„Můj tatínek prodělal Říjnovou revoluci v Rusku. On tam byl, jak říkám, těch sedm a půl roku. A ona ta revoluce v sedmnáctým roce byla v Leningradě, v Moskvě, ale pomalu se šířila do periferie té říše, takže do Turkestánu přišla až ve dvacátým roce. A on tam byl... On tam měl hezký postavení, byl tam správcem velkostatku, tak nějak dobře si to vedl. Tak to bylo všechno dobrý, ale když tam přišla revoluce, tak už se to všechno začínalo měnit – některý násilnosti, to nebudu ani povídat, co se tam stalo – a on se prostě pak už chtěl vrátit domů. Takže přijel v jednadvacátým roce – hodně pozdě se vrátil z vojny – a začal hospodařit. A když přišel tady osmačtyřicátej rok, ta revoluce, ten obrat únorovej tak se mnou tehdá mluvil a říká: ‚Podívej se, jsme teda starej rod, ale todle nevypadá dobře, uvidím, jak se to bude vyvíjet, ale já prostě tohlecto vidím špatně.‘ A pak někdy koncem roku 1948 – to je opravdu až dost dobrý – on nabídl statek, aby si ho vzali. Byl to první statek tady na Pardubicku široko daleko. Byl tady předseda okresu, politický ty … a bylo to pomalu s fanfárama.“
(tazatel) „A dobrovolně ho nabídl?“
„Ano, on ho dobrovolně nabídl, protože věděl, k čemu to spěje.“
„Když jsme přišli ze směny – samozřejmě nejsilnější směna byla ranní, přišli jsme na světnici a začalo to – takovej marxleninismus, takovej ten nejprimitivnější a my z toho byli úplně zoufalí. A tak jsme to den, dva ... a najednou přijdeme ze šichty a ono to nehrálo, bylo to vyrvaný ze zdi. Říkám, to je dobrý, to je dobrý... A druhej den už to zas hrálo a takhle se to několikrát opakovalo, až toho nechali a už jsme byli od toho osvobozený.“
„Tam byli starý havíři, kteří ještě za první republiky uměli stávkovat. To se dělalo tak, že si vyfasovali v lampárně lampu a nesjeli dolu. Byli na dvoře, tam byl velkej prostor a tam prostě posedávali. No a teď to zopakovali a tohle, co popisuju teď, byla odpolední směna. Vím, že bylo krásný počasí a my jsme měli taky ty kahany vyfasovaný, ale sami jsme nebyli schopný a ani jsme ne to ... takže jsme tam taky seděli na tom slunci. A oni byli ve velkým houfu, tam jich bylo pár stovek a diskutovalo se a protikomunistický hesla – ‚My jim dáme!‘ a tak – a otevřenou branou tam vjelo několik nákladních aut plných vojáků, který měli pušky. Ti vojáci udělali okruh kolem nich, my jsme byli úplně stranou, my jsme byli úplně zbaběle stranou. A teď se rozestoupili asi po deseti metrech a stáli tam a ty na ně řvali: ‚Se nestydíš, tady na dělníka?!‘ A oni vůbec nepromluvili, jenom koukali úplně jak sfingy, a teď ale už ta atmosféra houstla, to už teda nebyla legrace, když tam byly ty zbraně. Takže se to trochu měnilo a – já myslím, že ti komunisti to tak měli připravený – asi za dvacet minut přijelo další nákladní auto a tam bylo asi jenom osm deset vojáků a ti měli samopaly. Obstoupili druhej kruh a zase se nic nedělo. To skutečně bylo na minutu dělaný, já si to teda myslím, a teď už bylo vidět, že teda jde do tuhýho. No a asi po tý půlhodině opravdu přijel takovej tatraplán a přijel tam krajskej tajemník KSČ a ještě další dva s ním a teď se postavil a vůbec je neutěšoval. On přímo řekl: ‚My jsme dělnickej stát, ale když to dělníci neuměj pochopit, tak musej stranou, musej zmizet.‘ Mluvil, já nevím, tři minuty – dýl ne. Ale opravdu tvrdě, že je hned odvezou, asi to tak vypadalo, na těch autech, co tam stály. A co chlapi? Sklopili hlavy a sjeli a to byla poslední stávka v naší republice.“
„Tam dostává člověk za úkol se prostě nějakým způsobem vymanit z toho řádu. A to nebylo předně tak jednoduchý a chtěl by to každej. A my jsme měli myšlenku a dělali jsme výtvarnej kroužek, nahoře jsme měli ateliér. Tam jsme se utíkali a dělali jsme, to bylo asi nejkrásnější, takový reliéfy třeba Žižky nebo i Komenskýho. Pak tam byly skupiny, který furt byly doma a furt šůrovaly. My jsme se až potom smáli, my jsme furt chodili ven a oni furt šůrovali. Já nevím, jak se ta společnost rozdělí, že to takhle je.“
