Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Ješonková (* 1941)

• narodila se 21. prosince 1941 v Ostravě-Vítkovicích

• oba rodiče byli ostravští Němci

• otec narukoval do německé armády k letectvu

• v květnu 1945 byla i s matkou internována v táboře pro ostravské Němce

• v letech 1945 až 1949 matka perzekvována pro svůj původ

• pamětnice tou dobou vyrůstala v rodině svého strýce, ostravského podnikatele

• v roce 1949 byla svědkyní nuceného konce strýcovy firmy

„Stály jsme s maminkou na nějakém hřišti. Nějaká otevřená plocha to byla. Hodně lidí a nějací vojáci. Pak jsme všichni začali pochodovat. Dostaly jsme se na pravou stranu toho zástupu a maminka mě držela za ruku. Vtom odněkud přiběhla teta, vytrhla mě z řady a táhla pryč. Začala jsem plakat, skoro křičet, protože najednou už jsem nebyla s maminkou. Nebyly mi ještě ani čtyři roky, potřebovala jsem být s ní a vůbec jsem nechápala, co se děje. To bylo tenkrát, když mne teta odvedla z toho lágru pro Němce.“

Vzpomínka na otce

Někde v Polsku to bylo. Možná Gdaňsk, možná Štětín. Každopádně se z Ostravy jelo celou noc. Ležela mámě na klíně a na tváři ji hřála její teplá dlaň. To se vždy cítila v bezpečí, když byla u maminky. Stovky kilometrů spolu takhle cestovaly. Za okny vlaku hřměla válka, kolem trati padaly dělostřelecké granáty, ale ona se nebála. Od chvíle, kdy přišla na svět, neznala nikoho než maminku. Byla celým jejím vesmírem, do kterého granáty nedoletí.

Na konci té cesty pak na bílém lůžku ležel nějaký muž. „Pojď ke mně, Trudinko,“ zavolal, posadil se na posteli a natáhl k ní ruce. V nemocničním pokoji vnímala víc jeho siluetu než podobu. Času bylo dost. Světla také. Přesto je ten snímek šedivý a neostrý. Spíš jen pocit nežli obraz. Ten člověk byl její otec. Jinou vzpomínku si na něj z dětství neodnesla.

Domek v kolonii

Soustružník z Ostravy Josef Talaga narukoval do wehrmachtu ještě před tím, než se malá Gertruda koncem roku 1941 narodila. Stejně jako všichni muži německé národnosti na území okupovaného Československa musel také Talaga do nacistické armády. Hitler tyhle vojáky za pravé Němce ani nepovažoval a ve své armádě by je nejraději neviděl, proto často sloužili v podřadných jednotkách a umírali v první linii. „Kanónenfutr,“ říkalo se jim v armádě.

Josef Talaga byl výjimkou. Zručný strojař narukoval k letectvu a působil v posádce některého z větších bitevních letounů. Ke konci války byl raněn a léčil se v nemocnici na severu Polska. Tam také poprvé spatřil svou dceru. Gertina matka Lidie, za svobodna Klobásová, se vyučila švadlenou a rovněž ona byla Němka. Její sestra se provdala za Čecha Miloslava Konečného a úředně se stala Češkou. Byla to jedna ze stovek ostravských rodin, ve kterých se spříznili Češi s Němci a naopak.

Talagovi obývali jednopokojový byt v malém domku v kolonii, která už nestojí. Před válkou se ta ulice ve Vítkovicích jmenovala Nerudova, za protektorátu Vilandova a po okupaci se k Nerudovu jménu zase vrátila. Gertrudiny vzpomínky na válku jsou mlhavé, stejně jako nejasný obraz zraněného otce v Polsku. Ovšem patří k nim i chvíle, kdy v srpnu 1944 Američané bombardovali Ostravu a malá Trůda seděla na zápraží, když se blížil nálet.

Pamatuje si, jak rychle cpala do kufříku hračky, než s matkou utíkaly do krytu. Nálet měl zničit průmyslové podniky, sklady pohonných hmot, doly a hutě. Bombardéry však svůj náklad vysypaly do obytných čtvrtí, průmysl téměř nezasáhly a při nešťastné akci zahynulo přes pět set civilních obyvatel.

