Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Jersák (* 1924  †︎ 2019)

• narozen v roce 1924 v obci Nowa Wole (Zelow, Polsko)

• potomek pobělohorských emigrantů

• laický kazatel

• předseda baptistického sboru ve Vikýřovicích

• v roce 1925 s rodinou reemigroval do Československa

• část rodiny odešla do Kanady

• za války vyhoštěni z obce

• jejich kazatel Teofil Malý zahynul v roce 1943 v Osvětimi

• za komunismu odsouzen kazatel Vilém Pospíšil na tři a půl roku vězení

• bratr pamětníka odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• dcera Jarmila emigrovala s rodinou do Kanady

• zemřel 15. července 2017

Karel Jersák se narodil roku 1924 v obci Nowa Wole v blízkosti Zelowa v Polsku. Je potomkem pobělohorských emigrantů, kteří se v okolí Zelowa usadili na počátku 19. století. Patří k nemalé části těchto Čechů, kteří v devadesátých letech 19. století přijali za svou baptistickou církev. Po vzniku Československa se část exulantů vrátila do země svých předků. Mezi nimi i Jersákovi. Společně s dalšími rodinami se v roce 1925 usadili v německé obci Vikýřovice (něm. Weikersdorf). Vlastními silami si tam vystavěli baptistickou kazatelnu a ta se za první republiky stala centrem českého živlu v obci a okolí.

Po tři sta letech návrat do země předků

V době reemigrace neboli návratu do Československa měl Karel Jersák pouze jeden rok. Nemůže si tak pamatovat na život v rodné obci Nowa Wole, která byla založena až v roce 1921 německými a českými osadníky. Veškeré jeho vzpomínky tak jsou z vyprávění rodičů. Ti stejně jako většina Čechů v obci hospodařili na svých polnostech.„Žilo se tam skromně. Byla tam dost písčitá půda,“ vypráví Karel Jersák. Rodiče i Češi v okolí si prý udržovali svůj rodný jazyk a tradice. I když jejich rody žily mimo svou vlast již tři sta let, ovládali mnohem lépe češtinu než polštinu.

Od vzniku Československa někteří exulanti doufali v návrat do země svých předků. Nakonec však bylo přijato jen 128 rodin, většinou evangelíků a baptistů. V roce 1925 reemigrovali i Jersákovi, jejichž transport zamířil do Vikýřovic u Šumperka. Do této obce se nastěhovalo 14 českých rodin. Většinou se jednalo o baptisty, kteří přišli nejen z Polska, ale také z Volyně. Ve Vikýřovicích tehdy bydlelo převážně německé obyvatelstvo a žila v nich jen malá menšina Čechů. Karel Jersák vypráví, že Němci je příliš dobře nepřijali a domovské právo dostali od blízké české obce Dolní Studénky. „Nepřijali nás za občany. My jsme měli až do konce druhé války domovské právo v Dolních Studénkách. I když to byla česká republika, Němci měli úřady v moci.“

Českým baptistickým rodinám určili mimo jiné šest domů. Zčásti je prý vystavěly československé úřady po vzoru předků náboženských exulantů. „Naproti modlitebny jsou čtyři stejný domy, jen otočený, a ještě za zastávkou jsou další dva stejný. Už jak jsme sem přišli, tak měli hotovou hrubou stavbu. Já jsem potom nepátral, protože mě to dřív nezajímalo, ale pak jsem slyšel, že to asi zařizovala Kostnická jednota, která se tehdy starala o přestěhování a vláda pak nechala postavit šest domů po vzoru našich předků. A stejné domy, co já vím, byly v Sulejovicích u Lovosic. To byly pěkný stavby, ale strašně nákladný. V té době stály sto sedmdesát tisíc jenom stavby a tehdy mzda dělníka byla deset korun na den,“ vzpomíná Karel Jersák.

Češi začali hned hospodařit na svých usedlostech. „Němci mysleli, že baptisté zkrachují, protože jsme nedělali o nedělích, ale všichni byli většinou dobří hospodáři, protože v Polsku žili za horších zemědělských podmínek než tady.“ Otci pamětníka Dobroslavovi se díky šikovnosti a odvaze poměrně dařilo. „Tatínek se nebál dluhů. Mu se dařilo už dva roky po přestěhování. Půjčky byly státem garantovaný a poměrně výhodný. Oni prostě všechny ty, co se přestěhovali, podporovali, aby se tady pohraničí počeštilo.“

Hned po příchodu Čechů z Polska utvořili ve Vikýřovicích baptistický sbor. Ten se stal prvním protestantským sborem založeným reemigranty v Československu. Centrem náboženského života byla kazatelna, kterou lidé ze sboru vystavěli svépomocí a k jejímu slavnostnímu otevření došlo 11. listopadu 1928. Scházeli se v ní nejen baptisté, ale stala se centrem českého života v obci. Karel Jersák také vzpomíná, že tam jako malý chlapec nerad chodil na nedělní bohoslužebná shromáždění, což se ale s přibývajícím věkem měnilo. Karel Jersák chodil do nejbližší české školy v Rapotíně. „Němci tady měli i měšťanku a my jsme měli obecní školu v nájmu u velkostatku.“ Ani škola však v dětství Karla Jersáka moc nebavila, protože byl celým srdcem zemědělec. „Od útlého dětství jsem měl zálibu v koních a zemědělství. (…) Rád jsem pracoval a nerad chodil do školy. Už od pěti jsem zvládal koně. Já jsem se sedlákem narodil.“

