky. Zpětně to je velká legrace, ale tenkrát to pro mě žádná legrace nebyla. Já jsem si nachystala pijáky a v tý volební místnosti jsem prostě šla napříč tou volební místností až k tý plentě, která byla naprosto vzdálená od urny a od komise, a nikdo tam nechodil. Tak já jsem sebrala odvahu, šla jsem za tu plentu, tam jsem strčila do obálky ty pijáky, pak se to tam hodilo. Samozřejmě se mi klepala kolena.“ V šestinedělí ji přijeli vyslýchat estébáci z Brna. Většinou mlčela, anebo odcházela kojit do vedlejšího pokoje, zatímco se oni hrabali v krabicích. Hledali něco na Luboše.

„Ve škole mě nechali, dost dobře asi nemohli vyhodit samoživitelku dvou malých dětí jen proto, že nechodí k volbám a pro podpis Charty. Svobodná Evropa by si na tom asi pochutnala, to byla pro všechny pronásledované velká pomoc, ta západní média. Byla jsem přesvědčená, že se po mateřské do školy nevrátím, ale – možná, že má strach přece jen velké oči?“

Vedení gymnázia se jí nicméně všemožně snažilo znepříjemňovat život: měla snížený úvazek, přesto měla rozvrh postavený tak, že musela kvůli svým 11 hodinám do školy dojíždět čtyřikrát týdně, autobusem ráno v 7.04. Domů přijížděla kolem 16. hodiny. Tlak se stupňoval.

Pavel Wonka

Poslední vězeň komunistického Československa, kterého režim zlikvidoval, byl nejednoznačnou, ale i nepřehlédnutelnou osobností Vrchlabí. Hana se o něm dozvěděla z Hlasu Ameriky, z komentářů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Pavel Wonka hrál s režimem riskantní hru: byl opakovaně zavřený, Hana mu do vězení psala, snažila se jezdit na soudní přelíčení – nepustili ji dovnitř. Byl solitér, nespolupracoval, vyvolával konflikty. „Jeho nezávislá kandidatura do Federálního shromáždění byl husarský kousek,“ poznamenává pamětnice. To se psal rok 1986.

Když Pavel Wonka 26. dubna 1988 ve vězení v Hradci Králové zemřel, Hana byla jedna z těch odvážných, kdo se nebáli veřejně vystoupit. Na pohřeb přijeli představitelé Charty, za její mluvčí Stanislav Devátý, z místních přišlo asi 2 000 lidí a Hana pronesla slova na rozloučenou: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Odchod ze školy

Po pohřbu Pavla Wonky Hana cítila, že už nemůže a nechce ve školství zůstat. Situace byla navíc komplikovaná tím, že na gymnáziu byla Hana v té době jedinou němčinářkou. Učila deset skupin, každou po třech hodinách týdně, skupiny se musely spojovat. Podle oficiálních dokladů ze 17. května 1988 „neměl odbor školství Vč KNV kvalifikovaný důvod k rozvázání pracovního poměru“. Řediteli gymnázia bylo sice uloženo, aby školní i mimoškolní činnost Hany permanentně sledoval, ale „po odborné stránce“, jak praví oficiální zápis, „jde o velmi inteligentní ženu, která dobře zná svá práva i povinnosti a při výuce se nedostává do rozporu s vědeckým světovým názorem“. Ze spisů je zřejmé, že od dubna 1987, kdy pražská prokurátorka Jitka Fuchsová napsala na Hanu, která se chtěla zúčastnit soudního přelíčení s Pavlem Wonkou, opakované oznámení, byl „její případ příslušnými orgány projednáván“. Nicméně k odchodu ze školy došlo až po pohřbu Pavla Wonky. Hana poslala výpověď na KNV, počítala s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Ředitel školy jí však předložil dohodu o rozvázání pracovního poměru okamžitě – a Hana podepsala. Ředitel následně překvapenému učitelskému sboru celou situaci vylíčil tak, že Hana odchází o své vůli k 10. květnu, aniž by vzala v úvahu situaci, do které svým odchodem školu před maturitou dostává. 

Hledání práce

Zpočátku to vypadalo, že manuálních pracovních pozic je dost. Realita pak vypadala následovně: v nemocnici sice potřebovali uklízečky a v lesním závodě měli nedostatek lidí na sázení stromků, ale když Hana druhý den přišla podepsat smlouvu, místa už volná nebyla. Sociální podpora byla určena jen pro ty, kdo pracovali, Hana tedy na dětské přídavky nárok neměla. Záchranu v kritické situaci poskytl bratr z evangelického sboru ve Vrchlabí, jehož členkou se Hana stala v roce 1982, kdy se dala pokřtít. „Velké porozumění a podporu pro svoje politické postoje jsem však mezi členy sboru nenašla.“ Obecně ve společnosti panoval názor, že „když se člověk staví režimu, je blázen“. V blízké Hartě dostala práci pomocné síly v cukrárně-výrobně, myla nádobí. „Byla to dobrá zkušenost, všichni byli ke mně milí. Vypravovaly se tu vtipy a příběhy.“ Potom „povýšila“ – mohla pracovat jako skladnice na stavbě čističky odpadních vod v Hartě. Listopad 1989 byl za dveřmi. 