V lágru

„Maminka zachránila té holčičce život. Nosila jí krupici, zabalenou v novinách. Byla zavřená v tom táboře, a protože byla švadlena, šila Ruskám povlaky na kufry. Rusky měly spousty kufrů a maminka jim na ně šila povlaky. Tak se také dostala k nějakému jídlu a tajně té holčičce nosila krupici. Pamatuji si na jednu chvíli. Nevím přesně, kde to bylo, ale stály jsme v nějaké řadě, byly tam i děti a kolem chodili vojáci,“ vypráví Gertruda Ješonková.

V květnu 1945 vznikla v Ostravě soustava táborů pro Němce. Internováni měli být lidé podezřelí z válečných zločinů, nacističtí pohlaváři a kolaboranti.

Ovšem skutečnost byla jiná. Zatímco opravdoví zločinci stačili z Ostravy většinou prchnout nebo nejrůznějšími způsoby maskovali svou identitu, v táborech končili staří lidé, ženy s dětmi nebo zámožnější občané, jejichž majetek ukořistili příslušníci revolučních gard. Krutým faktem je, že mezi gardisty byli také ti, pro které měly být lágry určeny.

Podle historických pramenů bylo v ostravských táborech v červenci a srpnu 1945 zadržováno přes osm tisíc lidí. Často byli vystaveni krutému násilí, přežívali v nesnesitelných podmínkách, trpěli hladem. Nejhrůznějším lágrem se stal areál spediční firmy Hanke v Ostravě-Přívoze. V materiálech publikovaných u příležitosti odhalení pamětní desky obětem tábora Hanke v roce 2015 se píše:

„Za dobu jeho existence prošlo táborem téměř 600 mužů a 100 žen. Nad táborem vykonávalo dohled politické oddělení policejního ředitelství a zpočátku jej střežila dozorčí služba výpomocných členů Národního bezpečnostního sboru (NBS). Zadržené osoby byly umístěny v konírnách, stájích a ve volně stojících stěhovacích vozech, hygienické i vyživovací poměry v táboře byly velmi špatné.

Němci zde byli vystavováni pravidelným násilnostem, brutálnímu mučení, a dokonce zde byli bez soudu popravováni. Exekuce vykonávali naprosto surovým a nelidským způsobem vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství NBS Vladislav Kusz a horník z Hrušova Emil Martínek, členové KSČ. Mezi dozorci byli obávanými surovci především Josef Jurášek a Leopold Pieczka, rovněž členové KSČ.

Sadistické činy na pokyn nadřízených vykonával obzvláště krutě rovněž Jindřich Glos (Heinrich Gloss), podle dochovaných svědectví bývalý příslušník SA. Nadvládu bezpráví a sadistických dozorců nepřežilo podle zjištění historiků 231 osob. Mrtví byli většinou odváženi na městský hřbitov a tam ukládáni do hromadného hrobu, některá těla zabitých byla zřejmě přivezena do ostravského krematoria.“

Rovněž čtyřletá Gerta s matkou Lidií, babičkou a dědou byla nahnána do jednoho tábora. Na některé chvíle si Gertruda sama pamatuje, něco zná z vyprávění. „Také v lágru Mexiko vězně tloukli a maminčina známá tam musela uklízet krev. V těch místnostech, kde mučili vězně. Bylo to kruté… Já sama si pamatuji jen nějaké momenty. Nevím, jestli to bylo v tom sběrném táboře ve Vítkovicích nebo později v táboře Mexiku. Vybavuje se mi, že tam byla tma a že jsme spaly na nějakých hadrech. A maminka mne pořád objímala,“ vzpomíná Gertruda Ješonková na zážitky z útlého dětství.

U strýce

Krejčí Miloslav Konečný přišel za první republiky do Ostravy z Tršic na Hané. Přinesl si šicí stroj a začal šít obleky. Podařilo se mu vybudovat firmum kterou nazval Krejčovský závod Konečný. Sídlila v rozhlehlém bytě na Masarykově náměstí a ve svých nejlepších dobách zaměstnávala pět až osm lidí.

Gertin strýc Miloslav Konečný šil kvalitní obleky především pro stření třídu, pro majitele firem, ale také pro herce a hudebníky ostravských kaváren a zábavních podniků. Měl proto v Ostravě spoustu známých. Zřejmě také díky tomu se mu podařilo vytáhnout z lágrů nejdříve malou Gertu a později její matku, babičku i dědu.

