Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sotiris Joanidis (* 1939  †︎ 2021)

• narozen 1. ledna 1939 v Řecku

• v roce 1948, po skončení občanské války, byl spolu s čtyřmi tisíci řeckými dětmi vyslán do Československa

• v roce 1963 absolvoval Lesnickou mistrovskou školu ve Strážnici, později odmaturoval na gymnáziu v Jeseníku

• pracoval jako frézař, dřevorubec a lesník na polesí Rejvíz

• autor několika knih, např. Rejvíz a báje z okolí

• zemřel 14. ledna 2021

Narodil jsem se v roce 1939, ve vesnici, která se jmenuje Glikoneri, v pohoří Gramos na severu Řecka. Obec leží asi třicet kilometrů od albánských hranic ve výšce 1300 metrů nad mořem a je přilepená na svazích hor jako vlaštovčí hnízdo. Tenkrát tam nevedla vůbec žádná cesta, jenom horské stezky pro muly. Chodilo se pěšky a náklad se dopravoval na oslech. Ani do nejbližšího města nevedla žádná cesta. Když někdo cestoval do nížin, tak podle řeky, která v létě bývala úplně suchá. Tam byla jakás takás rovina, kolem jsou strašlivě nepřístupné svahy. Samé bezlesé vápencové skály. Takhle vypadal můj rodný kraj.

Jaké jsou Vaše první vzpomínky na dětství v řeckých horách?

Ve třiačtyřicátém nám vyhořel domek. Děda mě držel v náručí v protějším domě a dívali jsme se, jak hořelo. To je moje první vzpomínka. A pak samozřejmě vzpomínky z války. Ta u nás na severu přišla až po šestačtyřicátým. Byla to občanská válka. Předtím jsme vůbec žádnou válku nevnímali, nebo já jsem ji nevnímal. K nám do hor se ani italský ani německý tanky nedostaly. Nebyly cesty. Vím, že během války jsme často mívali hlad. Ve čtyřiačtyřicátým, v září, byl Hitler z Řecka vypuzen, hořelo mu za zadkem někde úplně jinde, takže Řecko nechal plavat.

Po válce všechny politické strany, které společně bojovaly proti okupantům, vytvořily koaliční vládu, ale pak přišli Angličani, kteří ve vládě nechtěli komunisty. Začali je věznit a posílat do vyhnanství, i když byli ve vládních funkcích. Anglie taky ustanovila, že do Řecka znovu přijde král. Jmenoval se Jiří I. a měl manželku Frederiku z Německa.

A ty levicové strany, které se nesměly zúčastnit vlády, se na protest v roce 1945 vůbec nezúčastnily voleb. Byla teda zvolena polofašistická vláda. Levicové strany v čele s komunisty se proto vzbouřily a začala občanská válka. Bojoval bratr proti bratru, Řek proti Řekovi a padlo tam na obou stranách asi čtyřicet tisíc lidí.

Jakou roli v tom boji hráli Vaši rodiče?

Veškeré obyvatelstvo horských vesnic bylo prosté, škol tam bylo málo a během války se do školy stejně nechodilo. Později jsem se z knih dozvěděl, že v naší horské vesnici sídlilo velitelství partyzánských armád. Byli tam všichni potentáti tehdejší doby. Ve všech horských vesnicích, které ovládalo povstalecké vojsko, si nikdo nemoh’ vybírat, jestli bude pro, nebo proti. Když tady žiješ, tak holt budeš s partyzány.

Můj táta do strany vstoupil ještě před občanskou válkou. Byl to člověk, který byl straníkem srdcem. Něco podobného, jak řekl jeden francouzský filozof: Kdo nebyl komunistou v osmnácti letech, nemá srdce. Kdo jím však zůstal do třiceti let, nemá rozum. Ty vesničani mentálně třiceti let nikdy nedosáhli a ani nepotřebovali nějaké knihy marxismu-leninismu. Věděli, že by si všichni lidi měli být rovni, bez uzurpace nějakého ideologického nadřízeného, a měli by být svobodní. To vlastně chtěli, takovou demokracii si představovali. Já si dokonce myslím, že i tehdejší nejvyšší funkcionáři strany si představovali něco podobného. Věděli, že klasická řecká demokracie má tisíciletý vývoj, to jsme se učili všichni v Evropě. Tak si představovali, že ji znovu vytvoří, ale pak jim to nějak nešlo. A se Sovětským svazem už vůbec ne, protože to už bylo o něčem jiném než o demokracii, bylo to o moci.

