„Třeba u Vrútek, tam byla taková spousta raněných! A to nás učili už na tom kurzu, ten, který nekřičí, toho, prosím vás, vezměte. Protože to jsou lidi třeba v šoku nebo v tak špatném stavu, že už nemají sílu si naříkat. Ten, který křičí, ten to ještě chvíli vydrží.“
„Já to mám někdy v hlavě jako film, víte, vzpomínám. A říkám si, kdyby lidé měli možnost dnešní léčby, kolik by se zachránilo životů! Ale přeskočte dobu...“
„Němci je všechny popravili, postříleli. Oni je sebrali, udělali za městem ve směru od Rovna, kde nebyla hustá zástavba, takový tábor a tam je soustředili. Nejdřív museli odevzdat cennosti a nevím, jak dlouho tam pak byli, moc dlouho to nebylo, a všechny je postříleli.“
„To jsme museli být připravení kdykoliv na každý příjem a kolikrát už to trvalo celý den, nohy bolely, a nakonec i hladoví jsme byli, a byli jsme tak sterilní, že jsme se nemohli jít najíst a svlékat se. Tak nám saniťáci odtáhli roušku a dávali nám do úst kostku cukru nebo napít.“
„Na nádraží stál obrněný vlak, a když byl nálet a rozžehly se světlice, to bylo vidět jak ve dne, tak samozřejmě vojáci z vlaku po letadlech stříleli. A letadla naopak střílela na ten vlak. Zásahy padaly kolem nádraží a zasáhly i naši nemocnici. Měli jsme tam malé infekční oddělení a to úplně rozbili. Zahynul tam personál i pacienti. Pak nás odstěhovali za město, protože tam už nebylo vůbec možné být. Byl to velký statek asi čtyři kilometry u lesa, že prý to tam budeme mít klidnější, ale za dva dny nás tam bombardovali stejně.“
Jiřina Jiráková se narodila ve Zdolbunově 20. října 1926 v rodině volyňských Čechů Antonína a Věry Křížkových. Tato západní část Volyně patřila v té době Polsku, pak se stala součástí SSSR, od roku 1941 byla okupována nacistickým Německem a po osvobození Rudou armádou v roce 1943 patřila opět k Sovětskému svazu. Pamětnice pracovala jako zdravotní sestra ve zdolbunovské železniční nemocnici a v roce 1944 dobrovolně vstoupila do 1. československého armádního sboru Rudé armády. Po zácviku v kyjevské vojenské nemocnici byla odvelena na frontu. S vojenskou nemocnicí následovala frontu postupující přes Slovensko: Liptovský Sv. Mikuláš, Vrútky, Dukelský průsmyk. Po příchodu do Prahy v květnu 1945 byla převelena do nemocnice ve Slaném. V roce 1946 se provdala za českého vojáka Eduarda Jiráka, který bojoval u Leningradu a na Dukle. Pamětnice zůstala v armádě až do roku 1952. Později pracovala ve zdravotnictví v civilním sektoru. Zemřela 21. ledna 2016 na následky leukemie.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
