Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Pavel Javornický (* 1932)

• narozen 3. července 1932 v Praze

• zažil bombardování Vinohrad v únoru 1945

• chtěl studovat evangelickou fakultu, bylo mu to zamítnuto, vystudoval tedy biologii

• v roce 1969 pobýval s rodinou na stáži v USA

• v roce 1976 ukončil vědeckou kariéru a stal se kazatelem Církve bratrské v Náchodě a dále v Praze

• činný hlavně v práci s mládeží v církevních sborech

• v důchodu napsal několik knih

Činorodý muž pevné víry

Pavel Javornický měl po celý svůj život pevnou víru v Boha. A to i dobách, kdy věřit v Boha nebylo vůbec jednoduché. Své názory na víru a život ve víře formuluje klidně a přesvědčivě. Své názory má podepřené hlubokými znalostmi v mnoha oborech. Zmíní se, že rodiče byli také přesvědčeni ve víře a zcela přirozeně i jeho rodina, manželka i obě děti, spojili svůj život s vírou v Boha. „Naší církví je Jednota bratrská“, sdělí prostě a člověk si hned uvědomí, že historie této církve sahá až třeba k Janu Ámosi Komenskému. Pavel Javornický byl úspěšným vědcem v oblasti biologie, napsal řadu různorodých publikací. Jeho poslání však spatřuje v práci v duchovní sféře. A společně se svou manželkou se tak snažili pomáhat těm, kteří pomoc nejvíce potřebovali.

Dětství a válka

Pavel Javornický se narodil 3. července 1932 v Praze. Jeho rodiče byli prostí a pracovití lidé. Tatínek se vyučil obchodním příručím a nakonec to dotáhl až na vedoucího finanční účtárny ve velkoobchodě s elektromateriálem. Maminka byla prostá venkovská dívka. Úplně osiřela v 5 letech, kdy ji rodina vymřela na záškrt. „Vyučila se švadlenou a právě ve sboru církve českobratrské se také seznámila s tatínkem, kde se také později vzali. Měl jsem o pět let starší sestru Věru a vzpomínky na dětství mám jen ty nejlepší. Rodiče byli úžasní lidé, nás milovali a starali se o nás.“  Pavel Javornický prožil podstatnou část dětství ve válce. „Byla nouze o základní potraviny. Rodiče se však pro nás obětovali a dělali, co mohli, aby to naše dětství ve válce bylo snesitelné. Jako děti jsme tu válku příliš nevnímali. Až když jsme se přestěhovali na Vinohrady blízko Vinohradského divadla. V přízemí domu byla modlitebna církve českobratrské a my jsme bydleli jako normální obyvatelé v patře. 14. února 1945 zasáhla dům americká letecká bomba. Náš byt byl zdemolován, takže jsme bydleli chvíli mimo, ale mohli jsme se vrátit. To byl nepříjemný zážitek a další pak byla „bitva o rozhlas“. Od našeho bydliště to bylo asi 500 metrů. Také se tam střílelo a také tam Němci hodili bombu. Samozřejmě pak byla radost z osvobození a z konce války,“ vzpomíná Pavel Javornický.

Školní léta

Pavel Javornický za války studoval na měšťance a pak přestoupil do gymnázia „Na Smetance“. V roce 1948 však zrušil ministr Zdeněk Nejedlý osmitřídní gymnázia a přeměnil je na čtyřtřídní a později na tzv. „jedenáctiletky“. „My jsme s několika spolužáky byli přeřazeni na akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. To byla pro mě šťastná volba. Gymnázium mělo výbornou tradici, v minulosti byl ředitelem Z. Winter, studovali tam J. Neruda. V. Hálek, B. Smetana. Socialistické síly tam nebyly tak výrazné.“ Pavel Javornický odmítal vstup do Československého svazu mládeže, protože tam byl jeden článek ve stanovách o ateismu jako potřebném přesvědčení. Na tuto dobu vzpomíná Pavel Javornický velmi zajímavě takto: „Na konci předposlední třídy tehdejší septimy přišel můj třídní profesor, prima člověk, kterého jsem si vážil, takový spíš voják než učitel a řekl mi: ῝Javoro, ty vstoupíš do svazu mládeže. Nevstoupím, pane profesore, vždyť vy víte proč. Vstoupíš tam a spolužáci tě zvolí za předsedu třídního výboru. ῝ Já jsem na něho zíral. ῝To nech na mě. Budou se psát posudky na celou třídu a to chceš, aby tam psali jen ti horliví svazáci. Tak se zařiď podle toho! ῝“

Pavel Javornický tak vstoupil do ČSM a pan profesor třídní opravdu zařídil, že se stal předsedou třídního výboru. „Psali se posudky a my jsme to vzali, kromě dvou horlivých svazáků, jako takovou hru napsat všem co nejlepší posudky, aby se všichni dostali na vysokou školu. Bylo nás ve třídě 32 a kromě dvou se všichni na vysokou školu dostali. A to byl rok 1952. Ocitl jsem se tak ve svazu mládeže a mohl jsem přispět k něčemu, za co se nemusím stydět. Bylo to od pana profesora odvážné“, vzpomíná Pavel Javornický.