A jak jste se tedy Vy, syn řeckého partyzána a komunisty, dostal do Československa?

V osmačtyřicátým už bylo jasné, že partyzáni nemají šanci. Boj proti nim už financovala Amerika. Tak sesbírali všechny děti z pohoří Gramosu a vůbec ze severního Řecka a poslali je do lidově demokratických států, aby se tam tomu komunismu naučily. Jestli se později vrátí do Řecka, budou budovat vzkvétající komunismus. Ona to byla taková podivná myšlenka, ale udělali to tak. 

Do Albánie tehdy z našeho okresu šlo asi kolem pěti set dětí. Byli jsme rozdělený na skupinky. Asi tak patnáct až dvacet dětí mělo jednoho dospělejšího, který je doprovázel. Z naší vesnice, někdy i proti vůli matek, shromáždili všechny děti. Brali děti od dvou do čtrnácti let. Mému nejmladšímu bratrovi byly čtyři roky. Samozřejmě ani dlouho chodit nemohl, tak jsme ho často nosili. Starší sestra taky nemohla chodit, protože měla silnou luxaci, to je onemocnění kloubů, a tak se většinou vezla na oslu. Jinak se menší děti na oslech střídaly.

Šli jsme pěšky, jenže co s tak malými dětmi, kolik můžou po horských stezkách ujít denně? Když bylo dobře, tak sedm nebo osm kilometrů, katastrofa to byla. A k tomu se stávalo, že přiletělo letadlo a bombardovalo nás, normálně na nás házeli bomby a ostřelovali kulomety. A letci věděli, že střílí na děti. Řečtí letci házeli bomby po řeckých dětech. Za ty dva dny, co jsme šli pěšky do Albánie, nás na území Řecka třikrát ostřelovali. Několik dětí zabili. Bylo mi devět let, a kdykoliv si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže.

Albánie už tehdy byla lidově demokratická. Tam jsme byli rozdělení po různých rodinách, které nás měly krmit. Ale Albánci se s námi dělili o bídu, měli větší hlad než my. Přežili jsme tam asi tři týdny a potom nás naložili na nákladní auta od UNNRA, takový ty s tím hrozným čumákem a velkou korbou. Do nich jsme se naskládali pod plachtu jak herinci, jeden vedle druhého, aby to bylo plné, vždy tak šedesát až osmdesát malých dětí. Předtím jsme auto ani neviděli, natož abychom s ním jeli. Co my jsme zažili za ty tři dny, než jsme dojeli do Maďarska! Přes celou Jugoslávii, a to je skoro tisíc kilometrů, po strašné prašné cestě, motory řvaly, výfukové plyny smrděly naftou. Všechny děti zvracely, několik jich umřelo, nevydrželo. Já sám jsem se dusil zvratkama, ale naštěstí jsme zrovna zastavili u nějaké školy, kde byl nějaký vojenský lékař a ten mě zachránil. Zastavovali jsme se většinou někde ve škole, kde jinde umístíte na noc pět set dětí? Tak nás ve větších školách rozmístili po třídách, tam jsme spali a pokaždé jsme dostávali suchý chleba s marmeládou – tu marmeládu dodneška nemusím. Takže za tři dny jsme dojeli – utrápení – do Maďarska.

V Maďarsku jsme si odpočinuli, dostali jsme dobře najíst. Dál jsme už nejeli nákladním autem, ale poprvé v životě vlakem. Vagony ještě měly dřevěná sedadla, nahoře nad sedadly byly sítě na zavazadla. A protože my jsme žádná zavazadla nikdy neměli, tak jsme zalehli do těch sítí. To už byla kolíbačka, jak to krásně jelo. Samozřejmě v noci jsme pozorovali jiskry z lokomotivy, zábava, už to bylo skutečně lepší. Odtamtud jsme jeli ještě den a půl do Československa, do Mikulova.

A jak se o vás postarali v Československu?

