Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Berta Jelínková (* 1933)

• narodila se 13. dubna 1933 v obci Greoni v rumunském Banátu

• vyrůstala v Božovicích v Rumunsku, kde probíhaly během války tvrdé boje mezi Němci a Sověty

• oba rodiče byli z českých rodin, přesto hovořili rumunsky

• roku 1946 zemřel otec a rodina se rozhodla pro reemigraci

• na podzim roku 1947 rodina v rámci transportů reemigrantů odcestovala do Čech

• po příjezdu do Chebu strávili několik dnů v shromaždišti pro reemigranty

• jako dělnice pracovala přes 40 let v přádelně česané příze v Hazlově a Chebu

• v roce 2022 žila v Chebu

Otec i matka pocházeli z českých rodin, přesto se u nich doma hovořilo výhradně rumunsky. Mluvíme o banátských Češích, krajanech, kteří po roce 1873 opouštěli své původní české vesnice v Rumunsku (Bígr, Eibentál, Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Šumice) a začali se stěhovat do okolních měst a vesniček, kde vytvářeli větší či menší komunity.

Jedním z míst se staly Božovice (rumunsky Bozovici), kde se usadilo několik českých rodin: Sládkovi, Šubrtovi, Merhautovi, Mlezinovi nebo Mojžíšovi či Jakubovští. Téměř na všechny jmenované dopadla poválečná bída, proto valná většina z nich využila zájmu československé vlády, aby roku 1947 mohla v rámci transportů reemigrantů odcestovat do Československa.

„Po smrti otce měla matka na krku čtyři děti. Nedostávala žádnou peněžní podporu, nebyla práce a nedala se sehnat ani látka, aby nám ušila šaty. Byla bída, a tak jsme raději odjeli do Čech, kde jsme měli zaměstnání a lepší život,“ vysvětluje ve svém vyprávění Berta Jelínková.

My děti jsme na polích pracovat nemuseli

Berta Jelínková, rozená Jakubovská, se narodila 13. dubna 1933 v rumunské vesnici Greoni, kam její otec Herman odešel za prací. Živil se jako bednář a po dvou letech se vrátili zpátky do Božovic, kde rodina Jakubovských žila už předtím. Bertina maminka se jmenovala Marie Pražáková. Rodiče Berty sice pocházeli z českých rodin, ale doma hovořili rumunsky. Bylo to dáno tím, že Herman i jeho rodiče prošli rumunskými školami a jazyk místních si osvojili natolik, že ho užívali i doma.

Jakubovští žádné velké hospodářství nedrželi, protože její otec vedle své profese bednáře neměl příliš času na zbyt, aby ho trávil prací na poli, spíš pracoval ve své dílně. Matka měla na starost děti a práci na zahradě. „Na rozdíl od dětí ze Svaté Heleny nebo Rovenska jsme nemuseli chodit každý den na pole nebo pást krávy,“ vypráví Berta Jelínková.

Válečná fronta je vyhnala do Rovenska

Za druhé světové války navštěvovala Berta Jelínková zdejší německou školu, kde se naučila němčinu, posléze studovala rumunské gymnázium. V roce 1944 se Božovicemi prohnala válečná fronta, na kterou dodnes vzpomíná: „Střílelo a bojovalo se tři neděle a my se ukrývali ve sklepě. Němci byli obklíčeni, do Oravice vedla jediná cesta a byla obklíčena Rudou armádou. Jednu polovinu městyse obsadili Rusové a druhou Němci, dělil je jen most a řeka,“ vypráví Berta Jelínková.

Mezitím, co její otec se svou matkou zůstali v Božovicích, aby obstarali a hlídali živobytí, Berta spolu se sourozenci a matkou po několika dnech obléhání utekla do bezpečí k matčiným rodičům na Rovensko. Tady přečkali další tři týdny, než se situace uklidnila, poté se vrátili zpátky domů.

Po srpnu 1944, kdy Rumunsko slavilo osvobození, se Berta i její spolužáci vyhnuli pro nadcházející školní rok docházce. Kasárna z dob Marie Terezie, kam Berta docházela do školy, totiž v závěru války vyhořela – podobně jako další okolní budovy.

