Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zacharula Jordanidu (* 1948)

• podle rodného listu narozena 8. srpna 1948 v obci Nestorio v severozápadním Řecku

• otec, děda a strýc za občanské války v Řecku bojovali v řadách Demokratické armády Řecka (DSE)

• rodina v roce 1947 emigrovala z Řecka

• po útěku z Řecka rodinu evakuovali do Československa

• s dalšími Řeky rodinu usadili v severomoravské příhraniční obci Horní Údolí

• od roku 1974 bydlí Zacharula Jordanidu v Jeseníku

• rodiče a bratr se vrátili do Řecka

• od roku 2003 předsedkyní Řecké obce Jeseník

V Řecku zuří občanská válka a těhotná Marie Satiropulu s manželem v srpnu 1947 opouštějí svůj domov, aby se dostali do bezpečí v sousední Albánii. Během odpočinku v obci Nestorio se jí narodí dcera Zacharula. Musí pokračovat v cestě, a tak krátce po porodu s novorozenětem překonávají horský průsmyk a hranice své rodné země. Doufají v brzký návrat, ale bezmála půl století pak žijí v moravském pohraničí.

Mezi smrkovými lesy

Podle rodného listu se Zacharula Jordanidu, rodným příjmením Satiropulu, narodila 8. srpna 1948. Ve skutečnosti však přišla na svět o rok dříve, 7. srpna 1947. Otec totiž nahlásil špatné datum úředníkům z Červeného kříže. Rodiče pocházeli z horské obce Pefkos v severozápadním Řecku. Odlehlá vesnice se nacházela v tisícimetrové nadmořské výšce a obklopovaly ji pro tamní krajinu neobvyklé smrkové lesy. Otec pracoval jako lesní dělník a manžele živilo také malé hospodářství a chov ovcí. V roce 1945 se jim narodila dcera Echtichie, která ale v necelých dvou letech zemřela na zápal plic. Matka byla tehdy v pokročilém stadiu těhotenství, a možná právě proto se s manželem rozhodla pro útěk ze země zmítané občanskou válkou.

Útěk

V řecké občanské válce proti sobě bojovala vojska Demokratické armády Řecka, DSE, jejichž základ tvořila komunistická ELAS, a vojska pravicové monarchistické vlády podporovaná Velkou Británií a USA. Horské území severního Řecka mělo na počátku tohoto konfliktu pod kontrolou DSE, v jehož řadách bojoval i otec pamětnice Tomas Sotiropulu, dědeček Dimitris Sotiropulos, sedmnáctiletý strýc Vasilis Sotiropulos a řada dalších příbuzných. V roce 1947 boje nabraly na intenzitě a poté, co DSE ovládlo rozsáhlá území, spustila monarchistická armáda ofenzivu. Komunistická strana Řecka se pak rozhodla přejít k partyzánskému vedení boje. Právě tehdy otec, matka a několik dalších příbuzných prchali ze země.

Jak již bylo napsáno, během útěku se narodila pamětnice. O několik měsíců později matka v Albánii porodila ještě jejího bratra Panaiotise. Rodinu pak lodí přepravili do Polska a následně převezli do Československa. Lidově demokratické státy Evropy se totiž tehdy rozhodly utečencům pomoci a Československo jich v letech 1948 až 1950 přijalo čtrnáct tisíc.

V Horním Údolí

Rodinu hned umístili do severomoravské příhraniční obce Horní Údolí, vylidněné po odsunu původního německého obyvatelstva. Horní a vedlejší Dolní Údolí určily úřady k osídlení řeckými uprchlíky a nastěhovaly tam více než pět set Řeků, kteří pak tvořili drtivou většinu místních obyvatel. Rodiče stejně jako většina příchozích Řeků nastoupili do práce v místním lese. Obec stála ve Zlatohorské vrchovině v nadmořské výšce přes šest set metrů a tamější drsné klimatické podmínky většině Řeků nevyhovovaly. Rodina Sotiropulových si ale připadala jako ve své řecké domovině.

Horní Údolí se tak stalo řeckou obcí a místní pravidelně slavili řecké svátky a dodržovali rodné tradice. „V té době byli všichni Řekové jako jedna rodina. Každou chvíli se dělaly zábavy nebo když byla v Horním Údolí svatba, tak na louce. Všichni seděli venku a tam se tančilo. Kapela, housle, bubny, harmonika. Mám z toho ještě dnes husí kůži. Nedá se na to zapomenout. Bylo to perfektní. Když měl chlap svátek, tak lidé, co bydleli v obci, postupně všichni přišli a přinesli dárek, většinou košili. Dali si štamprli a šli domů,“ vzpomíná Zacharula Jordanidu.