Československo se o nás během celého období – a muselo to být dost nákladné – staralo jako o vlastní děti. Do Mikulova jsme přišli otrhaní, bez šatstva, bez bot, tak nás především vykoupali a oblékli. Protože jsme byli zavšivení, nasypali nám na hlavu DDT. Tehdy se tomu říkalo americký prášek proti americkému brouku – mandelince bramborové. Pak se tenhle silně karcinogenní insekticid používal v lesnictví a v zemědělství. V šedesátých letech byl zakázán. Takže nás posypali práškem, aby nás odvšivili. Dokonce kdo měl mezi nohama chloupky, musel si nasypat prášek i tam. Poprvé v životě jsme si lehli do čisté bílé postele. Jedli jsme šestkrát denně. Byl to prostě zázrak. Ti, co to zažili, na to dodneška vzpomínají se slzou v oku.

V Mikulově jsme byli krátce, asi čtrnáct dnů, než přišla další várka. Odtamtud všechny děti z naší vesnice odvezli do Lesné u Varnsdorfu, do areálu nějakého zámku. Tam jsme přišli koncem léta. Každý den se vstávalo kolem sedmé, na nástupu se zpívala řecká hymna – českou jsme se teprve učili – a vyvěšovala se řecká a česká vlajka. Tak dva týdny po našem příchodu se stalo, že český prapor zůstal na půl žerdi. Nevěděli jsme, co to znamená; tehdy zemřel Edvard Beneš.

Lesná, to byl vlastně začátek dlouhého putování po Sudetech. Po několika měsících nás přemístili do Kysiblu – Kyselky u Karlových Varů, bydleli jsme v areálu paláce, nad halou, kde se točila Mattoniho kyselka. Někteří bydleli také v blízké vesnici, ve Velichově. Zůstali jsme tam víc než dva roky. Sestřina luxace kloubů se cestou z Řecka zhoršila, ale v nemocnici v Karlových Varech ji dali dohromady. V domově jsme se učili české písničky, a když jsme se něco naučili, vodili nás jako opičáky, abychom ukázali českým divákům, jak krásně česky zpíváme ťancuj, ťancuj, vykrúcaj. Když jsme se trochu česky naučili, podle věku nás zařadili do různých tříd. Já jsem šel do šesté, protože jsem na to měl věk a přibližně i znalost češtiny. První až pátou třídu základní školy nemám, čili bych neměl umět ani sčítání, násobení a dělení, o vyjmenovaných slovech není ani řeč. 

A pak jsme putovali dál. Šestou třídu jsem ukončil v Bílé Vodě u Javorníku, sedmou v Loučné u Šumperka a osmou v Chrastavě u Liberce. Mezitím sestra Marie nastoupila do zdravotnické školy, starší bratr do gymnázia v Praze. Tak jsme se různě rozdělili, ale psali jsme si.

Tehdy bylo zřízeno asi sto deset dětských domovů, ve kterých bylo umístěno kolem tří a půl tisíc řeckých dětí. Většinou jsme sídlili v zámcích po odsunutých německých majitelích.

Co vlastně bylo s vašimi rodiči? Věděli, kam poslali své děti? Byli připraveni na dlouhodobé odloučení?

Komunistická strana Řecka chtěla před hrůzami války nejdřív zachránit děti. Dospělí ještě do roku 1949 bojovali. Kdo přežil, mohl hned jet za dětmi. A neměli to lehké. Po skončení partyzánských bojů odešli pěšky do Jugoslávie nebo do Albánie a tam se většinou nalodili. Moji rodiče měli to štěstí, že přijeli do Československa, kde jsme byli také my. Ale rodiče mého bratrance se dostali do Taškentu v Sovětském svazu. Stěhoval se za nimi za pomoci Červeného kříže až v šestapadesátým. Dospělí Řekové přišli z horkého Řecka do zdejších už zasněžených hor 19. prosince 1949, víc než rok po nás. A když si uvědomím, že se octli ve vykradených, absolutně prázdných barácích po Němcích, muselo to pro ně být strašlivé. Ale Československo se o ně postaralo stejně jako o jejich děti. Dostali teplé oblečení, deky, železné postele a práci. Ještě do poloviny roku 1950 měli společné stravovny a dostávali jakési kapesné a staří lidé důchod.

