„Byl jsem nuceně nasazen do Berlína a tam jsme stavěli dřevěné domy. Byl jsem tam asi tři měsíce, pak jsem utekl domů a tady u nás starosta měl strach, aby nezavřeli jeho i mě, proto mě uháněl, jelikož jsem neměl doklady, abych se někde přihlásil. Tak jsem se přihlásil na pracáku, kde jsem měl známého úředníka.“
„Z italských hor jsme se stáhli do Švýcarska, tam jsme čekali asi dva měsíce a pak přišel rozkaz a odvezli nás přes Francii, lodí do Marseille, ta nás odvezla do Neapole a odtud nás odvezli do Anglie. Tam jsme se hned přihlásili do armády. Udělali z nás – z těch čtyřiceti osmi lidí četu a prodělali jsme měsíční výcvik.“
„My jsme se s nimi domluvili, že nejsme Němci a že bychom rádi utekli. A domluvili jsme se s dvěma partyzány u kina, aby druhý den přišli, že s nimi utečeme. Přišli pro mne v poledne na moje stanoviště. Začali jsme společně střílet, aby na místě zůstaly nějaké náboje jako důkaz, že jsme se bránili. A utekli jsme do hor.“
„Tři, čtyři jsme utíkali odtud a ten jeden měl papír od mistra, že mu dává tři dny dovolené. Tak jsme utíkali. Jeli jsme vlakem do Lovosic, tam končilo Německo, pak byly Bohušovice a to už bylo české. A my jsme vystoupili v Lovosicích, po jednom, abychom nebyli nápadní a tam byla pohraniční policie. Vystoupilo víc lidí, tak si nás nevšímali. A jeden kluk už měl informace, kudy máme jít, a tak jsme šli podle těch dispozic. A dobře to dopadlo.“
„Pak ale přišlo echo z pracovního úřadu. Pan Páral mě upozornil na to, že se o mě začínají zajímat Němci a dal mi převodku do vládního vojska. Tak jsem tam šel.“
„U partyzánů jsem byl asi dva měsíce. Oni nás tam živili, někdy vydatně, někdy ne, někdy jsme měli hlad. Byl jsem třetí vládní voják, který utekl do hor, ovšem ve vládním vojsku si mysleli, že jsem byl unesen. S partyzány jsme pak v noci chodili vybírat kamarády, kteří sloužili na stanicích. Zabušili jsme, mluvili jsme česky, tak nám otevřeli a my jsme je vzali s sebou do hor. Ať chtěli, nebo ne. Takhle jsme odvedli 48 lidí. Němci přišli na to, že je v tom nějaká zrada, tak vládní vojsko stáhl, vzali jim pušky a poslali je někam kopat zákopy. To jsem se ovšem dozvěděl až po válce.“
„Poslal mě do Brüxu – nynější Most, kde jsem pracoval v Hydrowerku, pozdějších Stalinových závodech. Měl jsem štěstí, protože jsem tam odešel těsně po heydrichiádě, kdy byly po všech obcích razie a určitě by mě chytili a zastřelili.“
„V lednu roku 1942 jsem dostal papír, že se mám dostavit na pracovní úřad do Přeštic. Tam mi bylo oznámeno, že se mám několik dní poté dostavit na pracovní úřad a že budu nuceně nasazen. A když jsem ten druhý den přišel na ten pracák, tak už tam bylo asi dvacet jiných kamarádů, tesaři a tak dále. A tak nás naložili na vlak a poslali do toho Genshagenu u Berlína a tam jsme montovali domky.“
Václav Jirkovský se narodil roku 1923 ve Skočicích u Přeštic. Dětství prožíval jako dítě z chudé rodiny. V lednu roku 1942 dostal německo-česky psané předvolání, aby se dostavil na pracovní úřad do Přeštic, a několik dní poté byl spolu s dalšími lidmi odvezen do Berlína, kde byl nuceně nasazen. Kolem Velikonoc se se čtyřmi chlapci rozhodli, že utečou domů. Útěk se zdařil, ale starosta obce se obával, že Václava Jirkovského najdou Němci, neměl u sebe doklady, a tak se na naléhání starosty přihlásil na pracovní úřad. Záhy byl na práci poslán do Mostu, kde asi rok pracoval u truhlářského mistra. Na doporučení známého úředníka přešel k vládnímu vojsku. Od října 1943 do konce dubna absolvoval základní výcvik ve vládním vojsku. Jejich úkolem bylo hlídal tratě v Itálii, u Milána. Po domluvě s italskými partyzány, kdy předstíral přepadení, znovu utekl. Spolu s partyzány „unášeli“ další české kamarády. Z italských hor se Václav Jirkovský dostal do Švýcarska a poté přes Francii, Itálii do Anglie. Tam ho převedli k letectvu. Absolvoval základní výcvik, jako pilota ho však již nevzali. Byl poslán do kurzu pro střelce, kde působil asi měsíc a půl, než skončila válka. Konkrétně byl přidělen k 312. peruti do Manstonu, sloužil tam jako pomocný mechanik Po válce nastoupil k policii, ale v září 1950 byl po prověrkách na základě svého působení v zahraniční armádě propuštěn. Živil se řemeslem jako truhlář a pracoval i jako školník na základní škole v Karlových Varech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
