Barbora Jelínková

* 1930

  • „Pak když přišel druhý transport, asi po roce nebo po dvou – my jsme přišli v roce 1949 – tak rodiče, že taky půjdou [do Čech]. Potom někdo napsal, že tady v Čechách to není moc dobrý, že se Němci vracejí a přepadávají Čechy, že se vracejí pro své věci, které tu měli schované. Tatínek si přinesl papíry, maminka byla někde ve vsi a tam slyšela, co píšou jejich děti, že to tu není dobré. Začátky jsou všude těžké, tak si to [rodiče] rozmysleli, že nepůjdou. Byla jsem z toho zklamaná, byla jsem ráda, že jdeme do Čech, protože tam sloužit u pánů, to se mi moc nelíbilo. Říkala jsem, že to není žádná budoucnost. Tak maminka... radila jsem se s ní. Říkala jsem jí: ‚Vy nechcete jít, co mám dělat já?‘ Byla jsem rozhodnutá, že půjdu, už jsem měla devatenáct let, už jsem byla plnoletá. Maminka říkala: ‚Vyber si, dítě, buď budeš sloužit tady, aby sis vydělala na výbavu a pomáhala rodině, nebo půjdeš do Čech. Jedno, nebo druhý, vyber si.‘ Já si vybrala, že půjdu do Čech, a bratr, že půjde se mnou. Tak jsem si vzala bratra na starost, měl čtrnáct let. Takže jsme přijeli až sem.“

  • „Vybavuji si, jak jsme spali [v Oršavě] na zemi a jak v noci zahoukala lokomotiva. Nevěděla jsem, co se děje. Nikdy jsem do té doby neviděla ani neslyšela lokomotivu, protože jsem se nedostala nikdy dál než do Bošňáku [Nové Moldavy]. Spali jsme jen na lehátkách na zemi, nevím, kolik nás tam mohlo ze Svaté Heleny být, nepočítala jsem to. Tam jsme přespali jednu noc. Ráno nás naložili do vagonů: ženy s dětmi do obyčejných vozů a nás do nákladních vagonů. Spali jsme na zemi. A kolik nás tam bylo, si nepamatuji. Byli jsme tam samá svobodná mládež a jeden chlap, který dělal dozor.“

  • „Rodiče chránili, abychom se nesmíchali s Rumuny. Měli strach, že přijdeme o svoji řeč a národnost. Nepustili děti ani do dalších škol, ani ty, které by se učily dobře, protože by se porumunštily. Takže Češi se drželi češtiny zuby nehty. Žádný z nás Čechů si nevzal žádnou Rumunku, ani obráceně. Nebrali se, i když se znali. Dobře jsme s Rumuny vycházeli, byli to hodní lidé, ale jen ne s nimi se smíchat. Na to se drželo, abychom udrželi svoji řeč a národnost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 07.06.2022

    (audio)
    délka: 02:12:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Banátu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla jsem na výběr: buď sloužit u Rumunů, nebo odejít do Čech

Barbora Jelínková, roz. Hrůzová, krátce po svém příjezdu do Čech, r. 1950
Barbora Jelínková, roz. Hrůzová, krátce po svém příjezdu do Čech, r. 1950
zdroj: archiv pamětníka

Barbora Jelínková, rozená Hrůzová, se narodila 4. prosince 1930 v české vesnici Svatá Helena v rumunském Banátu. Jako většina místních, i jejich rodina hospodařila na polích a pamětnice byla od útlého věku zapojena do domácích prací. Vychodila zde pět tříd a od třinácti let až do odchodu do Čech dělala posluhovačku v rodinách rumunských úředníků. Po druhé světové válce začala československá vláda organizovat transporty reemigrantů, do nichž se měla začlenit i rodina pamětnice. Do Čech ale v srpnu 1949 nakonec odcestovala jen pamětnice se svým čtrnáctiletým bratrem a usadili se v Chebu. Připojili se k místnímu společenství vznikajícího sboru baptistů a bratr František zde vstoupil v září 1980 do kazatelské služby. Pamětnice krátce po příjezdu začala pracovat jako dělnice v přádelně česané příze v Chebu. V pletařském závodě strávila více než dvaatřicet let a poté odešla do penze. V roce 1952 se provdala za muže taktéž původem ze Svaté Heleny. Postupem času se do Čech přesunuli i její další sourozenci a v rodné vesnici v Rumunsku zůstali pouze rodiče. V době natáčení žila pamětnice v Chebu (červen 2022).