My jsme za nima ale hned přijet nemohli, co by s námi dělali? Sami neměli nic, ani by nás nedokázali uživit. Sice pracovali v lese nebo v zemědělství, něco vydělávali, ale uživit z toho šestičlennou rodinu nebylo možné. S rodiči jsme se poprvé viděli až po třech letech od našeho odchodu z Řecka, v jedenapadesátém roce v Kysiblu. Přišli se na nás podívat.

A jak jste se z dětských domovů dostal do „normálního života“?

Z Chrastavy, kde jsem skončil osmou třídu, mě poslali do elektrotechnické školy v Rožnově pod Radhoštěm. Tam mi po pololetí najednou došlo, že tam nechci být. Ne kvůli tomu, že by mi škola nešla, učitelé nás, Řeky, učením moc netrápili, ale chtěl jsem domů. Nepomohlo ani přemlouvání učitelů a ředitele, takže jsem v březnu 1956 poprvé přišel na Rejvíz. Ležel tady sníh, táta pracoval jako dřevorubec, a tak mě vzal do lesa. Makal jsem jak mourovatej asi tři čtvrtě roku. Na podzim přišla sestřenice z Ostravy a říká: „Já tě tady nenechám.“ A vzala mě do Ostravy. Tam mě zaměstnali ve Vítkovických železárnách ve staré ocelárně, kde jsem dělal frézaře a soustružníka. A hned nato mě bez mého vědomí přihlásila do večerní školy. Byl jsem tam dva roky, vyučil jsem se soustružníkem a pak jsem odtamtud utekl na Rejvíz. Táta tehdy pomocníka potřeboval. Starší brácha studoval tou dobou v Praze na filozofii, mladší na gymnáziu v Lipníku, sestra ještě pořád na zdravotnické škole a ještě měl doma tři děti. Zbylo to na mě. Takže v osmapadesátým jsem se vracel, abych mu finančně pomohl, a samozřejmě zase do lesa. Jako vyučený soustružník a frézař jsem uměl nabrousit ruční pilu podle úhlů, jaké měly být, a tak řezala jako po másle. Když na to ostatní dělníci přišli, nedělal jsem nic jiného, než že jsem brousil jednu pilu za druhou.

Teprve později přišla mechanizace, padesátikilové motorové pily DMP 250. Mně už bylo devatenáct let, dostal jsem pilu, k tomu dva pomocníky a káceli jsme stromy. V šedesátém roce jsem dostal jako první na lesním závodě jednomužnou motorovou pilu firmy Stihl. Vážila jenom 9,5 kilo, na tehdejší dobu skoro bezporuchový zázrak.

No, ale v jedenašedesátém jsem měl dřevorubecké práce dost. Šel jsem za ředitelem lesního závodu a řekl jsem mu, že půjdu do Ostravy udělat strojnickou školu. Ale on, že ne, že mě tady chce a že mi teda napíše doporučení do lesnické školy. „Vyučíš se lesníkem, a když se vrátíš, dám tě na revír a budeš svým soukmenovcům překládat, co potřebují, budeš jim pomáhat.“ Tak jsem na podzim nastoupil do studia na Lesnické mistrovské škole ve Strážnici.

Nevím, jak je to možné, ale ze školy jsem vyšel s vyznamenáním. Ale asi po všech těch těžkostech si člověk, když trochu dospěje, uvědomí, že má za sebe zodpovědnost. No a tak o dva roky později mě tentýž ředitel usadil tady na hájence. Od té doby jsem na Rejvízu trvale. A teď už jsem v důchodu.

A povolání hajného na Rejvízu, tady v těch chladných horách, Vám vyhovovalo?

