„Měli jsme občanskou východu a třídní vykládala, že […] všechen západní odboj byl řízen Canarisovou rozvědkou a že všichni, kdo se účastnili atentátu na Heydricha, byli spolupracovníci Canarisovy rozvědky. To bylo na mě trochu moc. Já jsem si nikdy metodicky neskládala věci do tašky, ale zrovna v tu chvíli jsem to udělala. Pečlivě jsem zasunula tužky do penálu, zazipovala, vstala jsem a šla jsem ze třídy pryč. Jediná věc, která mě doteď mrzí, […] je, že jsem práskla dveřmi, protože to dáma nedělá. Pak z toho byly různé konsekvence, trojky z mravů a tak dále.“
„Když se člověk [osobně] nepotká s těmi, kdo veleli [popravám], nebo s Geschkem, který osobně mučil mého otce, nebo s Frankem, který se rozkračoval nad mrtvými parašutisty, cítíte nechuť, ale nenávist ne [KONEC PŘEFORMULOVÁN+NĚCO VYNECHÁNO]. […] Kdybych je potkala, určitě se odvrátím a odejdu. Nepodala bych si s nimi ruku, to určitě ne. Odpuštění je ale strašně obtížná kategorie, je to jedno z vůbec nejtěžších přikázání, které jsme od stvořitele dostali.“
„V kasematech ve vyšehradských hradbách měl kryt [lazaret německé armády]. Ze sanatoria vedla ke krytu lávka a po ní proudili pacienti. Někteří chodili o berlích a měli jen jednu nohu, některé nesli na nosítkách a já, v duchu doby, kdy jsme byli zvyklí se Němcům pošklebovat a přát jim co možná to nejhorší, jsem se dívala z okna a posmívala jsem se [jim], jak jim to nejde. Dědeček mi vážně a přísně řekl: ‚To jsou nemocní lidé, Jiřinko. Ti si nezaslouží, aby ses jim posmívala. Jsou to nemocní lidé.‘ Já myslím, že to ve mně zanechalo stopu. [Bylo] vidět, že jsou z jednotek, které nepochybně páchaly zločiny, ale teď jsou zranění a nebozí a zlo v nich se tím možná zlomilo, že teď jsou možná prosti zla. To ovšem nebyla úvaha devítileté holčičky. Jenom jsem se zarazila, že mě dědeček tak přísně napomenul.“
Jiřina Juláková se narodila 30. září 1935 v Praze manželům Jiřině a Vladimíru Petřkovým. Od roku 1938 do roku 1943 žila s maminkou u příbuzných jejího otce v Rožnově pod Radhoštěm. Rodiče žili v odloučeném manželství, což jí později zřejmě zachránilo život. Její otec, kaplan v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze, za rodinou na Valašsko vždy o prázdninách dojížděl. Když se chtěla pamětnice svému otci pochlubit vysvědčením z první třídy, jeho příjezdu se již nedočkala. V červnu 1942 byl zatčen a následně v září téhož roku popraven v Praze-Kobylisích za podporu parašutistů, kteří uskutečnili v květnu 1942 atentát na Reinharda Heydricha. Od roku 1943 až do současnosti Jiřina Juláková žila v Praze. Byla vyloučena z gymnázia poté, co na protest proti zkreslenému výkladu atentátu opustila třídu. Nakonec odmaturovala na jiné škole a vystudovala obor fyzika a chemie na Přírodovědecké fakultě UK Praha. Nikdy nelitovala toho, že přišla o otce, i když jí v době dospívání chyběl. Naopak oceňovala jeho účast v odboji stejně jako význam atentátu pro dějiny československého i evropského protinacistického odboje. Na zachování odkazu svého otce spolupracovala s předními odborníky na atentát, jako je Vojtěch Šustek či Jaroslav Čvančara. Jiřina Juláková zemřela v říjnu roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!