Josef Jiroušek

„To bylo v tom roce, co byly ty monstrprocesy, v 52. roce, kdy se v podniku muselo schvalovat rozhodnutí ÚV u Nejvyššího soudu, a že jako schvalujeme, že se s nima tak zatočilo. Tak jsem pro to nehlasoval. Byli jsme tehdy dva, ale to není nic podstatného.“ -- „Mělo to nějaké důsledky pro vás?“ -- „Nemělo. Oni z toho v podniku nedělali žádnou věc. Protože nakonec k tomu byli víceméně donuceni a ten vedoucí byl vcelku rozumnej. Nakonec po roce 1968 byli všichni pro Dubčeka, ředitel, technickej náměstek, výrobní náměstek, páč to byli komunisti, a pak je všechny vyhodili, akorát ekonomickej náměstek, kterej byl bezpartijní a kterej s nima neměl nic společnýho, tak ten zůstal a řídil podnik, než tam byl dosazenej jinej. No nic… takže naši vedoucí nebyli tak fanatičtí, aby jako souhlasili se vším.“

„Takže mi řekl: ‚Víš, ono se začalo proslýchat, žes to nosil hlavně ty a že bys měl alespoň určitou částku uhradit. No, to jsem dostal trochu strach, protože dostat se koncem tohoto období do kriminálu, to by nemuselo dobře dopadnout. Tak jsem si řekl, že musím zmizet. Náhodou v té době přijel na stavbu šéf z Halle ing. Zaspal, který byl velmi slušnej. Já jsem mu občas strčil nějakou tu anglickou cigaretu, protože v té době, jak říkám, jsem dostával za chléb a jiný, tak jsem měl spoustu cigaret ze všech dobrých míst světa, kde měli Angličani svůj vliv. Takže jsem mu občas nějakou cigaretu dal, takže ke mně byl takovej vstřícnej a slušně se mnou jednal, takže mi napsal dovolenku. A na základě dovolenky jsem mohl dostat nebo koupit lístek na nádraží, jenže když jsem přišel na nádraží, tak tam mně řekli, že už civilní vlaky z Nordhausenu do Drážďan nejezdí, jenom vojenské. Prakticky se už blížila Rudá armáda, takže mi nakonec žádný lístek nedali, a tak co mi zbývalo - vzal jsem si do ruky taštičku, do toho trochu jídla a řekl jsem, že to musím nějak risknout a nějak jet. Tak jsem si vyhlédl vojenský transport, který jel směrem do Drážďan, a vloudil jsem se, aby mě neviděli a nechytli, mezi dva vagony a se štěstím jsem dojel do Drážďan. Nikdo si mě nevšiml. Tam jsem vystoupil a další… tam jsem se ptal, jestli jedou civilní vlaky na Prahu, a samozřejmě že nejely. Jeden nádražák mi řekl, že jede prázdnej nákladní vlak přes Prahu do Vídně, nebo něco málo vezl. Tak jsem si vyhlídl ten vagon, kterej byl prázdnej a byl krytej, a říkal jsem si, že až přejedu hranice, tak vyskočím a za pár dní budu doma, za půl hodiny jsem byl zmrzlej, páč to bylo v únoru a to byla ještě zima. Naštěstí si mě nikdo nevšiml, měl jsem štěstí podruhé a já dojel na Masarykovo nádraží. Nikdo nevystupoval, jenom já… vystoupil jsem a byl jsem doma. Myslel jsem si, že jsem doma načerno a že je to nebezpečný, ovšem kamarádi, se kterýma jsem se sešel, mi říkali, že když půjdu na úřady a řeknu, že jsem utekl před Rudou armádou, tak to bude v pořádku. ,Napíšou tě, zapíšou tě a bude to v pořádku. A dostaneš potravinové lístky.‘ No tak jsem to provedl, to mi uznali. Řekli: ‚Práci nemáme, ale tady máte lístky na potraviny a na cigarety.‘ “

