Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Jirásek (* 1937  †︎ 2022)

• narozen 2. června 1937 v Praze

• v srpnu 1944 byl svědkem bombardování Pardubic

• na počátku padesátých let zažil domovní prohlídku StB

• kvůli otcově živnosti nemohl studovat na střední škole

• od roku 1956 do roku 1958 sloužil na vojně v Terezíně

• po návratu z vojny pracoval v elektroúseku Československých drah

• v roce 1962 vstoupil do KSČ

• na jaře roku 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov

• kvůli nesouhlasu s invazí byl z KSČ v roce 1970 vyloučen

• během sametové revoluce se účastnil demonstrací v Praze

• zemřel 5. srpna roku 2022

Padesátá léta minulého století pro něj byla v mnoha ohledech horší než válečná léta. Bohuslav Jirásek po komunistickém převratu přišel o možnost studovat na střední škole. Ačkoliv byl do té doby bezproblémovým žákem, komunisté si našli důvod, proč mu znemožnit vzdělávat se a splnit si své sny. Trnem v oku komunistické moci byla živnost Bohuslavova otce a také jeho členství v Československé straně národně socialistické.

Z Prahy do maloměsta

Bohuslav Jirásek se narodil 2. června 1937 v Praze. První dva roky života prožil v pražských Strašnicích, kde jeho otec Bohuslav Jirásek starší pracoval ve firmě Outfit, která vyráběla jízdní kola. Matka Marta Jirásková, rozená Tyrnerová, se živila krejčovstvím.

Po vzniku protektorátu Čechy a Morava se rodina přestěhovala do Heřmanova Městce. Otec Bohuslava tehdy dostal od svého bývalého mistra nabídku převzít po něm jeho dílnu. Matka stěhování do menšího města uvítala, protože měla údajně obavy, že v Praze by se její manžel mohl zapojit do odboje a vystavit rodinu nebezpečí. V Heřmanově Městci obývali Jiráskovi malý domek u nádraží, kde byla zároveň i otcova dílna. Později si Bohuslavův otec otevřel i prodejnu s jízdními koly.

Vrátili se jen dva

I když začátek války vnesl do rodiny strach, Bohuslav dál prožíval šťastné dětství. V roce 1943 nastoupil do první třídy. „Za války jsme do školy chodili někdy jen odpoledne a někdy vůbec. Byli jsme šťastní, když jsme do školy šli třeba aspoň jednou za týden,“ vzpomíná Bohuslav Jirásek. Protože byla místní základní škola zabrána německými vojáky, docházeli žáci do židovské školy. „V Heřmanově Městci žilo asi sto Židů, hned vedle školy stála synagoga, která tam je ještě dnes.“ Bohuslav vzpomíná, že z původních sto židovských obyvatel se zpátky do města vrátili jen dva. Zbytek tragicky zahynul v koncentračních táborech.

V roce 1944 bombardéry mířící na Pardubice shodily několik bomb poblíž Heřmanova Městce. Na tento den má Bohuslav dodnes živé vzpomínky. „Byla zrovna pouť, neděle 24. srpna. Když nad námi letěli, museli vypnout elektřinu. Takže jsme s klukama zůstali nahoře na ruském kole, pak jsme rychle lezli dolů a utíkali pryč,“ vzpomíná pamětník.

Dva kluky to zabilo

Závěr války s sebou přinesl několik dramatických událostí, které se Bohuslavu Jiráskovi vryly do paměti. Když do Heřmanova Městce dorazili první sovětští vojáci, věnovali jeho otci pistoli. „Tatínek chtěl jít bránit Prahu, a tak mu jeden důstojník dal pistoli, aby mohl střílet Němce.“ Otec zbraň k účelu, se kterým ji dostal, nikdy nevyužil, v budoucnosti však měla pistole sehrát značnou roli.

V posledních válečných dnech chodil Bohuslav s kamarády sbírat nábojnice, které ve městě zůstaly po Němcích. „Z patron jsme vysypali prach a zapálili jsme to, to krásně hořelo. Někdy jsme taky náboje dávali pod vlak, to byly pěkný rány, když na to mašina najela,“ vzpomíná Bohuslav Jirásek na oblíbenou zábavu místních kluků. Bohužel s sebou dětské hry přinesly i tragickou událost. Dva chlapci při neopatrném zacházení s výbušninami zahynuli na nedalekém poli.

Pan Jirásek má doma zbraň

Na poválečné období vzpomíná Bohuslav Jirásek s radostí. Jednou z posledních šťastných chvil po únorovém převratu zažil na XI. všesokolském sletu, který byl na dlouhá desetiletí posledním. V červnu 1948 se se svými kamarády vydali na strahovský stadion do Prahy. „Na sletu jsem poprvé jedl jogurt. Byli jsme ubytovaní v Nuslích ve škole. Byl to pro mě zážitek. Mám na to krásné vzpomínky,“ vypráví pamětník.

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal pro rodinu velkou změnu. Otec byl už od předválečného období členem Československé strany národně socialistické, navíc byl soukromníkem, proto se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Na přelomu desetiletí tak Bohuslav zažil domovní prohlídku, při které se estébáci snažili mimo jiné najít zbraň, kterou měl u sebe otec mít. O pistoli, kterou dostal Bohuslav Jirásek starší od sovětských vojáků, se StB dozvěděla od známého faráře. „Když byla akce na faráře, tak on při výslechu řekl, že pan Jirásek má doma zbraň,“ vzpomíná Bohuslav Jirásek. Po domovní prohlídce otce odvezli na vyšetřovnu a snažili se z něj dostat informaci, kde se pistole nachází. V té době už však doma nebyla. Rodiče ji v okolí společně s náboji rozházeli do polí a potoka.