Všichni zemědělci byli vysídleni z Vikýřovic

V roce 1933 se stal německým kancléřem Adolf Hitler, jehož agresivní a nacionální politika nevěstila pro budoucnost Československa nic dobrého. V předtuše války se někteří baptisté ze sboru od roku 1936 stěhovali do Kanady. Odešel i nejstarší bratr pamětníka Jaroslav. Agresivní politika Německa slavila zpočátku úspěch a po mnichovské dohodě bez boje Československu zabralo pohraničí, do kterého patřily také Vikýřovice. V té době chodil Karel Jersák do českého gymnázia v Šumperku. Německé úřady ho ale zanedlouho uzavřely. Chtěl přejít alespoň do české měšťanky, jenže českou školu už v Šumperku neotevřeli.

Baptistická komunita ve Vikýřovicích žila jako jednotné společenství a vzhledem k národnosti jeho členů se stala trnem v oku Němcům. Od dubna do září roku 1941 z obce vyhostili většinu zemědělských rodin. Lidé z těchto rodin, kteří se opět stali exulanty, našli své útočiště v místech, kde sídlily baptistické sbory, hlavně v okolí Vysokého Mýta. Karel Jersák s rodiči nakonec skončil v nedalekém Zábřehu. „Stěhovali jsme se myslím v červnu. Bylo to na dvě etapy a všichni měli výpověď do protektorátu. I my, ale tatínek v první válce se dostal do zajetí, tak se naučil trochu německy a domluvil se. Tak on to umluvil na úřadech, že v protektorátu nemáme nikde bydlení a že se zatím nastěhujeme do Zábřehu k příbuzným, a to ,zatím‘ bylo do konce války.“

Ne všichni Němci byli ale stejní a podle vyprávění pamětníka se jich několik snažilo pomáhat. Velmi dobré vzpomínky má hlavně na mlynáře Drexlera. „To byl antihitlerovec. I když jeho synové... Jeden padl a druhej byl taky hitlerovec. On s nima ale absolutně nesouhlasil. Tatínkovi načerno občas prodal pět kilo mouky. To bylo tenkrát na lístky a to si troufal. On také tatínkovi pro bratra, co jel do Kanady, půjčil peníze, protože tatínek je neměl. Takže byli taky dobří Němci.“

Paradoxně na čtyřleté období vyhnanství v Zábřehu vzpomíná Karel Jersák jako na nejlepší léta svého života. Pracoval ve svém oblíbeném zemědělství a hospodáři si ho pro jeho šikovnost a všestrannost vážili. Právě práce v zemědělství ho nakonec uchránila před nuceným nasazením, které mu jako ročníku 1924 hrozilo. „Že jsem čtyřiadvacátej ročník, tak jsem měl jet do Reichu, ale v létě jsem byl přihlášen na zemědělství a to Němci považovali jako válečně důležité. V zimě jsem byl zase v lihovaře, kde se sušily brambory a vločky, a to bylo také na mouku. Takže jsem byl ve dvou odvětvích, co jsou potřebný pro válku, tak mě to minulo. Nedostal jsem ani pozvánku.“ Kazatelnu ve Vikýřovicích nakonec uzavřeli a měla se stát továrnou na krabičky od žiletek. To ale již nacisté nestihli a v kazatelně nezačali ani přípravné práce. Gestapo ale zatklo vikýřovického kazatele Teofila Malého. Čekal ho transport do Osvětimi, kde 5. dubna 1943 zahynul.

Už tři dny po osvobození, kterého se se zbraní v ruce účastnil také pamětník, se rodina vrátila do Vikýřovic. Karel Jersák vzpomíná, že hned po návratu dostali za úkol hlídat pořádek v obci. „My všichni mladí Češi jsme vyfasovali flinty, náboje a hlídali jsme každou noc.“ Původně měli hlídat Němce, ale skutečnost byla jiná, protože po obci se toulali opilí sovětští vojáci hledající po domech ženy. „Tak my jsme měli hlídat Němce, ale hlídali jsme Rusy.“

V roce 1946 se pamětník oženil s Anežkou Kulhovou, s níž se seznámil v Zábřehu. Pocházela stejně jako on z rodiny pobělohorských exulantů a do Zábřehu odešla za války, aby se vyhnula nucenému nasazení. Již po půl roce manželství ale Anežka ve 22 letech zemřela na rakovinu. Karel Jersák pak několik let zůstal sám, než potkal Miroslavu Petrákovou, s níž se oženil v roce 1952. Pocházela z Volyně a její otec prošel boji na Dukle.