„Já jsem víceméně, když zjistili, že jsem tesař, tak jsem dostával na starost tesařské práce a vcelku jsem víceméně vysvětloval těm pracovníkům, jak se co dělá, co mají asi dělat a jak. Jak mají dělat dřevěné bednění pro betonové konstrukce a tak dál. Ke konci války v roce 1943 až 1944 dostala firma za úkol postavit u Nordhausenu tři mosty. Já jsem se dostal na třetí most, který byl nejdál od Nordhausenu, asi dva až tři kilometry, byl to železobetonový most. V té době dělali na stavbě trestanci z koncentračního tábora Nordhausen (PT Mittelbau-Dora, pozn.ed.), hlídali je prostě, ale v tý době a později už lítalo hodně anglických a amerických bombardérů a stíhaček nad Německo a byly bitvy, protože to bylo blízko pohoří Harz (National park Hoch Harz und Harz, pozn.ed.). Tam byly ty největší přelety a bitvy, takže jsme se víc schovávali i s těma trestancema, než pracovali. Ubytování mi zajistila firma u jedné staré paní v baráčku na konci města. Takže jsem to neměl přes město, ale chodil jsem rovnou na stavbu. Chodil jsem do práce přes velké řepné pole. Když pak byly bulvy větší, tak mi trestanci říkali, když poznali, že jsem Čech, abych jim přinesl bulvy, který když se uvaří, tak jsou velmi dobrý a výživný. Tak jsem začal nosit bulvy a u nás na stavbě se ráno vařily řepné bulvy. V té budově, co jsme měli jako kancelář, pak jsme to jedli všichni, i strážní... Já jsem tam pro ně dělal, jak bych to řekl, i jiné služby. Když pak věděli, že jsem Čech, tak mi dávali dopisy, já jim je nosil na poštu a obráceně, když přišla pošta, tak jsem je rozdával. Takže když na Vánoce 1944 mi přišlo hodně balíčků, které jsem samozřejmě všem rozdal, tak mi bytná říkala: ‚Na vás si snad vzpomněla celá Evropa!‘ Nevěděla, ke komu to vlastně nosím.“

„Když poznali Angličani, se kterýma jsme se nesměli stýkat - to bylo přísně zakázáno, ale samozřejmě my jsme se stýkali, my jsme spolu mluvili -, když poznali, že jsem Čechoslovák, tak se na mě obrátili, jestli bych jim mohl opatřovat drobné věci, třeba drogerii - pastu, kartáček, hřebínek nebo takový, všelijaký drobnosti nejrůznějšího druhu, ale hlavně chtěli chléb, toho měli málo, jídla.“ -- „A jak vy jste se mohl k tomu dostat?“ -- „A za to mi nabízeli, že by mi mohli dávat cigarety nebo kávu, kakao nebo podle toho, co dostávali, čokoládu a jiné věci. Prostě co dostávali v balíčkách jednou za měsíc od Mezinárodního červeného kříže. Tak jsem navázal kontakt s jedním Čechem, pekařem, který pracoval u jedné německé pekařské firmy, jestli by mi nemohl nějaké ty chleby opatřit. Ten říkal, že ano, že může, a tak dostával to, co chtěl, to jsme to tak jako spolu... jestli tu čokoládu nebo cigarety, co jako měli, a to jsme se jako dělili. Takže mi ráno nosil balíky chleba čerstvě pečeného a já jsem chodil s ruksakem plným chleba a pak jsem ho předával Angličanům. Museli jsme být moc opatrní, opravdu moc opatrní jednak před Němcema a později i před vlasovcema. Protože Angličani se s vlasovcema hádali, říkali, že jsou to zrádci, a že až ta válka skončí, kterou samozřejmě vyhrajou, tak je Stalin všechny pověsí. Ti zuřili, a aby nedošlo ke konfliktům, tak museli němečtí strážní, kteří chodili s Angličanama, zakročovat a chránit je.“