Od té doby vyrůstala Gerta v bezpečí rodiny Konečných, v bytě se sídlem strýčkovy firmy. Matka dál bydlela v domku ve Vítkovicích, odkud dojížděla pracovat do švagrova krejčovství. Neshody, které mezi Gertinými rodiči nastaly po otcově návratu z Polska, vedly k tomu, že se manželé Talagovi rozvedli. A zatímco děvče prožívalo příjemné dětství v centru Ostravy, matka bojovala s příkořím, které jí způsobil německý původ.

Dcera o tom tenkrát neměla ani tušení. Dnes však listuje v dokladech uložených v rodinném archivu, jež jsou unikátním svědectvím poválečných let. Do rukou se jí dostaly až po matčině smrti a Gertruda Ješonková přiznává, že měla v očích slzy, když po mnoha a mnoha letech pochopila, co musela matka prožívat.

„Tady je potvrzení, které matka dostala 9. července 1945 po propuštění z internačního tábora Mexiko,“ ukazuje Gertruda zažloutlé úřední lejstro a rovnou z něj čte: „Národní výbor ve Vítkovicích povoluje Němce Lydii Talagové, aby se nastěhovala do svojeho původního bytu i z dcerkou… Vidíte? Psáno SVOJEHO a Z dcerkou…“ upozorňuje na chyby a pokračuje: „Toto povolení je prozatímní až do rozhodnutí příslušného úřadu. Takže takoví nevzdělanci, kteří nebyli schopni napsat správně česky text, rozhodovali, jestli se Němka může nastěhovat do svého ubohého jednopokojového bytu.“

Zřejmě omylem změnili úředníci také křestní jméno. Gertina matka se vždy psala Lidie, což není zcela běžné. V historických dokumentech je všal psána Lydie.

Němci v Ostravě museli nosit na rukávu pásku s označením N. Týkalo se to také Lidie Talagové a v dalším úředním potvrzení se píše: „Bezpečnostní oddělení Národního výboru statutárního města Ostravy nenamítá ničeho proti jízdě do práce a z práce elektrickou drahou z Vítkovic do Moravské Ostravy pro Lydii Talagovou, zaměstnanou u Miloslava Konečného, krejčovský závod. Po dobu jízdy a zaměstnání může odložit označení Němců,“ stojí v dokladu s kulatým razítkem národního výboru v Moravské Ostravě a s nečitelným podpisem.

„Takže pokud směla maminka nastoupit do tramvaje, tak si mohla to N dát do kapsy. Asi aby nepohoršovala ostatní,“ dodává Gertruda Ješonková.

Krásná doba

Zajímavým svědectvím Gertrudy Ješonkové týkajícím se poválečné Ostravy jsou vzpomínky na dětství v prostředí strýčkovy rodiny. Jak děvče vyrůstalo, vzpomínek přibývá. „V bytě se topilo ve vysokých zámeckých kamnech. Koks přinášel ze sklepa zvláštní pán. Měl vous spletený do copánku a vypadalo to, že česky neumí ani slovo,“ líčí paní Gerta tajemnou postavu jako z pohádky. „Říkali jsme mu Bona Sera, protože takhle všechny zdravil.“

Pravidelně chodila do strýcovy krejčovské dílny. V čele řady stolů stál ten největší zvaný střihací. Na něm pan šéf stříhal látky na šaty. Byl mezi svými zaměstnanci neustále přítomen a důkladně vše kontroloval.

V neděli chodilo děvče s babičkou, sestřenicí a dalšími členy rodiny do kostela svatého Václava v sousedství Masarykova náměstí. Odpoledne pak do Divadla loutek. Tam to rovněž bylo jen pár kroků. Jindy se šlo v neděli do varieté ve slavné kavárně Elektra. Na Vánoce vypukly na náměstí přímo pod okny veliké trhy a Gerta viděla z pokoje ohromný vánoční strom.

Strýc Miloslav šil prvotřídní zboží a také on sám se elegantně oblékal ve stylu západní módy. K večeru odcházel hrát karty nebo na partičku šachů, všechny znal a se všemi se zdravil. Zaměstnanci mu říkali „pane mistře“ a malá neteř se v něm shlížela, jako by to byl její vlastní táta.