Po revoluci

Pro Hanu byl převrat satisfakcí. Pracovala v Občanském fóru, ve Vrchlabí ve dvou komisích, znovu učila, tentokrát na gymnáziu ve Vrchlabí, navazovala kontakty se sudetskými Němci. V komisi plánovali otevření česko-německého střediska vzájemného porozumění. Plány však nevyšly. „Veřejnost nebyla připravena,“ vysvětluje. Členem chystaného spolku měl být i Marktoberdorf, „kmotrovské město Němců vyhnaných z města a okresu Vrchlabí“. „Komunistická ideologie potřebovala nepřítele a tím byl sudetský Němec.“

Kontakty s Němci – nyní už staršími lidmi – Haně zůstaly dodnes. „Mám pro ně velkou slabost, leží mi to na srdci.“ Zásluhou Hany byl vybudován malý pomník na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně, na místě, kde bylo po osvobození v květnu a červnu 1945 zastřeleno – kromě mnoha dalších bezejmenných – 22 obyvatel města. Bez soudu. Hlavním proviněním bylo, že byli Němci.

Pěstounská péče

Ještě v 80. letech se Hana snažila získat do pěstounské péče romského spolužáka syna Petra. Bez úspěchu. Až v srpnu 1992 si mohla přivézt dvouapůlletou Věrušku. Do žádosti napsala, že chce romské dítě. Devět měsíců byla s Věruškou na mateřské, a když se později starší syn odstěhoval a v bytě se uvolnila postel, zažádala si o další dítě. „Nechala jsem to rozhodnutí na Bohu, jaké dítě mi pošle.“ Z broumovského dětského domova si nakonec přivezla dvě romské holčičky, sestry Marii a Miriam ve věku 8 a 7 let. Nebylo to snadné ani pro jednu stranu. „Ale dodnes nám vztah zůstal.“

Autorita

Být chartistou ve velkém městě s sebou neslo jiné kvality než osamocená existence na periferii. Chyběla tu především síla společenství. Pro Hanu, stejně jako pro mnoho jiných disidentů byl rozhodující autoritou Václav Havel. Hrádeček, kde Havel pobýval, ani nebyl od Vrchlabí daleko, ale vypravit se tam vyžadovalo značnou dávku odvahy. Zdeněk Kašťák, jediný další chartista z Vrchlabí, se Haně ozval z emigrace v Austrálii – měl problémy a nebyl tam šťastný. Hana se vypravila na Hrádeček pro pomoc a radu: „Probral se mnou všechno. Jezdila jsem tam víckrát, půjčovala jsem si knížky, četlo se to mezi přáteli. Cítila jsem se vždycky jako po očistné lázni.“ 

Pas

Pas jako symbol otevřených dveří do jiného, možná svobodnějšího světa, byl víc než symbol. Zvláště pro Hanu, která měla v NDR spousty vazeb na blízké přátele a na evangelickou církev. Když jí StB v 80. letech pas sebrala, vnímala to jako osobní křivdu, omezení a ponížení.

„Po revoluci jsem samozřejmě čekala, co teď bude s tím pasem. Pak už se přehoupla zima a už bylo jaro a já pořád neměla žádnej pas. A přišel takovej jako koresponďák a bylo tam něco napsaný, že se mám někam dostavit. Ani tam nebylo za jakym účelem. A tak jsem říkala: Aha, tak mi asi chtějí vrátit ten pas. Nebo jestli to tam psali, nebo ne? A ve mně se tak všechno jako vzpříčilo a říkám si: Já si tam mám jet pro pas? A tak jsem sedla a napsala jsem jim: Laskavě ať stejným způsobem jako mně ten pas vzali, ať stejným způsobem mi ho zase vrátěj. A nic, že jo. A už se blížilo léto a já si říkám: Kurňa šopa, já zas nemám ten pas. My zas nebudeme moct nikam jet. A já v Německu docela hodně známejch a přátel a každý prázdniny jsem tam jezdívala. No, ale nakonec opravdu přijeli s tím pasem. Až ke dveřím bytu. Tady mi ho odevzdali.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)