Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Jedličková (* 1929)

• narozena 12. května 1929 v Brně

• vychovávána babičkou, rodiče se rozvedli

• 1945 – otec zemřel v Terezíně a matka spáchala sebevraždu

• 1948 – stává se majitelkou obchodu s bižuterií a parfumerií v Brně

• po znárodnění vedoucí drogistické prodejny

• 1949 – svatba s Felixem Horáčkem

• 5. září 1958 zatčena a odsouzena v procesu s vedoucími drogerií za krádeže a manka k trestu tři a půl roku vězení

• po návratu z vězení se rozvedla

• druhé manželství s Oldřichem Jedličkou, bývalým politickým vězněm

• celý život se stýkala s bývalými politickými vězni a kněžími

• aktivní působení v Klubu bývalých politických vězňů K 231 a po roce 1989 v Klubu politických vězňů

Květoslava Jedličková se narodila v rodině Ferdinanda a Anny Petráskových 12. května 1929 v Brně. Maminka byla v domácnosti a otec pracoval jako ředitel Zemanovy kavárny. Měla ještě o dva roky staršího bratra. Rodiče se brzy rozvedli a otec odešel do Českých Budějovic, kde založil novou rodinu. Matka poznala v Praze v Anglickém institutu muže německé národnosti, za kterého se brzy potom znovu vdala. Malou Květoslavu proto vychovávala její brněnská babička a vedla svou vnučku k Masarykovu odkazu, měla o něm doma spoustu knížek, obrázků, i obrázky prezidenta Beneše a jeho choti Hanky. Ve školním věku pamětnice začala chodit cvičit do Sokola.

Otec Květoslavy Jedličkové Ferdinand Petrásek pracoval po rozvodu jako vrchní číšník v Českých Budějovicích až do roku 1944, kdy ho zatkla německá policie. Ještě před soudem v dubnu 1945 zemřel z neznámých příčin v Terezíně. Matka Anna se podruhé vdala za německého architekta, který vlastnil na Václavském náměstí obchod, prodával vyryté figury a věty do dekoračního křišťálu. Za protektorátu musel jako příslušník německé národnosti narukovat do armády a zúčastnil se bitvy o Stalingrad. Pamětnice žila se svou babičkou v Brně i proto, že se nedokázala ztotožnit s novou orientací své matky, považovala se za Češku a s německým otčímem nechtěla mít nic společného. Naposledy viděla matku v roce 1943. Ke konci války v březnu 1945 se narodila nevlastní sestra pamětnice Anna Marie, ale už ve dvou měsících se stala polovičním sirotkem, protože její matka Anna se v revolučních květnových dnech roku 1945 zastřelila, protože se jakožto Němka obávala pomsty českých spoluobčanů. Jaké byly další osudy malé Anny Marie? To se Květoslava Jedličková nikdy nedozvěděla. Když přijely s babičkou do Prahy, nalezly byt už obsazený Čechy a nemohly si z něj ani nic odnést. Podle správcové domu si miminko odvezl německý Červený kříž. Nešťastný osud rodiny Petráskových završilo úmrtí bratra pamětnice, který zahynul jako sedmnáctiletý v koncentračním táboře Flossenbürg.

Po válce Květoslava Jedličková studovala dvouletou obchodní školu živnostenské komory. Původně chtěla jít na konzervatoř, ale její přítel Felix Horáček jí to rozmlouval, tvrdil, že manželství budoucího lékaře a komediantky by nešlo dohromady. Protože měla od doby totálního nasazení opakované záněty očí a nemohla vykonávat kancelářské práce, s babičkou se rozhodly, že si pořídí vlastní obchod s parfumerií a bižuterií. Pro zřízení živnosti si však nevybraly vhodnou dobu, rok 1948 soukromým obchodům nepřál. Bižuterie a parfumerie na lukrativním místě náměstí Svobody č. 13 se brzy zalíbila státnímu Národnímu podniku a Květoslava Jedličková o svůj krámek přišla. Vyhrožovali jí, že by jí jako soukromníkovi nedodávali žádné zboží, a tak podepsala předání živnosti. Mohla však zůstat jako vedoucí prodejny.

S Felixem Horáčkem se vzali v roce 1949, ale manželkou lékaře, jak proklamoval Felix Horáček, se nakonec nestala. Z lékařské fakulty ho z politických důvodů vyhodili, a tak vystudoval farmacii.