Rodičům se v Horním Údolí narodil ještě syn Dimitrius a dcera Babeta. V domě žili společně s dalšími příbuznými (dědou, babičkou, strýcem a tetou pamětnice). Chovali ovce a kozy, které pamětnice s dalšími dětmi pásla na okolních loukách. Do školy nejprve docházela v obci a od čtvrtého ročníku v Dolním Údolí, kde se vyučoval také řecký jazyk. Do měšťanské školy pak docházela do Zlatých Hor.

Unikátní hřbitov

Zvláště kvůli drsnému klimatu Řekové postupně z Horního Údolí odcházeli. Většinou se stěhovali do větších měst. Dnes v Horním Údolí žije již jen jedna Řekyně z tamější původní enklávy, Vaja Kostea. Na malém hřbitově u kostela sv. Jana Křtitele jsou vedle hrobů původních německých obyvatel a padlých vojáků wehrmachtu i hroby řeckých levicových politických migrantů. Nápisy na nich jsou psány v alfavetě a náhrobní kameny umístěny podle tradic řecké pravoslavné církve směrem od kostela. Pohřbeno je tam i několik členů rodiny Sotiropulu (matka, babička, děda a teta pamětnice).

V roce 1962 otec pamětnice získal práci v plynárně ve Zlatých Horách, kam se také rodina přestěhovala. Zacharula Jordanidu se pak v Rýmařově vyučila tkadlenou a následně pracovala v Moravolenu ve Zlatých Horách. V roce 1974 se provdala za Georgiose Jordanidu, jehož rodina také utekla z Řecka před občanskou válkou. Novomanželé se přestěhovali do Jeseníku, kde se jim později narodili synové Tomas a Georgius. V roce 1984 se manželství rozpadlo. V Jeseníku Zacharula Jordanidu pracovala opět v Moravolenu, dálkově vystudovala ekonomickou školu a následně více než osmnáct let, až do odchodu do penze, pracovala v textilním obchodě v centru města.

Rodiče se vrátili do Řecka

Dočasný pobyt Řeků v Československu se prodloužil na celá desetiletí. V Řecku totiž vládla pravicově orientovaná vojenská junta, která neumožňovala návrat svým uprchlým spoluobčanům. Až po jejím sesazení se Řekové začali hromadně vracet. Zacharula Jordanidu se do své rodné země podívala až v roce 1979 a poprvé v životě se setkala s mnoha příbuznými, kteří ze země neuprchli. Jezdila tam pak pravidelně. V osmdesátých letech se do Řecka vrátil se svou manželkou bratr Dimitrios a asi o deset let později také rodiče pamětnice. Otec tam ale v roce 2003 zemřel a matku pak Zacharula Jordanidu přivezla zpět do Čech, kde dožila ve Zlatých Horách.

Zacharula Jordanidu nikdy nezapomněla na svůj původ. Celý život se věnovala řeckým tancům, tancovala a zpívala v řeckých sborech ve Zlatých Horách a Jeseníku, děti vyučovala řečtinu a řecké tance a od roku 2001 je předsedkyní Řecké obce Jeseník. Pořádala desítky řeckých zábav, zájezdů a dětských táborů v Řecku. „Měli jsme tady vždycky v sobotu řecké zábavy. Bylo to plný. Jezdili tam vlakem lidé z Krnova, Opavy, Ostravy nebo z Brna,“ vzpomíná a dodává, že dnes se již komunita Řeků rozpadá. Mladší generace odchází za prací do větších měst a už tolik nejeví zájem o vlast a tradice svých předků. „Když jsem tady začínala, tak jsme měli osmdesát jedna členů. Dnes je nás šestnáct. Je mi smutno, že se na naše zvyky zapomnělo,“ dodává Zacharula Jordanidu, jejíž děti pravidelně navštěvují Řecko a i vnuk ovládá plynně řecký jazyk.

Řekové na Zlatohorsku: https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:C1yCybr1j-gJ:https://is.muni.cz/el/1421/podzim2010/ETBB86/um/Rekove_na_Zlatohorsku.doc+&cd=11&hl=cs&ct=clnk&gl=cz