Pavel Jež

„My jsme byli v mých devatenácti letech ve Francii považováni za hrdiny. Metro, divadlo a muzea jsme měli zdarma. Jednou jsme šli s kamarádem pod Eiffelovkou a potkali dvě slečny. Když jsme se dali do řeči, zjistily, že jsme z Československa, a pozvaly nás na oběd – byla to dcerka československého velvyslance.“

„Já jsem přeběhl ke Spojencům, když jsem se octl mezi frontou, čili stříleli jak Němci, tak Angličani. Vyjel tank na takovou louku, já jsem přiběhl před něj, zvedl ruce, vylezl seržant (nesrozumitelné) a všichni Němci stáli za námi. Mě pak odvezli do Cherbourgu a Němce pak odvezli do zajetí.“

Hned po válce ještě jako svobodný jsem vstoupil k národním socialistům, to mi připadalo jako taková ideální strana. Potom v osmačtyřicátém roce ke mně přišli komunisté vyzvídat, kdo všechno v té straně byl, aby je zatkli, ale já jsem se vymluvil. To mi bylo tak dvacet tři roků nebo dvacet čtyři.“

„Když Hitler přišel v třiatřicátém roce k moci, tak Poláci s ním v roce třicet čtyři uzavřeli kontrakt o neútočení a potom mu pomohli republiku rozebrat, jak jsem už říkal – ale ne všichni. Všechno má svůj začátek, tak jako každá bomba má svou nálož a svou rozbušku, tak rozbuškou první světové války byl sarajevský atentát a rozbuškou druhé světové války mnichovský diktát.“