„Vždycky když to takhle povídám těm študákům, tak mi jde o to, aby vynikla hlavně ta atmosféra strachu, ve který jsme tam stále byli. A samozřejmě, když je pár chlapů pohromadě, tak jsou taky legrácky, i kdyby bylo já nevím jaký nebezpečí, ale ten strach v každém byl. Protože jsme vůbec... Vzali nám veškerý ideály, každej měl před sebou nějakej životní cíl nebo se něčemu blížil, a teď se to tak přeseklo všechno, že ne každej na to uměl reagovat nebo měl schopnost na to reagovat. A opravdu v tomhle smyslu to teda bylo neuvěřitelně těžký. Já to neprodávám, to nechci, ale mluvím o sobě, že jo... Mně to připadalo doslova jako morová rána, většina z nás měla milenky, ve dvaceti v jednadvaceti letech, kdo by neměl. No a teď po pár měsících mně přišel dopis: ‚Nezlob se, to víš,‘ byla to první má holka, uměla tři jazyky, dělala v rozhlase... Prostě mi přímo napsala, v tomhle alespoň byla dobrá, protože stejně nevím, kdy se vrátím, jestli se tedy vrátím. A že ona už se chce vdávat. No a v tom prostředí, ve kterým jsme byli, to byla věc. I teď si vzpomenu, jak to bylo vážný. A tam je dobrý zase to, že člověk není sám.“
(tazatel) „Na to jsem se chtěl právě zeptat, jestli jste tam měl nějaký lidi...“
„To už jsme měli takovej svůj kolektivek, takovejch pár blízkejch lidí a ti zaskočili, když bylo něco takhle vážnýho, a tím se to stalo snesitelným.“
„Já jsem si vytáhl jednu otázku – dobrý, druhou – dobrý, třetí – dobrý a opravdu to vypadalo na tu jedničku. A teď ten doktor Kratochvíl, kterýho si budu celej život pamatovat, se obrátil a my jsme tam měli v našem kroužku asi pět komunistů – to bylo hodně, někde byl jeden, dva – a byl tam taky Mirek Skočík. Na tu zemědělskou školu se hodně dostali lidi z praxe, který udělali maturitu za rok a pak už šli na vysokou – a tohle byl jeden z nich, byl to bývalej tajemník OV KSČ Hodonín a zároveň byl předsedou fakultního výboru strany, čili vysoký funkcionář, a ten Kratochvíl před ním byl úplně směšnej. Teď on se obrátí na ty soudruhy a říká: ‚Tak co myslíte soudruzi, co myslíš, dáme mu to?‘ Tohle řekl. A Mirek – já jsem s ním nakonec kamarádil, to nešlo jináč, jemu bylo asi čtyřicet a mě bylo dvacet a on: ‚No jistě, soudruhu profesore, vždyť to uměl.‘ A on mně dal trojku.“
„Nás tam bylo hrozně moc, asi dvě stě osmnáct nás nastoupilo, ale já jsem tam byl snad jediný s takovýmhle původem. A teď jsem byl tak známý, že některý ty lidi se odtahovali, aby se mnou nepromluvili. To opravdu bylo dost složitý pro mě, já jsem byl takovej asi citovej hodně, a když se někdo odvrátil, tak já jsem to nemohl pořádně přežít a mě se to tak hluboce dotýkalo, že jsem si to pamatoval tak dlouho, že jsem s tím trpěl víc... Ale samozřejmě tam byly i hezký vztahy.“
„Můj otec byl v těch padesátých letech odsouzenej a pak zas dostal nějakou pokutu za nedodávky. A teď ještě mu scházelo, já už přesně nevím, ale bylo dost, bylo to ještě nějakejch dvacet metráků pšenice a za to zas už byly postihy. A to jsme tam měli pana Bachaně, to byl takovej šéfik a ty práce dost řídil, a tak se večer s otcem rozloučili a představte si, že najednou ráno za ním přijde a říká: ‚Pojďte se podívat na dvůr.‘ A na dvoře, on objel vesnici, a tam byly pytle pšenice, co kdo mohl dát, tam byly i pětadvacetikilový od nějakého chalupáře nebo zase co daly statky, kterých tam bylo několik... Ono to bylo až dojemný, jak ta vesnice držela pospolu.“
U PTP dostal člověk za úkol se prostě nějakým způsobem vymanit z toho řádu
Josef Jičínský se narodil 24. dubna 1930 do rodiny statkáře v Dolanech na Pardubicku. Studoval gymnázium v Litomyšli, zde ho také zastihl únorový převrat. Svůj „kulacký původ“ pocítil už na jaře roku 1949, kdy mu ředitel školy oznámil, že ho nepřipustí k maturitě. Toto rozhodnutí se ale nakonec podařilo zastáncům Josefa Jičínského změnit. Na vysokou školu se však dostal až po roce praxe ve školkařské firmě - ten rok stačil k tomu, aby se z kulaka stal „dělnickým kádrem“. Tedy alespoň papírově - mezi spolužáky a profesory na Vysoké škole zemědělské v Brně si toho kvůli svému původu hodně vytrpěl. Brzy po nástupu do třetího semestru 21. října 1951 dostal povolávací rozkaz k PTP. Pracoval jako horník nejdříve v Mariánských Horách a později docházel z kláštera v Orlové na důl Evženka, kde zažil také dělnickou stávku proti měnové reformě v roce 1953. Jeho otec mezitím po zkušenostech ze SSSR dobrovolně předal svůj statek JZD a sám musel ve svých jednašedesáti letech nastoupit k jednotce PTP do Komárna. Josefa Jičínského propustili až v lednu 1954, v následujících letech se sedmkrát pokoušel znovu přihlásit na vysokou školu, ale beznadějně. Poté, co mu po udání bylo zakázáno podnikat s růstovými urychlovači, s nimiž slavil velké úspěchy, pracoval na silnicích, kde se od vykládání vagonů s kamenivem vypracoval až do pozice technického náměstka.
Pomocné technické prapory – Vojenské tábory nucených prací
autor:
Tereza Smrčková
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!