Mgr. Hana Jüptnerová

„Jednou bylo takový hezký počasí, jak byly volby, tak jsem vzala kočár a jela jsem s klukama na koupaliště nebo někam. A najednou proti mně jede trabant. Zabočil a já jsem říkala ještě: Tady je jednosměrka, tady nemá co zabočovat. A vyskočil z toho taky jeden známej, byl ve straně a byl u těch voleb, a začal tak jako: Jak to, že jsem nevolila a jestli mám nějakej důvod, jestli mně tahle společnost nějak ublížila. No, tak já jsem tak jako chabě mektala, že to je moje právo, a on si točil takovým řetízkem a říkal, že no jo. Něco v tom smyslu, že budou vědět, jak si poradit s takovejma. Nebo něco takovýho. Příjemný to nebylo. Při dalších volbách ještě přišli za mnou zvonit s urnou a pak už, myslím, nikdo ani nechodil. Tak to byla občas taková avantýra a občas nějaký výslech. To jsem byla v šestinedělí, myslím, s tím prvním dítětem, to jsme byli ještě v tom starým bytě. Najednou někdo zvonil a stáli tam takoví dva pánové a říkali: My jsme z Brna. Oni byli takoví sympatický a já si myslela – aha, to jsou známí známejch, že? Tak pojďte dál, když jste z toho Brna. Tak voni si sedli v kuchyni ke stolu, vytáhli psací stroj a nějaký legitimace. Estébáci. A tak mě tam mordovali a zpracovávali různě. Samozřejmě chtěli něco vědět na Luboše a teď mě jímá hrůza, jak jsem byla pitomá, jak jsem se nevyznala v žádnym zákoníku. Oni lezli po půdě, hrabali mně v krabicích. Bez nějakýho svolení k domovní prohlídce. Člověku úplně vstávaj vlasy hrůzou na hlavě, co si nechal líbit. Teď mně tam seděli v tý kuchyni, já odcházela kojit vedle do pokoje. A pak později se mi vždycky zdálo, když bylo takový ticho pozdě večír, že mi tam něco tiká. Že voni tady určitě nechali nějakou štěnici. Tak člověk byl už z toho jako vyblázněnej.“

„Potom za těch pár měsíců mi sebrali pas a takovym nechutnym způsobem. Velmi ponižujícím. To přijeli za mnou. To jsem dělala v tý cukrárně. Jak jsem myla nádobí, tak jsem měla takový ty špinavý hadry na sobě od těch krémů. A tak mě naložili do auta v tom mundúru, dovezli mě domů a musela jsem jim vydat pas. Dali mi takový rozhodnutí, že proti tomu není odvolání. A to jsem nesla asi ze všeho nejhůř. To jsem teda fakt… To, že teď nemůžu vyjet, že nemůžu přes ty hranice přejet, a eště takovym způsobem ponižujícím se to stalo. A teď jsem si samozřejmě stěžovala Pražákům, v souvislosti s Pavlem Wonkou přijela celá skupina z Prahy a seděli tady u nás a kouřili. Nikdy jsme neměli tak zakouřený byt jako tenkrát. A já jsem si taky postěžovala, že nemám ten pas. A oni se jen chechtali a říkali: Prosím tě, myslíš, že někdo z nás má pas? A tak jsem si uvědomila, jak to společenství může být posilující. A ten pas měl ještě takovou dohru. Po revoluci jsem samozřejmě čekala, co teď bude s tím pasem. Pak už se přehoupla zima a už bylo jaro a já pořád neměla žádnej pas. A přišel takovej jako koresponďák a bylo tam něco napsaný, že se mám někam dostavit. Ani tam nebylo za jakym účelem. A tak jsem říkala: Aha, tak mi asi chtějí vrátit ten pas. Nebo jestli to tam psali, nebo ne? A ve mně se tak všechno jako vzpříčilo a říkám si: Já si tam mám jet pro pas? A tak jsem sedla a napsala jsem jim: Laskavě ať stejným způsobem jako mně ten pas vzali, ať stejným způsobem mi ho zase vrátěj. A nic, že jo. A už se blížilo léto a já si říkám: Kurňa šopa, já zas nemám ten pas. My zas nebudeme moct nikam jet. A já v Německu docela hodně známejch a přátel a každý prázdniny jsem tam jezdívala. No, ale nakonec opravdu přijeli s tím pasem. Až ke dveřím bytu. Tady mi ho odevzdali.“