Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Miroslav Jersák (* 1923  †︎ 2012)

• narozen ve Zdolbunově na Volyni 25. 8. 1923

• v březnu 1944 v Rovně vstoupil do Čs. armádního sboru, kde absolvoval výcvik zdravotníka

• společně s Čs. armádním sborem se ocitl v září 1945 za Krosnem na přístupových cestách k československé hranici a na Dukle, kde zažil těžké boje

• po zranění ruky na Slovensku, se již nevrátil ke své práci v první linii a byl převelen do mobilního týlového zdravotnického zařízení. S ním se dostal až do Uhříněvsi u Prahy, kam dorazil již 7. května 1945.

• o válce žil krátce na Moravě, potom třicet devět let v Karlových varech a nakonec se usadil na Litoměřicku

• zemřel 2.5. 2012

Narozen ve Zdolbunově na Volyni 25. 8. 1923. Měl šest sourozenců a celá rodina se věnovala tkalcovskému řemeslu. Dokud byla Volyň součástí polského státu, dařilo se jim v tamním multietnickém prostředí dobře. Situace se však dramaticky změnila po bolševickém záboru v roce 1939.

„Než přišli bolševici, měli jsme v obchodech všeho, jako teď u nás. Na co jste si vzpomněl, jižní ovoce…všechno bylo.“

Bolševici však bohatou oblast brzo doslova vyrabovali. Plenění se nevyhnulo ani živnosti rodiny Jersákových ve Zdolbici.

„Rusové začali všechno nakládat na auta. ,Kam to vezete ?!‘,No, tady je malá místnost, vezeme to do větší prodejny.‘A víc jsme to zboží neviděli.“

„Jak přišli Rusové, tak bylo během tří měsíců všechno vykradený a vyjedený.“

Zároveň brzy začaly masové deportace místních obyvatel na Sibiř.

„Kdo nechtěl do kolchozu - na Sibiř! Do dobytčího vagónu nahnali 50 až 60 lidí, starý, mladý. Když naložili, nechali vlak stát a potom ty lidi: ,Vódy, vódy, pro smilování Boží, dejte nám vodu!‘“

Rusové tyto nelidské deportace nazývaly posměšně: „Na bělije medvědi“, neboli za bílými medvědy. Je pochopitelné, že za této situace se radikalizovali i odpůrci bolševismu. Když místní Čech, pan Jiránek, přijal pod nátlakem funkci předsedy tvořícího se kolchozu, nedožil se ani následujícího dne.

Po německé invazi sice bolševici brzy utekli a hospodaření podle socialistických utopií skončilo, ale jinak noví okupanti nezacházeli s místním obyvatelstvem o moc lépe. Bratr pana Jersáka Jaroslav byl zanedlouho zadržen a odvezen do Německa na práci. Podobný osud čekal zanedlouho i Miloslava. Při druhém pokusu osvobodit Jaroslava z internačního tábora byl nakonec sám také zadržen a následující dva roky musel pracovat jako tesař za mzdu pět marek padesát feniků měsíčně u firmy Josef Hind, Betonbau-Solingen při stavbě překladišť na nádraží ve Zdolbunově.

Otevřenému teroru bylo po německém vpádu vystaveno místní početné židovské obyvatelstvo. Všechno začalo vytvořením ghetta ve Zdolbunově. Mnoho Židů se rozhodlo uniknout z pasti ghetta do okolních vesnic. Tři Židovky s dětmi schovávala v Mirotíně i babička pana Jersáka. Dvě z nich se konce války nejspíše nedočkaly, ale jedna i s chlapečkem přežila.

Poslední dějství tragického konce zdolbunovské židovské komunity se odehrál v dolu u nedalekého křídového kopce.

„Postříleli tam 12.000 Židů do jedné jámy. Bratr jednou vylezl na třešni a viděl popravu asi osmi set padesáti lidí z věznice ve Zdlobunově. Byli to muži, ženy i děti, všechny postříleli.“

Netrvalo dlouho a Sověti začali tlačit Němce zpět na západ. Místní Češi z toho měli opět smíšené pocity. Návrat bolševických pořádků si žádný rozumný člověk nepřál.

„Když Němci ustupovali, říkali: ,Nás se nebojte, ale bojte se Rusů, my vás na Sibiř nepoženeme…‘“

Dva měsíce po návratu Sovětů se Miloslav Jersák rozhodl v Rovně vstoupit do Čs. armádního sboru, kde absolvoval výcvik zdravotníka. Ze začátku však nesnesl pohled na krev a když měl poprvé asistovat při operaci zraněného vojáka, málem omdlel. Brzy si však musel zvyknout na drastické situace, které přináší válka. Jednou musel být přítomen exhumaci a identifikaci čtyř našich vojáků, kteří byli pohřbeni jen dočasně a bylo nutné je převézt na hřbitov. Už samotný zápach rozkládajících se těl byl k nevydržení. Navíc je náhle začali ostřelovat Němci a Miloslav Jersák musel skočit do vykopaného hrobu, aby nebyl zasažen.

