„Skamarádili jsme se [s partyzány] hodně brzy. Já na ně mám výborné vzpomínky. Akorát, že jsem tam svým válečnickým uměním skoro přišel o kamaráda. Kladu si za vinu, že jsem to spunktoval tak trochu já. Bylo to navečír u takové hájenky na kraji lesa. Už nebylo pořádně vidět, akorát když se střílelo, byly vidět záblesky, odkud se střílí a kam to padá. Zkrátka a dobře, fantasmagorie. Oni nám nacpali do ruky ty jejich italské útočné granáty, které byly akorát pro srandu, dělaly jen kravál. Zato jsem poznal, jaké účinky mají německé granáty. Šli jsme takovým mírným přískokem a snažili jsme se trefit do okna. To se nám nějak nedařilo, zato Němcům a italským SS se podařilo zjistit, kde asi jsme, odkud to lítá, a začali tam taky házet. Najednou koukám, že můj kamarád z Machova u Hronova se tam motá. Tak k němu skočím a on byl samá krev – víc krve než živého člověka. Já povídám: ‚Co jsi dělal?‘ A on: ‚Já nic, to granát.‘ Samá krev to byla, nehezký pohled. Když nás vyhledal po válce, protože my jsme žili tady v Kotouni za Nepomukem, viděl jsem v jakém je stavu. Jedno oko pryč a jedno varle pryč. Na pravé ruce kus dlaně a prsty pryč, na levé taky kus pryč. Pomocí katolického kněze se dostal na solidní ošetřovnu v Turíně. Tam ho prý dali trochu do kupy a ten kněz mu pomohl zpátky do Protektorátu. Když se pak dal trošku dohromady, vypravil se z toho Machova, do Červené Hory nad Ratibořicemi, aby řekl mojí mamince, že jsem já byl – pokud si on pamatuje – v pořádku.“
„Moje udivení bylo strašné, nejen nad hezkýma Francouzkama. Lidi chodili z nákupu a nosili chleba přes rameno. Veka slabá, dlouhá, do tašky se to nevešlo. Francouzky byly celkem přítulné, takové šikovné holky. Tam jsme zase cestovali. Byli jsme odvedeni do cizinecké legie v Lyonu, kam jsme pochodovali pěšky. Nad branou bylo napsáno ,légion étrangére‘, dodnes si pamatuji nápis ‚vous êtes soldats pour mourir‘ – vy jste vojáci, kteří jdou na smrt. Když nám to přeložili někteří kluci, kteří znali trochu francouzsky, tak jsme řekli: ‚Tak na tohle se vám vyserem! My tady nejsme od toho, abychom umírali.‘ Zkrátka a dobře, motali jsme se tam, až jsme došli více na sever do Amiens, a odtud už jsme šli do Falaise, tam jsme měli prodělávat ještě základní výcviky – pěší, tankový spojený s rádiem a s nabíjením. (...) Po prodělání těchto jednotlivých výcviků si nás generál Liška uspořádal a řekl nám, kam jsme kdo zařazeni. Já jsem byl původně zařazený k mrtvolkářům – saniťákům. Když jsme byli srocení v takovém houfu, Liška se demokraticky zeptal: ‚Tak chlapci, kdo nejste spokojený se zařazením?‘ Jiránek měl první ruku nahoře – držka veliká sychrovská: ‚Já tam k mrtvolkářům nepůjdu, já chci s tankem!‘“
„Byl jsem taky v kině. Název filmu nezapomenu – Heimkehr, návrat. A bylo to o chudácích Sudeťácích. Jak se Němci vrací hrdinně do svých chalup, jak jim Češi ubližovali a tak dále. My jsme tam těch Skopčáků měli jako naseto, byli jsme polo-němečtí, polo-čeští. Někomu asi ruplo v bedně a na celý nový kinosál zařval: ‚Vyližte nám s tím prdel! Už toho máme dost, odboj bude i tady!‘ Mě to stálo zadní sval, protože ten, kdo to řekl, byl za mnou a sedl si. A ten přede mnou se otáčel, viděl mě a já jsem s hrůzou zjistil, že to je Němec Röhricht z naší fabriky, kde mistroval. A taky si mě na pondělek pozval na pohovor. Já jsem dělal na tkalcovně, navážel jsem cívky. Abych věděl, kde je pravda, tak jsem za sebou ještě ani nezavřel dveře a už jsem jí chytil. Už jsem šel do pokleku, už jsem měl vymalováno.“
Bedřich Jiránek was born on 30 April 1924 in Úpice near Trutnov. His father died at the age of only 33 years. Therefore, the family was taken care of by Bedřich‘s mother and grandparents. Although Úpice was practically bordering the enlarged Germany, the family decided to remain in town even after 15 March 1939. In 1942 Bedřich applied for service in the so-called Government Forces. In 1944 all the eleven batallions were transferred to North Italy for auxilliatory and guard labour. Here, him and his fifteen fellow fighters deserted to the Italian guerrilla. They would wander around Torino and organize ambushes. By the end of the summer the Czech soldiers crossed the border to France and on 30 October 1944 joined in Amiens the 1st Czechoslovak Armoured Brigade. Bedřich undertook basic training and later became a tank crew member, serving as a driver, radio operator and loader. He took part in battles of Dunkerque. In May 1945 the 1st Czechoslovak Armoured Brigade boarded and headed towards the Protectorate. They arrived to Pilsen, at the time already liberated by the Americans. After the war he joined the National Security Corps and later spent 25 years working at uranium mines in Jáchymov and Příbram. He lived with his wife in Votice, passed away on September, 9th, 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
