Sotiris Joanidis

„V osmačtyřicátém vlastně, když už cítili Řekové začátkem roku, že to skončí, že musí politicky emigrovat, posbírali všechny děti z toho Gramosu a z toho severního Řecka a prakticky je chtěli poslat do lidově demokratických států, aby tam se tomu komunismu naučily, a pak, když se vrátí do Řecka, aby měly podporu a aby to vzkvétalo. Ona to byla taková podivná myšlenka, ale udělali to tak. Brali tam děti od dvou let po 14. Čili maminkám kojícím ještě chtěli brát. Mladší bratr můj měl čtyři roky – samozřejmě nemohl chodit ani pěšky – jsme ho nosili. Sestra taky nemohla chodit, protože měla silnou luxaci, a většinou byla na oslu. No, a potom ty děti se měnily; co 15–20 dětí mělo jednoho takového dospělejšího, který nás doprovázel. A tehdy nás do Albánie šlo asi kolem pěti set dětí a šli jsme pěšky, jenže co s takovými dětmi, kolik můžou ujít denně? Kdyžtak jsme ušli 7–8 km, katastrofa to byla. A to se stávalo, že přiletělo letadlo a bombardovalo nás, střílelo po nás, jo. Věděli, že to jsou děti, řecký letci stříleli po řeckých dětech. Dvakrát třikrát jsme to zažili, za ty dva dny, co jsme chodili pěšky do Albánie, tak na území Řecka nás ještě ostřelovali. Tam nějaké děti umřely taky. To mi bylo devět let, to si pamatuju dobře.“

„A to už my jsme byli v Kysiblu – Kyselce. Tam jsme bydleli, část v Kysiblu - Kyselce, část ve Velichově, u Karlových Varů. Sestru, která měla tu strašidelnou luxaci, ji vzali do nemocnice, protože ta luxace během těch strastí teda se zhoršila. Učili jsme se české písničky, samozřejmě, a když jsme se něco naučili, tak oni nás jako opičáky vodili různě, abychom českým dětem zpívali ťancuj, ťancuj, vykrúcaj. Jak jsme se naučili česky a podle stáří, nás dávali do různých tříd; já jsem přišel do šesté třídy – měl jsem na to věk a měl jsem asi přibližně i nějaké znalosti té češtiny. Čili jedničku až pětku základní školy nemám, neměl bych umět ani plus, minus, násobení, dělení. Šestou třídu jsem chodil v Bílé Vodě u Javorníku, sedmou třídu v Loučné u Šumperka a osmou třídu jsem dělal v Chrastavě. Brácha starší, ten šel jinam do školy, sestra potom šla na zdravotnickou školu. Tak jsme se různě rozdělili, psali jsme si. Tehdy bylo asi 110 dětských domovů. Bylo tady kolem čtyř tisíc řeckejch dětí.“

„Já jsem se narodil v devětatřicátém roce, 1. 1. dokonce, v nějaké dědině, která se jmenuje Glikoneri, v horách Gramosu - to je na severu Řecka, 30 kilometrů od albánských hranic dneska. Jsem se narodil ve výšce 1300 metrů nad mořem, tam ta dědina je přilepená jako vlaštovčí hnízdo. Tenkrát tam dokonce nebyla vůbec cesta, pěšinky tam byly, ale jak je teď, třeba dvoumetrová šířka cesty, tam ještě neexistovala. Doprava se tam používala jako s oslama, samozřejmě, a pěšky. Dokonce nějaká větší cesta nebyla ani k městu, jo. Většinou, když se někam cestovalo, tak podél řeky – tam byla jakás takás rovina, protože tam jsou strašlivé svahy, že. Takže používaly se řeky, obzvlášť ty řeky, které přes léto nemívaly skoro vůbec žádnou vodu.“

„Československo se o nás za celé to období – a muselo to být dost nákladný – se o nás postarali jako o vlastní děti. Samozřejmě, přišli jsme do Mikulova roztrhaní, bez šatstva, bez ničeho, tak nás oblíkli, především, samozřejmě vykoupali. Z toho Mikulova, tam jsme byli krátce, asi 14 dní, než přišel další nábor, to byl takový, anebo další várka. A odtamtud nás celou vesnici, oni to drželi pohromadě, těch 450 dětí, nás potom odvezli do Lesné u Varnsdorfu, tam jsme už přišli a bylo to v září. A vím, že jsme vyvěšovali řecký a český prapor každý den, jako pionýři. To se vstávalo, zpívala se řecká hymna – učili jsme se i českou hymnu – a jednou se nám stalo, že ten český prapor zůstal teda jako na půl žerdi. My jsme nevěděli, co to znamená; tehdy akorát zemřel Beneš.“

„Já jsem bohatší o jednu vlast. A to není jenom u mě, to je u všech Řeků, kteří tu zůstali, a dokonce i Řeků, kteří jsou doma v Řecku. Ti, co se odstěhovali, těm dlouho Řeci běžně říkali Čechové. Dodnes když přijedu do Řecka a potkám někoho z těch ,Čechů‘, jak se říká, tak vzpomíná na Česko jako na svoji druhou vlast. Oni měli tady takové dokonalé vzdělání, prakticky ve všem, co začali v Řecku dělat, tak byli špička. Moje děti mají ty jména řecký, Apostolos Joanidis, Konstantin Joanidis je ten mladší, a uměj řecky. Jedno dítě dokonce teď je na vysoké škole, kde se učí řečtinu. Děti, jo, tak hrozně rádi tam jezdí, oba, pro ně je to tady, vzácnější.“

„Táta se do té strany tehdy dal, jo. Protože oni to byli lidé, kteří byli straníci srdcem. Nepotřebovali nějaký marxismus-leninismus. Věděli, že ti lidi jsou si všichni rovni, nebo měli by si být rovnější, bez uzurpace nějakého nadřízeného, a měli by být svobodní. Toto vlastně chtěli, takovou demokracii si představovali. Já si myslím dokonce, že i nejvyšší funkcionáři tehdejší strany si představovali něco podobného, že ta klasická demokracie Řecka má nějaký vývoj, to jsme se učili všichni v Evropě. Tak si to představovali, ale pak jim to nešlo, se Sovětským svazem už vůbec ne, protože to už bylo o něčem jiném než o demokracii, jakou si tehdy představovali.“

„Potom, když přišli dospělí, tak oni přišli v tom ’49, samozřejmě před zimou, taky dostali oblečení, aby vůbec tady nezmrzli, z toho tepla řeckýho, tady na Rejvíz. Když si uvědomím, že v těch barácích po Němcích, který byly absolutně prázdný, nebylo nic. Dostali ale deky samozřejmě a v baráku byly postele železný. My jsme ani nemohli sem přijet za rodičema hned, protože co by s námi dělali? Vždyť oni neměli ani na sebe nic, oni by nás nedokázali ani uživit. Sice dělali v lese, vydělávali něco, v zemědělství, ale že by toho bylo tak, aby uživili šestičlennou rodinu, to nebylo možný. Poprvé s rodičema jsem se viděl v Gieshüblu – Kyselce, to bylo v 52. roce. Přišli se na nás podívat, po tak dlouhý době to bylo, po pěti letech prakticky jsme se viděli znovu s rodiči.“