Já jsem měl nádherný povolání. Každý si myslí, že lesník, když chodí s flintou do lesa a za ním se šoulá nějaký jezevčík nebo jiný pes, že to je jenom romantika, ale bylo to dost tvrdý povolání. To v každém případě. Ale byl jsem dennodenně v lese a příroda dokáže člověka silně ovlivnit. Opravdu! Jdete po lese, je inverze, pod vámi jsou mraky až do Polska, až k moři, a vy se díváte, nahoře slunce, které právě někde u Japonska vychází, a modré nebe, prostě chytne vás to. Nebo panoramata hor kolem... No prostě jste denně v lese, když je škaredě i když je hezky, takže zažijete všechno, co by člověk měl zažít. Mohu říct, že mě les vlastně postupně vychovával, získával jsem k tomu kraji vztah. Samozřejmě, že dřív, když jsem byl těžařem, dřevorubcem, tak mi bylo jedno, jestli nějakej strom padne nebo ho podřežu. Nemyslel jsem na to, jestli udělám nějakou škodu. Ale potom, když jsem se stal lesníkem a les jsem zalesňoval, to už bylo jiné. Když jsem šel na lov za jelenem a uvědomil jsem si, že jsem šlápnul na nově zasazený smrček, tak jsem si říkal: Kruciš, honem, zvedni ho, uprav ho, abys mu neublížil. Já jsem přišel k lesu jako dřevorubec, a les mě převychoval, ať jsem chtěl, nebo ne.

V zimě, když nebylo hodně práce, tak jsem hodně četl a věnoval se historii a překladům z řečtiny do češtiny a potom z němčiny. V šedesátém devátém jsem si udělal maturitu na gymnáziu v Jeseníku. Humanitní větev, takže taky němčinu a latinu. Bylo důležité naučit se číst zdejší původní materiály a němčina mi hodně pomohla. Od šedesátých let jsem sbíral všechny materiály o Rejvízu, o Zlatých Horách v češtině i v němčině a doufal jsem jednou, až budu mít čas... Každý rok od ledna do března, když je Rejvíz zapadaný sněhem, tak lesník jde nakrmit zvěř, vrátí se a má dost času na to, aby dělal i něco jiného.

Jak dlouho jste si tady připadal jako exotická existence?

Je to dodneška. Mně to už teď nevadí, ale mnoha lidem dělá těžkosti si zvyknout, že je tady nějakej exot. Byl jsem asi jediný řecký lesník v bývalém Československu. Já si pamatuji třeba na polesného, který když mě chtěl pohanět, posílal mě do Řecka. Jednou mi taky vyčetl, že dával na řecký děti desetikorunu, aby se měly líp. A tak jsem mu dal dvacetikorunu a říkám: „Máš to i s úrokama. A jestli mi to ještě jednou vyčteš, dostaneš po hubě.“

Ale ti exoti. V prvních letech to měli Řekové dost problematické. Měli tady svoje problémy. Přišli prakticky z feudalismu do průmyslové země a o strojích nevěděli nic, prostě na horách Gramosu nebyla mechanizace žádná. Někteří dokonce neuměli psát ani číst, natož aby se naučili česky. A ještě k tomu si přinesli svoje zvyky, se kterými nebylo okolní obyvatelstvo vůbec spokojené. Měli hrozně rádi zeleninu, a proto, když nějaká přišla, tak ji vykoupili a na ostatní třeba nezbylo. A samozřejmě Češi, kteří chtěli jednu papriku a nedostali ji, byli na ně zlí. Ty kolize byly zpočátku časté, ale netrvalo to dlouho. Osobně si myslím, že se Řekové v tomhle kraji přizpůsobili docela dobře. A dokonce si myslím, že mu přinesli i kus kultury – sice zvláštní, ale kultury v každém případě. V samotném Krnově žilo asi pět tisíc Řeků a v širším okolí dalších šest tisíc. K Řecku patří zpěv a tanec. Dnes je tady málo Řeků, ale na naše zábavy chodí asi šedesát procent Čechů. Tančí řecké kolo, poslouchají řeckou hudbu. To je aspoň jeden konkrétní příklad, že řecká kultura tady v pohraničí dala najevo, že existuje. Ovšem starší generace, ti, kteří přišli, když jim bylo třicet, čtyřicet, ta už se nikdy nezapojila do české společnosti. Vzdychali po Řecku. Ani čeština jim nikdy moc nešla.

V celém kraji se po druhé světové válce obyvatelstvo úplně změnilo. Dnes v tomhle kraji žije asi sedm národností – volyňští Češi, rumunští Slováci, Slováci, Češi, Řekové, Poláci, Němci. Nikdy to ale nebylo o tom, jestli je někdo Řek nebo Čech, ale o tom, jestli někdo má brouky v hlavě nebo má normální selský rozum.