Dne 5. září 1958 se den opravdu vyvedl. Květoslava Jedličková se vracela s rodinou ze zoologické zahrady, zastavili se doma pro svačinu a chtěli jet ještě na zahradu. Najednou k domu přijela dvě auta a na dveře bušila policie. Překvapené pamětnici tvrdili, že od ní potřebují jen nějaké vysvětlení, měla si doma nechat šperky a vzít si kartáček na zuby. Až ve věznici v Bohunicích se dozvěděla, že byla zatčena jako hlava rozsáhlého spiknutí vedoucích drogistických obchodů a parfumerií. Všechny je pozatýkali v jeden den. Zatčení následovalo po udání jedné její spolupracovnice, Marie Sochorové, spolužačky z obecné školy. Poté, co ji vyhodili z předchozího zaměstnání, se jí Květoslava Jedličková ujala a nabídla jí místo ve svém obchodě. Marie Sochorová upozornila policii na praktiky, které byly v té době mezi vedoucími prodejen běžné. Zboží na krámě nekradli jenom zákazníci, ale ztrácelo se už cestou ze skladů do obchodů. Prodavači se snažili tuto ztrátu vyrovnat tím, že brali z jednoho podniku zboží bez faktury. Za manko 3500 korun dostala Květoslava Jedličková tři a půl roku vězení. Všichni zúčastnění dostali podobné tresty, včetně těch, kteří se odvolali. Pamětnice to raději neudělala, měla obavy, aby nedostala k trestu ještě něco navíc.

„To mě nenapadlo, že oni, nás muselo být asi dvacet, dělali šťáru v těch drogeriích a parfumeriích. Oni to pozatýkali v jeden den a každej měl na hlavičce nějaký ty kšeftíky, ale je nikdo neokrádal, ale že jsme provozovali tu svou činnost, to byl paragraf 245 a myslím 134 a bylo to jako spolčování. Kdyby byl člověk sám souzený a trestaný, tak by to dopadlo jinak než tady taková partie.“

Naštěstí byla pamětnice uvězněna až na konci padesátých let, a tak se během vazby ani vězení nesetkala s žádnou brutalitou. Nejprve si odpykávala trest v brněnských Bohunicích. Vězeňkyně chodily k zubaři, což byl také odsouzený vězeň. Bylo to pro ně vítané zpestření, protože u něj vždy dostaly černou kávu, která ve vězení nebyla. Jednou si pamětnice ze zubařské ordinace tajně odnesla do cely sáček kávy a rozhodla se ji uvařit všem ženám v prádelně, kde pracovala. Bohužel je vůně čerstvě uvařené kávy prozradila a Květoslava Jedličková musela jít za pár dní na kobereček k politickému dozorci. I když všechno zapřela, za trest putovala eskortou do jiné věznice, tentokrát na Slovensko do Želiezovců.

„Už jsem se nesměla vrátit na své pracoviště, kde jsem měla nahamoněný takový trochu lepší věci. Eskorta jela po Olomoucké a já už jsem věděla, kde se moji tcháni přestěhovali. Byl to zájezdový autobus s velkým psem.“

V novém vězení ji odvšivili – ke vším přišla patrně cestou v Olomouci. Dostala boty, které jí padaly z nohy, a místo ponožek jenom onuce. S ostatními spoluvězeňkyněmi je vozili pracovat na pole, což přivítaly, protože se mohly dívat do krajiny a opálily se. Stejně jako v Brně, i v Želiezovcích pracovala v prádelně. Jako jedna z mála si neodpustila kritiku tamějších poměrů. Na šest set žen fungovala v prádelně jenom jedna pračka a odstředivka, kde se pralo špinavé oblečení po práci v kravíně. Pamětnici se podařilo prosadit práci na směny a také si vymohla, že nepracovala s odsouzenými vražedkyněmi novorozených dětí. Během výkonu trestu v želiezovské prádelně se jí stal nepříjemný úraz – po noční službě byla unavená, chtěla zastavit odstředivku, ale místo toho si zlomila ruku. K lékaři ji odvezli až po několika dnech a z nemocnice se vrátila se sádrou.