Toho však tou dobou vůbec nevídala. Potkávali se, až když byla dospělá, a také tehdy pouze občas, náhodně. O válce a poválečné době přitom nepadlo nikdy ani slovo.

Zvláštními a nezapomenutelnými zážitky byly módní přehlídky, které Miloslav Konečný v Ostravě s oblibou pořádal. Gertruda vzpomíná, jak na nich sama jako dětská modelka vystupovala, a připomíná si ty chvíle na několika fotografiích. „Pro nás děti to byla krásná doba. O starostech dospělých jsme nic nevěděly.“

Němka!

„Potvrzení: Místní národní výbor v M. O. Vítkovicích povoluje pí. Lydii Talagové používání nábytku (svůj vlastní) a to: 1 kredenc, 1 skříň, 1 kuch. stůl, 4 kuch. židle, 1 kuch. lavice, 1 bílá postel, 3 madrace, 1 dětská postylka s madrací, 1 šicí stroj zn. Zinger, 1 drát. vložku. Toto povolení se vystavuje na základě vystaveného povolení od bezpečnostního oddělení N. výboru stat. měs. M. Ostravy ze dne 24. 1. 46, podepsal p. Straka.“

Doklad je vypsán ve formuláři, kterým úřady rozhodovaly o žádostech přivlastnit si nábytek zabavený Němcům. Je z něj zřejmé, že Lidie Talagová musela žádat o úřední povolení, aby si směla ponechat svou vlastní židli, svůj šicí stroj nebo drátěnou vložku do postele…

Pro lepší přehlednost, aby bylo na první pohled jasno, co je tato žena zač, připsal úředník Straka do strojového formuláře ručně a červeně „němka!“. Poznámku psanou s malým N pro jistotu ještě podtrhl.

Švadlena bez manžela, se kterým ji rozdělila nejstrašnější válka v dějinách lidstva, s malým děckem a jednopokojovým bytem v dělnické kolonii, chudá žena, vpravdě proletářka, ta se teď musela prosit o všechno, co potřebovala k přežití. Zatímco celému světu válka skončila, ona musela bojovat jako nikdy. S úřady, s vlastním sebevědomím, se strachem o sebe, o své dítě i rodiče, s obavou z odsunu, s ponížením, kterému byla každý den vystavena, jen co ráno otevřela oči a vyšla na ulici.

Složka plná dokumentů, úředních lejster s razítky, podpisy, jednacími čísly, s adresami. Papíry plné úřední hantýrky se stopou noblesní předválečné češtiny jsou toho nezpochybnitelným svědectvím. Příkoří, které podle principu kolektivní viny zažívali Němci v poválečném Československu, vystupuje z těch úředních záznamů s veškerou svou strohostí a mrazivou hrůzou.

Kolik úředníčků, kolik ořezávátek jejich služebních tužek, jaký to byrokratický šiml dokázal se přiživovat a ukájet na tom, že švadlena Lidie Talagová z vítkovické kolonie se někdy před třiceti lety narodila v Ostravě jako Němka.

„Národní Výbor Města Moravské Ostravy, odbor: Finanční / Občanské záložně v M.O. – Vítkovicích: Dnešního dne prohlásila zde Němka Lydie Talagová, že má u Vašeho ústavu vklad na vkladní knížce, která jí však byla na velitelství S.N.B. v M.O. – Vítkovicích odebrána, takže neví jaké číslo tato knížka má. Dotyčná žádá, aby jí z jejího vkladu na knížce byl uvolněn nějaký obnos na výživu. Žádáme, abyste nám oznámili číslo této vkladní knížky. Nemáme námitek, abyste toto číslo sdělili doručitelce. Finanční referent Národního výboru v.z. V Mor. Ostravě 30. X. 1945“

V době, kdy členové revolučních gard i obyčejní lidé rabovali majetek německých spoluobčanů, neměl referent námitek proti tomu, aby záložna sdělila švadleně číslo její vlastní vkladní knížky, na níž měla naspořeno pár stovek.

To už nebyl teror sadistických bestií řádících v internačních lágrech. To nebyl fanatický dav lynčující nevinné lidi při divokých odsunech. To byla zrůdná šikana řízená státem, posvěcená prezidentem Benešem, důsledek některých výnosů z jeho dekretů. Byla to horlivá zvůle malých skřetů s velkými razítky, pekelná síla úderníků za psacími stroji.