Řekové, kteří sem přišli, byli komunisté nebo byli přinejmenším levicově orientovaní. Jaký pak byl jejich postoj k režimu, který tu vládnul?

Vím, že většina Řeků tady ten režim vůbec nekritizovala především proto, že se k nim zachoval dobře. A pak, Řekové bývají rusofilové. To mají v genech, protože Rusové jim celé století pomáhali v boji proti Turkům. Dokonce i v srpnu 1968 se krnovští Řekové projevili jako rusofilové, a došlo tak ke konfliktům s českým obyvatelstvem. Řekové v Československu měli svoji organizaci komunistické strany, která dělala to, co dělala KSČ – čili doporučovala svým členům a soukmenovcům, jestli můžou, nebo nemůžou do školy a tak. Stalo se také v padesátých letech, že strana měla dvě odnože, dokonce bylo období, kdy byly čtyři odnože a jeden druhého vylučoval ze stranické práce. Řekové jsou prostě trochu temperamentnější, ale u mocichtivých komunistů to není nic divného.

Vím, že se zajímáte o minulost Jesenicka, a už jste zmínil, že jste se naučil německy, abyste mohl studovat zdejší historické prameny. Co vás k tomu podnítilo? Vnímáte ve zdejší krajině pořád stopy její tak trochu přetržené historie?

Domnívám se, že každý občan, který má normální rozum, se o své okolí zajímá. Já jsem se o to zajímal odjakživa, i když jsem se na začátku k původním pramenům nedostal. Hodně mě inspirovala osobnost Jeronýma Pavlíka, zdejšího faráře, který tu žil od roku 1894 do roku 1938. Psal zdejší kroniku a napsal i dějiny Rejvízu. Když už jsem uměl trošku německy, tak jsem si říkal, že by byla škoda, abychom to nepřeložili do češtiny. Za pomoci lepších němčinářů jsem to udělal. Když se tím člověk začne zabývat, chce samozřejmě vědět víc a víc. Jak se na Rejvízu žilo dřív, co bylo po devětadvacátým roce, jak to dopadlo s Pavlíkem... Já si myslím, že naši předchůdci Němci tady zanechali spoustu sympatické, dobré kultury. Vlastně oni vytvořili Jeseníkům genia loci. Byl to pilný národ, žil tady šest set nebo sedm set let, ale v posledním století pokadil všechno, co mohl. Byl původcem dvou světových válek. Proto já jsem se slovem Sudety opatrný. Sudety dnes už nejsou geografický, ale politický pojem. Teď je to politikum.

Co se týče těch stop přetržené historie; ježíšmarjá, už jenom kolik je tady zbouraných baráků! Na Rejvízu bylo zbouráno dvacet devět domů z osmdesáti pěti, v Horním a Dolním Údolí zbylo jenom pětačtyřicet procent původních baráků, v Ondřejovicích padesát šest procent. Fakt je, že byly zbourány domy, které nebyly dlouho obývané a staly se neobyvatelnými. Já si dokonce myslím, že udělali dobře, že to buldozerama srovnali se zemí, jinak by to dodnes vypadalo jak po válce. Dělali to vojáci kolem šedesátého roku. Je tady ještě jeden moment – množství lidí. Zlaté Hory tenkrát jako soudní okres měly přes devět tisíc obyvatel. Teď tady žije jen čtyři a půl tisíce obyvatel. V okresu Jeseník žilo šedesát dva tisíc obyvatel, a teď je tu kolem čtyřiceti. Je to velký rozdíl. Za socialismu jsme dostávali takzvaný pohraniční příplatek, sedm procent z platu. Nic moc to nebylo, asi sedmdesát korun měsíčně, ale i ten pomohl k tomu, aby odtud lidi neutíkali. Fakt ale je, že kdo si tady zvykl na podnebí, tak už tady zůstal. Pořád ale ještě není zahojená otázka česko-německého vyrovnání, což vztah lidí k tomuhle kraji komplikuje, je to dosud bolestivé. To člověk vnímá. Přijdou lidi, řeknou: „Tohle jsou Sudety, radši nebudu stavět, co kdyby zase přišli Němci.“ Ta myšlenka je dnes absolutně nesmyslná. Přepisovat se dějiny nebudou. A jestli někdo chce přijet na Rejvíz a postavit tady tři baráky, ať přijede, ať si vybuduje, ať tady žije. Absolutně žádnému Rejvízákovi by to nevadilo. Už tady žijí dva Angličané a jeden Američan z Pittsburghu. Mně osobně je to jedno, Angličan nebo Němec. Když přijede, bude tady žít, bude s námi komunikovat a bude mít Jeseníky tak rád jako my, proč by tady neměl být? Dneska jsme ve spojené Evropě a tento strach by tady neměl být, neměl by vznikat. Ovšem vysvětlujte to lidem, kteří mají negativní zážitky s Němci. A těch je tady ještě dodnes dost.

