Mgr. Hana Jüptnerová

„Moje první volby byly už někdy začátkem 70. let, to jsem bydlela u rodiny tý mý první lásky. Zpětně to je velká legrace, ale tenkrát to pro mě žádná legrace nebyla. Já jsem si nachystala pijáky a v tý volební místnosti jsem prostě šla napříč tou volební místností až k tý plentě, která byla naprosto vzdálená od urny a od komise, a nikdo tam nechodil, samozřejmě, za tu plentu, že jo. Tak já jsem sebrala odvahu, šla jsem za tu plentu, tam jsem strčila do obálky ty pijáky, pak se to tam hodilo. Samozřejmě se mi klepala kolena. A pak sedíme… protože ten otec mýho kluka byl ve volební komisi, nebo sčítací, nebo co já vim, někde byl u těch voleb. Obědvali jsme a on říká: No, představte si, co se nám dneska stalo. Někdo nám tam strčil pijáky. Já nevím. Já se divím, že jsem nebyla tak červená, že se mě tenkrát nezeptal, proč tak rudnu. Tak to byly moje první volby. K dalším už jsem nechodila.“

„Jednou bylo takový hezký počasí, jak byly volby, tak jsem vzala kočár a jela jsem s klukama na koupaliště nebo někam. A najednou proti mně jede trabant. Zabočil a já jsem říkala ještě: Tady je jednosměrka, tady nemá co zabočovat. A vyskočil z toho taky jeden známej, byl ve straně a byl u těch voleb, a začal tak jako: Jak to, že jsem nevolila a jestli mám nějakej důvod, jestli mně tahle společnost nějak ublížila. No, tak já jsem tak jako chabě mektala, že to je moje právo, a on si točil takovým řetízkem a říkal, že no jo. Něco v tom smyslu, že budou vědět, jak si poradit s takovejma. Nebo něco takovýho. Příjemný to nebylo. Při dalších volbách ještě přišli za mnou zvonit s urnou a pak už, myslím, nikdo ani nechodil. Tak to byla občas taková avantýra a občas nějaký výslech. To jsem byla v šestinedělí, myslím, s tím prvním dítětem, to jsme byli ještě v tom starým bytě. Najednou někdo zvonil a stáli tam takoví dva pánové a říkali: My jsme z Brna. Oni byli takoví sympatický a já si myslela – aha, to jsou známí známejch, že? Tak pojďte dál, když jste z toho Brna. Tak voni si sedli v kuchyni ke stolu, vytáhli psací stroj a nějaký legitimace. Estébáci. A tak mě tam mordovali a zpracovávali různě. Samozřejmě chtěli něco vědět na Luboše a teď mě jímá hrůza, jak jsem byla pitomá, jak jsem se nevyznala v žádnym zákoníku. Oni lezli po půdě, hrabali mně v krabicích. Bez nějakýho svolení k domovní prohlídce. Člověku úplně vstávaj vlasy hrůzou na hlavě, co si nechal líbit. Teď mně tam seděli v tý kuchyni, já odcházela kojit vedle do pokoje. A pak později se mi vždycky zdálo, když bylo takový ticho pozdě večír, že mi tam něco tiká. Že voni tady určitě nechali nějakou štěnici. Tak člověk byl už z toho jako vyblázněnej.“