Můj kolega Hrouda Jiří, já mu říkám: „Jirko, ty máš v koleni, v jablku, střepinu. Běž ať ti jí vyndaj', jinak budeš chromej." „Eště tenhle útok a pudu." Ano, ještě tenhle útok, ale už nešel, už ho odnesli. To bylo do kopce a na kopci byli v betonovejch bunkrech Němci usazený, a on lez až nahoru, tam to hodil do něj a tam taky to dostal. Dříve to byla Hierova hora, a teď je to Hroudova hora. Přejmenovali ji na Hroudovu horu, jako poctu Hroudovi za to hrdinství.
No ale potom, když přišli bolševici, do té doby jsme měli všeho v obchodech jako máme teď u nás, na co jste si vzpomněl, jižní ovoce, všechno bylo. Ale jak přišli Rusové, začali nakládat na auta: "Kam to vezete? No, tady je malá místnost, vezeme to do větší prodejny." A my jsme to zboží neviděli, pak se nesehnalo nic.
A to hned na začátku v tom devětatřicátým se vám to stalo?
No, v tom devětatřicátym, jakmile přišli Rusové během třech měsíců bylo všechno vykradený, vyjedený.
Vy jste říkal, že Rusové nutili lidi, když tam byli ty dva roky, aby například vstupovali do kolchozu?
To nutili a kdo nechtěl nic, byl přistavenej vlak, vagony dobytčí, do vagonu dávali 50 až 60 lidí, starý, mladý, ženský, děvčata, dospělý, nedospělý, když naložili, nechali vlak stát, a potom ty lidi: „Vódy, vódy, pro smilování boží dejte nám vodu!“
A to byli Češi v těch vagónech?
Ukrajinci, Češi, všechno namíchaný. Kdo nechtěl do kolchozu – na Sibiř.
Dukelskou hranici jsme přecházeli šestýho ráno, tak kolem deváté hodiny teda, 6. 10. 44. Teď jsme šli, přešli jsme hranice, rozešli jsme se zase každej po svým, každej jak měl nařízeno, teď jsme šli po silnici a já říkám : „Chlapci pozor! Tam jsou natažený dráty přes silnici!“ Takhle od země takový drátky, jak jsou na telefon nebo ještě něco slabšího. Teď my jsme to překročili. Za náma jel generál Sázavskej na autě, najednou to udělalo „brnk“ a vyletělo to všechno do vzduchu!
Dvanáct kilometrů od Zdolbunova bylo město Rovno a v tom Rovně zastřelili 26 000 Židů; tam byla pískovna, tam v té pískovně je zastřelili, zasypali chlorovým vápnem a zeminou nahoru a teď to prasklo a tekla žlutá voda z toho velkýho hrobu.
Udělali mítink ve Zdolbici a chtěli zavést kolchoz, no nikdo nechtěl dělat předsedu kolchozu a no on (Jiránek) se prostě dobrovolně přihlásil, že ho bude dělat. A dopadlo to tak, že prostě nevydržel na druhej den. Mezi lidem udělali strach, že kdo bude předsedou tak ho zabijou. Odešel domů ze schůze a nedočkal rána. Rusové chtěli mít demokracii, stát bez komunismu, taktéž Ukrajinci chtěli samostatnou Ukrajinu, bez komunismu.
Narozen na Volyni za polského státu ve Zdolbunově 25.8. 1923. Měl sedm sourozenců. Otec zaměstnán jako tkadlec, celá rodina se podílela na chodu tkalcovského řemesla. Hlavní sortiment byly kanafasové látky. V oblasti tehdy žila mnohonárodnostní komunita. Po ovládnutí oblasti Sověty a za doby boševické nadvlády zažil nucené vstupy do kolchozů i deportace na Sibiř. Vzpomíná i na násilnou akci odpůrců kolchozu (zabití nového předsedy).
V roce 1941 zažívá rychlý příchod nacistů a útěk sovětů. Jeho bratra nacisté internovali a chystali se ho odvézt na práci do Německa, pan Jersák se ho pokusil osvobodit (přinesl nůžky na přestřižení drátů). Poté byl pan Jirsák podroben nuceným pracem (tesařským) na dva roky. Zažil persekuce Židů, vznik židovského ghetta a vzpomíná na pomoc obyvatel Židům a ukrývání Židů v rodinách. Poté na hromadné popravy Židů ve městech. V březnu po úspěšném postupu Rudé armády v roce 1944 nastoupil do služby v Čs. armádním sboru, kde absolvoval výcvik zdravotníka. V armádě sloužil ve zdravotnické četě. Absolvoval výcvik v Rovně, poté převezen k Torčínu, poté odvezen k Dněstru, do Rumunska na praktický vojenský výcvik. Pak přes Polsko ke Krosnu. Nasazen v bojích u Torčína a u Zindranové. Zúčastnil se známé tankové bitvy u Zindranové. Dukelskou hranici se spolubojovníky překročil 6.10. 1944 ráno. Na Dukle se zůčastnil bojů, zde došlo k jeho zranění střepinou z granátu. Po uzdravení již nebyl povolán zpět na frontu, zůstal ve zdravotní jednotce v týle. Poté se dostal do Uhříněvsi, zde mu bylo zabráněno jít dále do Prahy, na výslovný zákaz. Prahu toho času osvobozovala ruská armáda. Poté se přesunul do Prahy a pracoval v nemocnici. Nedostával žold, „kšeftoval“ s cigaretami.
Po odmítnutí vstupu do komunistické strany (vyzván k tomuto svým velitelem Englem) převelen do Žatce. Později žil v Karlových Varech. Kontrolován státní bezpečností, odmítal funkci ve Svazarmu. Ještě na Slovensku se seznámil se svou budoucí manželkou. Po válce se vzali v Šumperku. Měli dvě děti, chlapce a děvče. Syn později emigroval do Kalifornie. Pan Jersák žil u dcery v Litoměřicích, zemřel 2.5. 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