Totalitní systém Němcům před revolucí hodně ublížil tím, že sem nemohli jezdit. Komunisti jim nedovolili přijet do jejich rodného místa, podívat se, pokochat se. Já vím z vlastní zkušenosti, jaké to bylo pro mě, když jsem nemohl jet do Řecka. Vztah k místu, kde se lidi narodili, prostě nelze z duše člověka jen tak lehce vymazat. Hned po revoluci tady přijíždělo mnoho Němců. Provázel jsem je tady, říkal jim, co je tady nového. Dnes turistický ruch tohoto druhu skoro ustal.

Už jste naznačil, že jste se chtěl podívat zpátky do Řecka. Kdy se Vám to podařilo?

Ano, ano. Já jsem toužil po Řecku. Mě zajímaly řecké báje, pověsti, řecká historie. Permanentně jsem si je četl a překládal jsem je, přepracoval jsem do prózy celou Odysseu a Iliadu, aby si to v češtině mohly přečíst moje děti, které tehdy byly malé. Slušné, stručné, ucelené přepracování jsem nikde neviděl. Pořád jsem se chtěl do Řecka dostat a vidět Akropolis a všechno ostatní. Do sedmdesátých let jsme tam vůbec nesměli, protože tam stále vládl polofašistický režim. V roce 1979 jsme se tam poprvé konečně dostali. Těšil jsem se, že až přejedu hranice, políbím svou mateřskou zemi. Ale na hranicích si nás vzala stranou řecká policie a začala tátu vyšetřovat za jeho partyzánskou činnost. Pak vzali i mámu a mě. Drželi nás tam přes tři hodiny. Vyšetřovali nás, že jsme prováděli protistátní činnost za občanské války před třiceti lety. No a když jsem vjel za celnici do Řecka, tak jsem si místo líbání uplivl. Každá země, bohužel, není jenom o zemi a lidech, ale i o systému, který tam vládne. Ale projel jsem pak celé Řecko, chtěl jsem všechno vidět. Na Akropoli se mi stala jedna příjemnost. Stál jsem ve frontě na vstupenky mezi turisty asi dvě hodiny. Když jsem si pak řecky o vstupenky řekl, prodavač se mě zeptal: „Ty jsi Řek?“ Odpověděl jsem mu, že ano a že žiji v Československu, a on nato: „Jestli jsi Řek, můžeš jít dál zadarmo, Řekové neplatí, vždyť je to naše, cizinci ať platí.“ Víte, že bych se pro takovou větu rád postavil do fronty ještě jednou? Do Řecka jsem se nevrátil, ale samozřejmě ho dodneška považuji za svoji vlast.

A jste tedy doma tady i tam?

Určitě, ano. Já jsem se vlastně obohatil o jeden domov. Jsem Čech i Řek. A to není jenom u mě, to je u všech Řeků, kteří tu zůstali, a dokonce i u těch Řeků, kteří se vrátili zpátky do Řecka – těm tam všichni říkají Češi. Dodnes, když přijedu do Řecka a potkám někoho z těch „Čechů“, tak vzpomíná na Česko jako na svoji druhou vlast. Oni tady získali velmi slušné vzdělání a díky tomu prakticky ve všem, co začali v Řecku dělat, byli špička.

Moje děti se jmenují Konstantinos a Apostolos, ale jinak jsou víceméně také Češi. Řecky trochu umí, ten mladší dokonce studuje řečtinu na Masarykově univerzitě v Brně a oba do Řecka hrozně rádi jezdí. Ale doma jsou tady.