V roce 1950 se změnil život Bohuslavovu otci i celé rodině. Jeho dílna byla přeměněna v traktorovou stanici. Ze dne na den se tak stal z drobného podnikatele opravářem traktorů.

Tvůj syn se nikam nedostane

Po ukončení základního vzdělání v roce 1953 se chtěl Bohuslav přihlásit na střední školu. To mu však nemělo být umožněno. „Tatínkovi řekli: ‚Počítej s tím, že tvůj syn se nikam nedostane, ať se vůbec o to ani nesnaží.‘ Sice jsem nebyl ve třídě nejlepší, ale na strojní průmyslovku by to stačilo,“ vzpomíná Bohuslav Jirásek. I přesto si přihlášku podal. Jak se ale dalo čekat, zůstala bez odezvy. Bohuslav dostal na výběr z několika povolání, kterým by se mohl vyučit. Měl se buď stát zedníkem, horníkem, nebo se zaučit ve firmě Transporta. „Řekli mi, že nemám na to, abych mohl studovat,“ popisuje. Ani jedna možnost Bohuslavovi nevyhovovala, proto se rozhodl, že bude pracovat v místní cementárně. To mu ovšem otec rozmluvil. Bohuslav tak měl nastoupit do Transporty jako montér ocelových konstrukcí. „Den před nástupem mi přišel telegram, že nejsem přijatý, ačkoliv předtím jsem normálně byl přijatý. To byla zřejmě taková finta, abych se už nedostal jinam na žádné učení,“ vzpomíná. Díky známosti otce byl nakonec přijat na Odborné učiliště státních pracovních záloh v Pardubicích, kde se učil elektrikářem.

V padesátých letech zažil Heřmanův Městec velké pozdvižení. Skupina vysokoškoláků šířila po městě protikomunistické letáky. To si komunisté nechtěli nechat líbit. Studenti byli brzy dopadeni a souzeni ve vykonstruovaném procesu. Do místní sokolovny, kde se proces konal, se sjeli nejen komunističtí pohlaváři, ale i obyčejní lidé z širokého okolí, kteří tam však nemuseli být dobrovolně. „Celá sokolovna byla narvaná komunisty. Většinu skupiny odsoudili na hodně let, přitom to byli teprve vysokoškoláci, až na jednoho, ten byl dokonce ještě na střední,“ popisuje okolnosti procesu Bohuslav Jirásek.

Jestliže nevstoupím, tak mě nevezmou

Po vyučení v roce 1956 nastoupil Bohuslav na povinnou vojenskou službu. Bylo to zrovna v době, kdy probíhalo maďarské povstání, které bylo násilně potlačeno. Bohuslav nastoupil k 21. tankovému pluku v Žatci. Jeho úkolem bylo vyzbrojování tanku municí. Zřejmě šlo o přípravu na případný vojenský zásah v Maďarsku. Koncem roku se Bohuslav přesunul do Terezína, kde až do konce vojny učil ostatní vojáky řídit. Zbytek z dvouroční povinné služby tak Bohuslav strávil poměrně klidně.

Když se Bohuslav Jirásek vrátil z vojny, začal pracovat v cementárně v Prachovicích. Práce ho nebavila, proto se rozhodl v roce 1962 znovu zkusit podat přihlášku na střední školu. Aby zvýšil šanci k přijetí, vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Bylo mi jasný, že jestliže nevstoupím, tak mě nevezmou. To byl jeden z důvodů, proč jsem tam vstoupil. Chtěl jsem ale taky, aby moje děti mohly studovat. Věděl jsem, že se jim to do životopisů bude hodit,“ vysvětluje pamětník. Na večerní studium průmyslové školy se nakonec dostal. Po jejím absolvování se stal mistrem elektroúseku u Československých drah.

Souhlasil jsem, tak jsem to podepsal

Během pražského jara v roce 1968 se Bohuslav Jirásek přidal k tisícům dalším, kteří podepsali manifest Dva tisíce slov sepsaný spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. „Přivezl mi to domů bratr Jirka, ale měli jsme to i v práci. Přečetl jsem si to a souhlasil, tak jsem to podepsal,“ vypráví. Poklidná atmosféra ve společnosti však brzy skončila. V noci na 21. srpna překročila vojska Varšavské smlouvy hranice. Tento osudný den strávil Bohuslav v práci na dráze. Cestou do práce v půl šesté ráno ještě neměl tušení, co se děje. Rachot letadel mířící směrem na Pardubice ho však vyděsil. Až po příjezdu do Přelouče se dozvěděl, že je Československo okupováno. „Na dráze jsme museli udržovat provoz. Měly ale projíždět vlaky okupačních jednotek, takže dráha prováděla různé zastavování provozu,“ vzpomíná na situaci na železnici Bohuslav Jirásek.

Během normalizačních prověrek v roce 1970 Bohuslava Jiráska vyloučili z KSČ, protože nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Další léta normalizace prožíval Bohuslav bez větších potíží. „Náš vedoucí byl sice komunista, ale ti lidi, kteří dobře pracovali a plnili jeho úkoly, neměli žádné problémy.“

Během sametové revoluce se zúčastnil několika demonstrací v Praze. „Když byly ty největší manifesty, tak jsem byl u Prahy na školení. Vždycky když to skončilo, vydali jsme se taky demonstrovat... Byli jsme v šoku, to bylo tolik lidí.“ Po návratu domů s nadšením vykládal o dění v Praze. Bohuslav Jirásek vypráví, že si během listopadových událostí vzpomněl na slova svého otce, který už od osmačtyřicátého roku říkával: „Pamatuj si, že to jednou padne.“