„Když jsem přišla z vězení, tak jsem cítila nespravedlnost, jenomže byly to tehdejší zákony. I když člověk věděl, že se žádného zločinu nedopustil, tak podle těch jejich socialistických zákonů ano. Rozhodla jsem se, že proti tomu budu vždy bojovat, aby ten režim nebyl. Trvalo to, ale podařilo se to.“

Po návratu z vězení Květoslava Jedličková našla doma vedle svého muže cizí ženu. Věrná své klidné povaze se s nimi nehádala, zůstala na večeři a přespala v obývacím pokoji. Další noc už strávila ve švagrově bytě. Po nějaké době jí v těžké situaci vyšla vstříc tchyně, která jí uvolnila svůj byt a sama se nastěhovala k synovi Felixi Horáčkovi. Podporu nalezla nejen u příbuzných, ale také mezi svými přáteli – všichni odsoudili manželovo nemorální chování. S Felixem Horáčkem se pamětnice rozvedla na Mikuláše roku 1960. Rok poté už se znovu vdávala, tentokrát za Oldřicha Jedličku. Byl to rodinný přítel a také bývalý vězeň.

Oldřich Jedlička pocházel z rodiny důstojníka a legionáře, narodil se v roce 1927 až po jeho smrti jako pohrobek. Stejně jako pamětnice byl veden v přísné výchově a duchu T. G. Masaryka, navštěvoval Sokol a učil se podporovat dobro a trestat zlo. Byl posluchačem Vysoké školy důstojnické v Hranicích na Moravě, studia je ale komunisté nenechali dokončit a ze školy byli vyloučeni. Tímto aktem začala jejich protistátní činnost. Psali a rozšiřovali protikomunistické letáky, poslouchali a šířili informace ze zahraničního rozhlasu, Svobodné Evropy, a podíleli se také na převádění lidí za hranice.

„Muselo toho být hodně, protože původní návrh pro tu rodinu, aby se měla z čeho radovat, byl trest smrti. Ten soud byl tady v Brně v Justičním paláci a trval několik dní. Vzhledem k hranici mladistvého, bylo mu dvacet tři roků, to bylo sníženo na patnáct let.“

Respekt mezi spoluvězni si Oldřich Jedlička získal tím, že na otázku, zda – kdyby věděl, jaký trest ho čeká – by provozoval svou protistátní činnost, odpověděl ano. Na rozdíl od pamětnice se během svého věznění a výslechů setkal s týráním a brutalitou dozorců a vyšetřovatelů. Ve vězení nakonec strávil devět let, propustili ho při amnestii v roce 1960. Ztratil však občanská práva a nesměl k volbám, což kvitoval s povděkem. Propuštění političtí vězni si zaměstnání nemohli příliš vybírat, nabídli jim pouze práci v dolech, zemědělství nebo stavebnictví. Oldřich Jedlička si vybral poslední možnost. Na stavbách nejprve dělal pomocné práce a potom se stal skladníkem u Pozemních staveb a Geoindustrie. 

Pro bývalé mukly nebyl život v tehdejší době lehký, a tak i Květoslava a Oldřich Jedličkovi samozřejmě uvažovali o emigraci na Západ. Ale tchyně byla na svého syna Oldřicha až příliš psychicky vázaná, a proto se rozhodli, že zůstanou v Československu. Manželé Jedličkovi se celý život stýkali hlavně s bývalými mukly a měli přátele i mezi vězněnými kněžími. Aktivně se podíleli na chodu Klubu bývalých politických vězňů K 231 v Brně. Po sametové revoluci v roce 1989 se jejich život velmi změnil. Oldřichu Jedličkovi byla přiznána vojenská hodnost plukovníka a s brněnským Klubem politických vězňů jezdili na besedy za žáky a studenty nebo širokou veřejností. Stále v nich však zůstala nedůvěra k některým lidem, zvlášť po přečtení Cibulkových seznamů. Byli rádi, že mohou opět volně dýchat, ale nelíbilo se jim, jakým směrem se po Listopadu vyvíjela politika. Květoslava Jedličková se po revoluci na podnět svého synovce a jeho ženy rozmýšlela, zda se nevrátí k obchodní živnosti a znovu neotevře parfumerii, ale prostory obchodu už bohužel byly součástí hotelu Evropa, a tak z této myšlenky sešlo.