Společně s naším Čs. armádním sborem se ocitl v září 1945 za Krosnem na přístupových cestách k československé hranici. Na to období nevzpomíná rád. Naši vojáci vinou špatného průzkumu několikrát napochodovali do prostorů střelecky pokrytých dobře připravenými Němci. Miloslav Jersák měl pak jako zdravotník plné ruce práce. Mezi zraněnými nedělali naši sanitáři žádné rozdíly.

„Kdo byl raněný, každého jsme brali. Nehleděli jsme na to, jestli to byl Němec nebo Francouz nebo civil. Jednou slyším zraněného Němce: ,Šnaps, šnaps…‘Chtěl kořalku. Měl pochroumané nohy. Čtyři Němci ho přinesli na ošetřovnu. Tak jsem mu dal ze svého přídělu. Já jsem nepil, mně se to hromadilo. Měl radost. Říkám mu: ,Ještě si na chvilku užij, než tě zavřou.‘“

Během těžkých bojů před našimi hranicemi byl několikrát zraněn. Měl však velké štěstí, že se nikdy nejednalo o vážnější zranění. Přestože většina našich vojáků prokazovala v boji velkou odvahu, našli se i tací, kteří předstírali těžší zranění, aby se dostali z první linie pryč do bezpečí.

„Koukám, tam jeden ,žiďáček‘. Nohavici rozpáranou, takovouhle bouli z obvazů. Říkám: ,Kdo ti to zavazoval ?!‘,Nikdo, já sám.‘,No dobře.‘Pořád křičel: ,Moje kóleno!‘Povídám: ,Neřvi, nebo sem bouchnou a přijdeš o život…‘Nesli jsme ho čtyři chlapi na těch nosítkách snad dva kilometry. Zase začala minometná palba. Postavili jsme ho a padli do příkopu u silnice. A on: ,Neste mně dál, neste mně dál!‘Jenomže my jsme se ani nehnuli, dokud neskončí palba. On se strhnul, jako laň utíkal, že ho ani nedohonili. Až pak v Praze jsem ho viděl, poznal mě a utíkal jak zajíc, aby byl pryč.“

Jiní, ač zraněni, přesto nasazovali své životy v boji.

„Měl jsem kolegu, jmenoval se Jiří Hrouda. Říkám mu: „,Jirko, máš v koleni v jablku střepinu, běž, ať ti jí vyndají, protože jinak budeš chromej !‘,Ještě tenhle útok a půjdu !‘Ano ještě tenhle útok, ale už nešel, už ho odnesli. Byl to útok do kopce na německé betonové bunkry.

Na základě jeho hrdinství byl kopec, na kterém padl, přejmenován na Hroudovu horu.

6. října 1944 překročil pan Jersák se svou jednotkou Čs. hranici. Jen několik okamžiků potom se stal přímým svědkem nešťastného konce osádky vozu generála Sázavského.

Šli jsme po silnici. Říkám: ,Chlapci pozor, tam jsou natažený dráty!‘Nízko nad silnicí tam byly takové drátky, jako jsou na telefon nebo ještě slabší. My jsme to překročili, za náma jel generál Sázavský v autě, najednou to udělalo ,brnk‘a vyletělo to všechno do vzduchu. Stalo se to asi sto metrů za námi.

Po zranění ruky na Slovensku, se již nevrátil ke své práci v první linii a byl převelen do mobilního týlového zdravotnického zařízení. S ním se dostal až do Uhříněvsi u Prahy, kam dorazil již 7. května 1945.

Přesto, že se ve městě stále bojovalo, měli naši vojáci přísný rozkaz (zřejmě politicky motivovaný) zůstat na místě a nejít povstalcům na pomoc.

V Praze, aby se uživil, musel kšeftovat s tabákem a cigaretami, neboť nedostával žádný žold. Později mu však všechny vydělané peníze někdo ukradl v Žatci.

„Nula od nuly pošla.“

Do Žatce byl převelen po kontroverzi se svým komunisticky orientovaným velitelem MUDr. Engelem, který panu Jersákovi nabídl, že  mu bude dělat ručitele pro vstup do KSČ.

„Řekl jsem mu: ,Můj táta nebyl v žádné straně, děda nebyl v žádné straně, ani já do žádné strany nepůjdu. Jak jsem mu tohle řekl, padl jsem v nemilost a poslali mně do Žatce.‘“

Po válce žil krátce na Moravě, potom třicet devět let v Karlových varech, a nakonec se usadil na Litoměřicku. Nejdříve v Třebouticích a posléze v Želeticích. S manželkou Eugenií, také zdravotnicí u Čs. armádního sboru, se seznámil ještě za války. Mají spolu syna a dceru.

O vojenských vyznamenáních: „Nám dávali plíšky a černochům zas zrcátka a oblejskaný věcičky.“