Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jílková (* 1949)

• narodila se 25. září 1949 na samotě Dědek

• její rodiče byli zemědělci

• otec pamětnice záhy zemřel

• matka hospodařila sama s dvěma dětmi

• počátkem 60. let odevzdali majetek do JZD

• tajně se stýkala se salesiány

• v 80. letech podepsala petici Augustina Navrátila za práva věřících a provolání Několik vět

• po smrti manžela se věnovala keramice a malbě

Silné a odvážné ženy – tak by se dal jednoduše popsat rod, ze kterého pochází Marie Jílková. Už jako malé dítě přišla o tatínka a na hospodářství zůstala její maminka společně s babičkou sama. „Maminka byla statečný člověk. Uměla se postavit k práci,“ vzpomíná Marie. V 50. letech dvacátého století obě ženy ze všech sil bojovaly, aby ubránily rodinné statky. Tlaku však nakonec podlehly a vstoupily do JZD. „Ani nechci vzpomínat na to, když nám odváděli dobytek,“ prohlašuje pamětnice.

Ze stesku se pak jako děti za krávami chodili s bratrem dívat. Později také Marie prokázala vlastní statečnost, například když odmítla chodit do prvomájových průvodů a na výročí srpnové okupace se oblékala do černého nebo když se v době normalizace stýkala s členy podzemní církve. V roce 2004 pak Marie Jílková tragicky ztratila manžela. Vnitřní síla a odvaha, kterou celé dětství pozorovala u své maminky i babičky, v ní ale zůstaly.

Maminka byla krásná, ruce měla ale zedřené

Marie Jílková, rozená Mlynářová, se narodila 25. září roku 1949 na samotě Dědek v tehdejším okrese Polička. Její rodiče byli střední zemědělci. Maminka pamětnice Marie Mlynářová, rozená Bartošová, pocházela ze Zrnětína u Litomyšle z tradiční sedlácké rodiny. Tatínek Josef Mlynář se narodil právě na samotě Dědek, kde rodina dlouhá léta hospodařila.

Oba rody měly vlastní zkušenost s první světovou válkou. Například dědeček pamětnice Tomáš Mlynář bojoval na italské frontě. V květnu 1916 se mu mělo narodit dítě. „Často vzpomínal na to, že na Štědrý večer byl v nějakém rozbombardovaném kostele a stále nevěděl, jestli jsou manželka a novorozené dítě v pořádku,“ vypráví Marie o válečných vzpomínkách jejího dědečka.

Svého tatínka Marie ale téměř nepoznala, zemřel v roce 1950, teprve dva a půl roku po svatbě. Marii byl tehdy rok. „Během svatby kopl kůň tatínka do břicha a jeho pak celou dobu bolel žaludek. O dva roky později ho operovali. V nemocnici zemřel. Můj bratr se narodil den po jeho smrti,“ popisuje rodinnou tragédii. Na statek a hospodářství na Dědku tak zůstala maminka s dvěma dětmi sama. „Maminka byla krásná, ale ruce měla skutečně zedřené. Takové ruce jsem na nikom neviděla,“ říká Marie.

S prací na statku však v té době pomáhala také babička. Byla mamince oporou a společně tak čelily tlaku téměř jistě se blížící kolektivizace zemědělství. „Babička dřela také. Vím, že mamince tenkrát hodně nadávali, a to babička vždycky vzala na sebe vlněný kabát a šla do vsi na výbor. A tam jim řekla, že jsou svině. Chvilku byl pokoj, ale pak zase něco přišlo,“ vzpomíná Marie na situace z padesátých let. Tlaku komunistické strany však ženy na Dědku nakonec na začátku 60. let podlehly.

Když Marie a její bratr Josef dospěli a založili vlastní rodiny, maminka se jim za vstup do JZD omluvila. „Říkala, že potřebovala, abychom se alespoň vyučili. My jsme jí říkali, ať se neomlouvá, že bychom udělali to samé,“ vysvětluje pamětnice.

Tajně vstoupila do Pionýra a brzy procitla

První stupeň základní školy navštěvovala Marie v Oldříši. Ve třetí třídě tajně vstoupila do Pionýra. „Maminka ve chlévě dojila a já jsem k ní přisedla a řekla jí, že bych ráda chodila do Pionýra. Ona s úplnou rozhodností odpověděla, že ne,“ popisuje Marie. Ale nakonec se tajně přihlásila. Velmi brzo prý však prozřela a na druhém stupni základní školy už pionýrskou organizaci nenavštěvovala. Mamince se přiznala až v době, kdy byla vdaná.

Nástupem na druhý stupeň v Telecí skončila klidná školní docházka. Marie se zde setkala nejen s posměšky. „Děti z Telecí mám v dobré paměti. To se rovnalo až šikaně, co si ke mně dovolily. K bratrovi ne, ten se nenechal. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila a už asi nikdy nebudu,“ uvádí. Na léta na základní škole v Telecím jen nerada vzpomíná.