Baptistickému společenství nedali pokoj ani komunisté

Po válce museli Němci z Vikýřovic do odsunu a do uvolněných hospodářství se nastěhovali noví osadníci. Mezi nimi i několik dalších Čechů z okolí Zelowa. Tam zůstalo jen mizivé procento českých exulantů. Odešli nejen z materiálních důvodů, ale také kvůli extrémnímu polskému nacionalismu, který se projevoval přibývajícími útoky na Čechy. To dokazuje také vzpomínka pamětníka na příbuzného Jana Hejzlara, jehož v Zelowě málem ubili. „Poláci po válce byli strašně... jako banditi. Mého strýce skoro zabili. Prostě chtěli získat majetek po nich a věděli, že uvažují o odstěhování. A strýce tak zmlátili, že ho nemohli vzkřísit. “

Karel Jersák pracoval opět na rodném hospodářství, a to až do roku 1955, kdy ve Vikýřovicích založili jednotné zemědělské družstvo (JZD). Do něho jednotně vstoupili také všichni hospodáři z místního baptistického sboru. „My jsme se potom sešli ve společenství a říkali jsme: ,Stejně se tomu neubráníme, tak tam půjdeme současně.‘ A tady vikýřovické JZD bylo nakonec jedno z nejlepších v okrese.“ Pamětník v JZD pracoval v různých funkcích, dělal zootechnika a krátce také agronoma. Po několika letech pak přešel do Výzkumného ústavu pro chov skotu v Rapotíně, kde zůstal až do penze.

Jedním z důvodů, proč tak jednotně lidé z baptistické církve vstoupili do JZD, byly jejich zkušenosti s komunistickým režimem. Již od roku 1949 se baptistický sbor dostal pod přísný státní dohled. V únoru 1955 zatkli místního kazatele Viléma Pospíšila. Ve vykonstruovaném procesu ho pak odsoudili na tři a půl roku vězení a zkonfiskování třetiny majetku. „Důvodem bylo, že známým do Polska napsal, aby se přistěhovali do Šumperku, že je tady několik textilních továren. To znamenalo, že mají možnost zaměstnání. Zelowáci byli většinou tkalci. Oni to udělali jako špionáž. Že prozrazuje do ciziny, jaký jsou tu továrny,“ popisuje pamětník. Vilém Pospíšil nemohl kazatele vykonávat ani léta po propuštění a jako dělníka ho poslali do Českomoravských eternitových závodů v Šumperku. „Dostal práci jenom v Eternitce a to byl jeho konec. Azbest ho zničil. Pracoval na tři směny a onemocněl,“ dodává Karel Jersák.

Perzekuce od komunistického režimu se nevyhnula ani rodině pamětníka. Zvláště když tři z jeho blízkých příbuzných byli za komunismu kazateli. Bratr Vilém dělal kazetele v Kroměříži, a komunistický režim ho stejně jako Viléma Pospíšila odsoudil ve vykonstruovaném procesu. „Toho komunisti taky strašně poškodili. Protože neměli žádnej důvod ho zavřít a u soudu řekli, že možná nevědomky byl do něčeho zatažen. To byl rozsudek. A za to mu pokazili rozum. On byl půl roku v psychiatrické léčebně. Po půl roce mohl být propuštěn, ale nebyl schopen přelíčení, protože ho připravili o rozum. Po návratu domů měl ještě deset roků tyhle následky.“

I v této těžké době se Karel Jersák zapojil do života sboru. Stal se jedním ze státem schválených laických kazatelů, předsedou sboru a vedl nedělní školu. Vzpomíná, že každou změnu nebo hosta musel hlásit církevnímu tajemníkovi. I když se v těchto funkcích nedostal do větších problémů, vždycky byl život s vírou za komunismu problém. Například jeho syn Miroslav nemohl studovat obor s maturitou. Jeho mistr totiž žádal, aby vstoupil do nějaké komunistické organizace mládeže. „Já jsem mu domlouval, ale on kategoricky odmítl.“

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy dokonce rodina krátce uvažovala o emigraci a dokonce se přihlásili na emigračním úřadě ve Vídni. „Myslím v 69. jsme jeli do Jugoslávie trochu s úmyslem tam zůstat. Ve Vídni jsme byli nahlášeni v emigračním úřadu. Už jsme měli místo v středisku.“ Nakonec si ale svůj záměr rozmysleli a vrátili se domů. Na začátku osmdesátých let ale emigrovala do Kanady dcera Jarmila s rodinou. Kvůli víře měli totiž neustálé problémy se zaměstnáním a s úřady. „Oni jí třeba nepřijali děti do školky a otevřeně jí řekli, že chodí do kostela, a proto jí děti nevezmou do školky.“

Dnes Karel Jersák žije s manželkou stále ve Vikýřovicích a stejně jako celý život se aktivně účastní života místního baptistického sboru. Na otázku, jaké by řekl poselství pro budoucí generace, mi odpověděl krátkou, ale výstižnou větou: „Nejlepší cesta je držet se Pána Boha a bible.“

STEHLÍK, D., LICA N.: Pamětní kniha sboru BJB Vikýřovice k 85. výročí založení 1925–2010, Vikýřovice: sbor Bratrské jednoty baptistů, 2010.

RUSNÁK, Z.: Bratrská jednota baptistů v Šumperku. Bakalářská diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, 2007.