Vůbec jsme nevěděli, kam do Čech jedeme

Bertin otec Herman trpěl dlouhodobě vážnými zdravotními problémy, kterým v dubnu 1946 podlehl a rodina se ocitla v nelehké životní situaci. Ovdovělá Marie zůstala se čtyřmi děti sama, navíc ve složité době s nedostatkem potravin a nemožností sehnat zaměstnání. Brzy ale svitla naděje. Vysvobozením se měl stát odchod do Čech. Československá vláda vybídla po válce banátské Čechy k návratu do vlasti, což se pro mnohé stalo příležitostí, jak se vymanit z chudoby a začít nový a snadnější život. „Vůbec jsme nevěděli, kam do Čech jedeme. Bylo pro nás překvapením, když jsme viděli, že tu bydleli Němci. Nabízeli nám baráky, ale maminka nechtěla,“ popisuje Berta Jelínková.

Po odsunu německého obyvatelstva zela mnohá stavení a továrny v československém pohraničí prázdnotou. Reemigranti z Rumunska tvořili třetí největší část krajanské skupiny, která se ve druhé polovině čtyřicátých let vrátila do Československa. Přesídlení co nejvyššího počtu českého obyvatelstva z Rumunska značilo příliv výkonných pracovních sil, které po roce 1948 měly přispět ke splnění takzvané pětiletky.

Raději od čtrnácti pracovala v továrně

V říjnu 1947 se Marie Jakubovská vydala spolu se svými čtyřmi dětmi na cestu do neznáma. Do Čech spolu s ní odjela i sestra se svou rodinou a Božovice tehdy opustily i další české rodiny. V Oršavě přistoupili do vypraveného vlaku a pokračovali téměř týdenní cestou přes Košice až do Chebu. „Ve dne jsme koukali ven, jak vlak jede, a večer, když jsme ulehli, už se nám ani nechtělo spát, jak nás všechno bolelo. Vzpomínám, že mě bolel bok, protože abychom se vešli, spali jsme jeden vedle druhého. Jídlo jsme dostávali každý den, a to vždycky, když vlak zastavil,“ vzpomíná Berta Jelínková.

Konečná stanice v Chebu jim poskytla pohled na pozůstatky válečného běsnění. Místo železničního nádraží stály prosté dřevěné boudy a při pohledu na okolí trčely vyhořelé a poničené budovy po bombardování.

„Po příjezdu do Chebu jsme strávili asi dva dny v lágru, odkud nás rozvezli nákladními auty na práci do Hazlova, kde jsme pracovali v přádelně a bydleli přímo u továrny,“ stručně shrnuje Berta Jelínková, která do zaměstnání v přádelně nastoupila už ve čtrnácti letech. „Maminka chtěla, abych šla do školy, ale já už do žádné nechtěla. Když nás dala do německé školy, neuměla jsem ani slovo německy a musela se vše naučit. Pak když jsme přijeli do Čech, zase jsme neuměli česky a zase bych musela do škol. Proto jsem šla po příjezdu hned pracovat do továrny.“

Po příjezdu do Čech uměla jen německy a rumunsky

Německý jazyk se jí v Hazlově přesto hodil, protože ve zdejší továrně zůstávala po válce pracovat ještě řada německých občanů. Nedostatky českého jazyka se plně dostavily až po přestěhování do Chebu v roce 1949. „Když jsme se po roce a půl přestěhovali do Chebu, bylo to horší, protože tady jsme pořádně neuměli česky. Sem tam jsme ale nějaké slovíčko pochytili a pomalu se učili,“ líčí pamětnice Berta Jelínková.

Téměř čtyřicet let pracovala Barbora Jelínková v přádelnickém podniku bývalé „Sailerky“ a do penze odešla v roce 1988. Po přestěhování do okresního města se v roce 1952 provdala za Petra Jelínka, muže, který do Chebu přicestoval se svou rodinou z banátské Svaté Heleny. Zároveň se připojili k místnímu sboru Bratrské jednoty baptistů, čímž nadále uchovávali vztah s dalšími banátskými přistěhovalci.