Na výročí okupace chodila v černém

Po základní škole se Marie vyučila prodavačkou v Hronově. Pak nastoupila do prodejny v Borové, kde zažila také 21. srpen 1968. Brzy ráno, než šla do práce, poklízela na statku. „Sedla jsem si pod krávu, dojila jsem a pak přiběhla babička do chléva a řekla, že jsou tady Rusové, že je vše obsazené,“ vzpomíná pamětnice. Marie poté odešla do práce, lidé prý v ten den vykoupili všechno, co na prodejně měli. „Dělali si zásoby. Ten den byl probrečený. Čekalo se, co bude, a čekalo se, že to bude navěky,“ dodává.

Společně se svou vedoucí pak na výročí okupace chodily černě oblečené. Nikdy se neúčastnily májových průvodů a také prý nevyvěšovaly sovětskou vlajku. „Dokonce nám poslali nějaké prapory, že se mají vyvěsit na prvního máje. No tak to jsme tedy nevyvěsily. A ještě řekli, že to prý máme vyžehlit,“ popisuje pamětnice s úsměvem moment, kdy do obchodu na prvního máje přišla kontrola. Vedoucí prý vytáhla československý prapor, který byl perfektně vyžehlený. „Já pak vytáhla ten ruský, pomačkaný. Ještě jsme ho přišláply a řekly, že ho nevyvěsíme. Ten československý ano, ale ruský ne,“ řekly prý při kontrole.

Na konci 60. let se Marie sblížila se svým budoucím manželem Janem Jílkem, kterého ale znala už ze školy a kostela. „Naši tatínci se navíc kamarádili. On vyrůstal na Babce, která je k severu. Náš Dědek k jihu,“ popisuje zeměpisnou polohu osad, kde manželé vyrůstali. V květnu roku 1975 se vzali. Pamětnice se za manželem odstěhovala na protější samotu Babka.

Stýkali se s členy podzemní církve

V 70. letech se manželé Jílkovi sblížili se salesiány, kteří se tajně scházeli právě na samotě, kde žili. „Jezdily k nám řeholní sestry, měly tam totiž jakousi přípravu. Přijelo jich tam tehdy asi 20. Jednou tam za nimi dorazil i Karel Herbst, současný pomocný biskup,“ vypráví s úsměvem Marie. Manželé se tak tajně scházeli s lidmi z různých koutů republiky. Společně diskutovali, četli a také šířili církevní samizdatovou literaturu. Marie Jílková popisuje i strach, který v době hluboké normalizace pociťovala: „Manžel asi věděl víc než já. Já jsem vždy říkala, že co nemusím vědět, to vědět nechci. Protože když mi pohrozí dětmi, vykecám všechno,“ říká přesvědčeně.

Postupně se však hrany obrušovaly. Marie Jílková se právě díky salesiánům dozvěděla více informací o Chartě 77 a dodnes o ní mluví jako o velkém svědectví doby, kterou sama žila. S manželem na konci 80. let podepsali například Několik vět nebo petici Augustina Navrátila, jež vyzvala v roce 1987 k řešení neutěšené náboženské situace v totalitním Československu.

Strach vystřídala frustrace: Měli jsme jich už po krk

Dokumenty manželé nejen podepisovali, ale také sháněli podpisy. Prvotní strach z prozrazení a případného nátlaku vystřídala frustrace. „My už jsme jich měli vážně po krk,“ popisuje své tehdejší pocity. Státní bezpečnost je nikdy nekontaktovala. Marie si však pamatuje na moment, kdy se místní řezník, který k nim často docházel, opil a sám sebe jako spolupracovníka Státní bezpečnosti vyzradil.

Na listopad 1989 Marie vzpomíná jako na nádherné období. „To bylo takové štěstí,“ uvádí pamětnice. Její manžel se dokonce účastnil několika demonstrací v Praze. Nadšení z pádu totalitního režimu však trvalo jen několik málo měsíců. „V prvních volbách jsme volili lidoveckou stranu. Přišla ale aféra s jejím předsedou Bartončíkem – a to už jsme moc dobře věděli, že není jediný,“ vyjmenovává jen zlomek z tehdejších zklamání. Josef Bartončík jako předseda lidovců čelil v roce 1990 těsně před parlamentními volbami nařčení, že spolupracoval se Státní bezpečností.

Jan Jílek začal po roce 1989 podnikat, živil se jako elektrikář. Společně vychovali sedm dětí. „Naše děti mohly po pádu režimu studovat. To bylo veliké štěstí, dříve by se sotva vyučily,“ říká Marie Jílková. V roce 2004 se pak vše změnilo. Manžel během autonehody zahynul, záhy zemřela maminka pamětnice a po dlouhé nemoci také tchyně.

Marie si tak jako její babička i maminka prošla bolestnou a traumatickou zkušeností, když předčasně ovdověla. Našla v sobě však sílu a začala se věnovat tvořivé činnosti jako keramice či malování.