plukovník v. v. Vasil Jovbak

„Cesta do Buzuluku? No, byla válka. Přednost měli zbraně a vojáci na frontu, přednost měli ranění z fronty, přednost mělo zboží, které se vracelo z fronty, obaloviny a já nevím, co ostatní, takže pro nás jako pro skupinku pěti lidí nějaké vlaky specielní nebyly. Proto jsme využívali vagonů různých vlaků na kterém tom nádraží, kde se vypravoval vlak v tom směru, kudy my jsme potřebovali. Přesedávali jsme nespočetněkrát. Jeli jsme v normálním náklaďáku, v dobytčáku na slámě, zmrzlí v zimě, že, a osobní vlaky, to byla výjimka, když se nám podařilo chytit, že jsme se vezli. A taky to nebylo moc vytopené. No prostě, v železniční dopravě byl problém, že vlaků bylo málo a přeprava byla přetížená. A jak jsem se zmínil, přednost měli vojáci a tanky, ostatní zbraně na frontu a vojáci, který jeli na frontu, a my jsme jako byli ti nejposlednější.“

„Když jsem se dostal na okraj lesa, tak jsem zahlédl z dálky, že u první vesnice, která byla přede mnou, stáli tam pohraničníci sovětští, kteří tam sledovali ten prostor. Já jsem byl rád, že jsem je zpozoroval, a zamířil jsem rovnou k nim. Přijali mě velmi přívětivě, měli na mě dostatek dotazů a nechali mě s sebou počkat, až nastoupí nová směna do hlídky. Pak mě vzali. Bylo mi jenom divné to, že mě nechali vybrat z kapes všechny věci osobní a zavázat do kapesníku jako uzlíček, a ten jsem si musel nést. To mně jako bylo divné. Jinak jsem pořád se cítil jako svobodnej, nic jsem neviděl podezřelého. Ale když už jsem se dostal s nimi do té dědiny, tak tam mě umístili nejdřív do místnosti, kde mě vyslýchali, zřejmě velitele pohraniční stráže tam, a potom, po výslechu a podepsání protokolu, mě umístili do prkenné, jak bych řekl, takové místnůstky, kde byla sláma na zemi a kolem to bylo pobito prknama a laťkama, a tam už jsem našel čtyři podobné přeběhlíky, jako jsem byl já. Tři z nich byli ještě mladší, než jsem byl já. Zde jsme zanedlouho dostali – přišel pohraničník a přinesl nám bohatou stravu. Po těch třech dnech jsem se pořádně najedl, takže já jsem se bál, jestli mi to neublíží. Říkali tomu boršč, ale bylo tam víc masa než toho ostatního. Lžíce, když jsem ponořil do té nádoby, tak v tom stála, tak to bylo husté. Všichni jsme se najedli a byli jsme velice spokojeni. Připadal jsem si, že jsem prakticky se dostal na hostinu nějakou. Horší to bylo druhý den ráno, to už potom na nádvoří se ukázali pohraničníci na koních. Nás vyvedli ven a museli jsme pěšo pochodovat do Skole. To je nejbližší okresní město, Skole. To je nejbližší okresní město v pohraničí za hranicí Podkarpatské Rusi.“

„Tam jsme denně byli v útoku. Den, noc, pořád se pásy točily, my jsme nevyspalí furt bojovali, pálili, stříleli, nám podbíjeli tanky, my jsme podbíjeli tanky jim, Němcům tanky, a pořád jsme pohybovali se, ale velmi pomalu. Ten postup byl velmi pomalej, takže prakticky jsme většinu tanků ztratili, než jsme došli k řece Odře, a zbyly prakticky jenom tanky druhého tankového praporu, kde jsem byl já. A velitel praporu Buršík dodneska tvrdí, že to je nejvíce mojí zásluhou, že ty tanky byly uchráněný, že jsem dokázal udržet spojení a tím také bojové vzájemné zabezpečení a prakticky tedy i nejlepší plnění úkolů. Když jsme došli k řece Odře, tak u prvního praporu nezbyl žádnej tank, u třetího prakticky taky ne. Teď následoval útok na předmostí. Takže druhej tankovej prapor byl jedinej z tankový brigády, kterej byl pověřenej překročit řeku spolu se sovětskými jednotkami násilným přechodem přes pontonovej most, kterej postavili v průběhu boje ruští ženisté. A 4. dubna jsme museli vyrazit k útoku na tom předmostí proti německé obraně, k rozšíření tohoto předmostí k útoku na Ostravu a potom směrem na Bohumín. Ukázalo se to nereálné, protože tam Němci měli nejsilnější obranu. Tam jsme měli značnej počet tanků zase podbitejch, já nevím, asi pět šest, a tam padli i poslední důstojníci, které jsme měli, jako velitelé čet, zástupci velitele praporu kapitán Lizálek, velitel 4. tankové roty, tehdy podporučík posmrtně povýšenej na kapitána Vajda, kterej posmrtně dostal titul Hrdiny SSSR za předcházející boje od Kyjeva až po to předmostí, kterému říká se Tworków, to bylo městečko Tworków, tak podle něho. Tam jsem byl raněnej i já, těžce do nohy, přerazilo mi to úplně nohu nad kotníkem a musel jsem do nemocnice být dopravenej.“

„Je správné se zmínit o tom, jak přímo s velitelem 2. tankového praporu jsme řídili ten boj 2. tankového praporu, jak jsem se už zmínil. My jsme se domluvili tak, že velitel tankového praporu má svůj tank velitelskej, a tam se umístily dvě radiostanice. Jedna pro spojení s nadřízenými, tedy s velitelstvím brigády, případně s vyššími sovětskými veliteli, a jedna pro řízení boje s podřízenými. Takže jsme se dohovořili tam, že pojedeme oba v tanku, případně on pojede na tanku anebo z pozorovatelny povede boj na místě mimo tank. Kdežto já prakticky převezmu velení toho tanku a s tím tankem povedu boj a současně budu řídit boj podle jeho rozkazu, podle jeho intencí. Takže ty drobné rozkazy, upřesnění, součinnost v intencích rozkazu velitele praporu jsem prakticky řídil já a podával mu hlášení, veliteli, takže oba jsme byli spokojeni a velmi nám to ladilo a měli jsme velikej úspěch. Jinde spojovací důstojníci seděli na štábu, s náčelníkem štábu podle předpisu, a řídili to telefonem a rádiem úředně tak, jak jim ty podmínky dovolovaly. Kdežto já jsem si říkal – v praporu je 22 tanků a 22 radiostanic, kdežto na štábu mam tři radiostanice a družstvo telefonní. Takže to mi uřídí podle mých pokynů zástupce rotnej Kryšaník, kterého jsem tam nechal a s kterým jsem byl ve spojení rádiem, a případně já jsem se moh’ napojit na tu síť rádiovou štábní, takže jsem moh’ sám korespondovat, a tady jsem moh’ být v síti podřízených, velitelů tankových rot, čet atd. a mohl jsem si řídit prakticky každej tank.“