„Žádost Lidie Talagové o zproštění nucené pracovní povinnosti, povinnosti nositi označení pro Němce a všech omezení týkajících se osob německé národnosti se zamítá, ježto provedeným šetřením bylo zjištěno, že pro povolení nebylo dostatečného podkladu. Proti tomuto výměru možno podati stížnost do 15 dnů ode dne jeho doručení na moravskoslezský zemský národní výbor expozituru v Ostravě a to písemným podáním adresovaným na zdejší úřad. V Mor. Ostravě dne 2. 8. 1946.“

Svatba s povolením

„Ministerstvo vnitra výnosem ze dne 9. 10. 1947 č. A – 4617-7/10-47 nevyhovuje Vašemu odvolání proti zdejšímu výměru ze dne 3. 9. 1947 – čj III/1–1379/1–47 jímž nebylo vyhověno Vaší žádosti o udělení čsl. státního občanství. Přílohy odvolání se Vám vracejí.“

Restaurace na nádraží ve Svinově byla dobrý podnik. Drážní zaměstnanci i lidé z okolních firem tam rádi chodili na jídlo. Číšník Karel Rozehnal z Nové Vsi obsluhoval hosty u stolů, později však musel za pípu. Za války se dostal do rukou gestapa. Někdo jej udal, že má doma pistoli. Gestapáci zbraň nenašli, tloukli ovšem Rozehnala tak, až ho téměř zmrzačili. Následkem bití se mu točila hlava, ztrácel rovnováhu a musel z placu do výčepu.

Lidie Talagová se s Karlem Rozehnalem seznámila při cestách ke známým do Bílovce. Podařilo se jí na úřadech vyběhat takzvaný doklad občanské spolehlivosti, takže nemusela do odsunu, ale o československé občanství žádala marně. Na rozdíl od úředníků měl Karel Rozehnal jasno. Člověk, který prošel gestapáckými výslechy, se do Lidie zamiloval a bylo mu jedno, co má napsáno v dokladech.

V roce 1949 se Lidie podruhé vdala a konečně se tedy oficiálně stala československou občankou. Před svatbou se však na úřadech musela pokořit znovu. „Když chtěla Němka za manžela Čecha, bylo nutné úřední povolení,“ vypráví Gertruda Ješonková.

Oděvní tvorba

Ve stejném roce, ve kterém se Gertina matka vdala, tedy rok po únoru 1948, sebrala StB v Ostravě skupinu podnikatelů a živnostníků, mezi nimi také strýce Miloslava Konečného. Nejvyšší trest v procesu, který následoval, činil deset let, majitel krejčovského salonu Michal Konečný dostal půl roku a svou firmu musel zavřít.

„Po návratu se stal strýc vedoucím podniku Oděvní tvorba v Ostravě u Sýkorova mostu, teta musela do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, kde natírala ocelové konstrukce,“ vzpomíná Gertruda. Jenže v Oděvní tvorbě nešéfoval Miloslav Konečný dlouho. Nemohl si sám vybírat své zaměstnance a ne každý splnil jeho nároky. Otrávený a znechucený se stáhl domů, kde sám šil pro Oděvní tvorbu.

„Nedokázal se s tím smířit,“ vypráví jeho neteř. „Přišel do Ostravy a kromě toho stroje neměl tenkrát nic. Tak krásně měl život rozjetý, když mu všechno vzali.“ Brzy nato onemocněl rakovinou ledvin a ve svých devětatřiceti letech v městské nemocnici na Fifejdách zemřel.

Gertruda Ješonková obdržela doklad o československém občanství jako pětileté děvče v roce 1946 a dodnes přesně neví, jak se to stalo. Je si ovšem jistá, že to zařídil strýc. Vystudovala gymnázium, potom pedagogický institut a celý život učila na učilišti v Ostravě. Její vlastní otec se ještě dvakrát oženil a celý život pracoval jako strojař v podniku Ferona. Matka šila v kožešnictví.

O táborech pro ostravské Němce nevěděla Gertruda celý život téměř nic. Doma se o tom nemluvilo a veřejně už vůbec ne. V komunistickém režimu byly lágry tabu. O všem se dověděla až po roce 1989 a po matčině smrti, když jí máma zanechala úřední doklady z poválečných let.