Vysokoškolská studia a práce v akademii věd

Pavel Javornický měl touhu pracovat v duchovní sféře, v církvi. Hlásil se na evangelickou bohosloveckou fakultu.  Jenomže ministerstvo muselo odsouhlasit, každého jednotlivého studenta. A právě Ministerstvo školství oficiálně sdělilo, že jednota bratrská, jako poměrně malá církev, má  už teologů kazatelů dost, a proto další uchazeče o studium již nepovolí. Pavel Javornický si z těchto důvodů podal přihlášku na studium biologie, která ho vždy zajímala a přitahovala. Byl přijat na Universitu Karlovu, kterou vystudoval a specializoval se na problematiku mikroskopických řas (alogologie). Tento obor měl na fakultě významnou tradici. Studium trvalo pět let a poslední rok studia pracoval Pavel Javornický na VŠCHT v Praze jako asistent na poloviční úvazek na katedře technologie vody obor hydrobiologie. Na řádný pracovní poměr však zde po skončení studia nenastoupil.

Bylo tehdy direktivně rozhodnuto, že je třeba posílit tuto katedru kádrově členy KSČ. Pavel Javornický tedy nastoupil jako specialista do čistírny odpadních vod v Praze Bubenči, kde působil dva roky.  Pak vyhrál konkurs a nastoupil jako vědecký aspirant na mikrobiologické oddělení ČSAV, které tehdy vedl významný odborník docent Hrbáček. Pavel Javornický působil na ČSAV až do roku 1976. Během posledního roku studia se oženil s Věrou Klimtovou. Jeho pozdější manželka chtěla studovat medicínu, a zkoušela třikrát se zkoušela dostat na lékařskou fakultu. Bylo jí však řečeno, že věřící člověk nemůže studovat lékařství. Stala se proto zdravotní sestrou. Jak pamětník vzpomíná, „prožívali jsme dny v tlaku komunistického režimu, ale celkem jsme to zvládali.“

Rok 1968 a práce v Kalifornii 

Jako mnozí, prožíval i Pavel Javornický rok 1968 jako velikou radost. Radost z toho, že se konečně uvolní stísněné poměry. Ještě v roce 1969, kdy bylo dokonce možné cestovat do zahraničí, dostal Pavel Javornický zajímavou příležitost pracovat na University of California Davis. Pracoval na problematice fotosyntézy řas, které se dlouhodobě věnoval. S celou rodinou tak strávil jeden rok ve slunné horké Kalifornii. Byl to krásný čas, ale pak přišlo velké rozhodování. Bylo jasné, že vstup okupačních vojsk zcela zadusil počínající svobodu Pražského jara 1968. Bylo to velké rozhodování. Vrátit se nebo zůstat?

Pavel Javornický na to vzpomíná takto: „Řekli jsme si, že tady je věřících lidí spoustu. Davis měl 20 000 obyvatel. V tomto městě bylo 20 modliteben, které fungovaly. Tak jsme si řekli, že jedna věřící rodina navíc tady nic neznamená. Rozhodli jsme se vrátit a nikdy jsme toho nelitovali. Dítka byly tehdy  malé. Ale ani toho později nikdy nelitovaly.“ První pocity po návratu z Kalifornie byly však tristní. „Nejhorší chvíle byla, když jsme vjížděli do hraničního přechodu, tak jsme měli pocit, že lezeme do klece. Ostnaté dráty, mezi dvěma řadami drátů písek, zaminované.“

Po návratu probíhaly v ČSAV tzv. prověrky. Každý se měl vyjádřit tzv. vstupu spřátelených armád v roce 1968. Pavel Javornický to komentuje takto: „Řekl jsem si, že si nebudu něco nalhávat a zjevně tady asi končím. „Hovořili se mnou dva starší kádroví referenti a ani jednou se mě nezeptali na vstup armád.  Většinu času jsme se bavili o tom, jak to vypadá v Americe a cože jsme vrátili. A končilo to otázkou, jak je to s tou americkou svobodou. Tak, co mám říct? ῝Víte, já si myslím, že každý národ má tolik svobody, kolik si zaslouží. ῝Pokývali hlavami a dali mi kladné vyjádření, abych mohl zůstat na akademii.“

Pavel Javornický na akademii věd zůstal do roku 1976. Nemusel. A pod vedením doc. Hrbáčka to bylo výtečné pracoviště. „Pracovali jsme na údolních nádržích – Slapy, Orlík, Klíčava. Já jsem studoval fytoplankton a jeho fotosyntézu ve vodě. S kolegou Jiřím Komárkem jsme vyzkoušeli jako téměř první změřit fotosyntézu řas, které rostou na sněhu ve vysokých horách, ve Vysokých Tatrách.“

Kazatel církve bratrské v Náchodě

V roce 1976 se v životě Pavla Javornického odehrála významná změna. „Jednoho dne za mnou přišel jeden z funkcionářů naší církve a říká mi: ῝Pavle, nešel bys dělat kazatele do Náchoda?῝ Já jsem na něj zůstal koukat. Já jsem nemohl vystudovat.῝ Tak to budeš studovat při zaměstnání.῝ Pavel Javornický to pak podrobně probíral s manželkou a rozhodovali se dva měsíce. Vzpomíná, že první rozhodnutí v jeho rodině udělal syn David, který hned lakonicky prohlásil: „Tak jdeme!“

Sám pamětník s manželkou tak rozhodný nebyl. Pavel Javornický vzpomíná, že měl do poslední chvíle pochybnosti, zda má udělat takovou změnu v životě svém a v životě své rodiny. I jeho věřící přátelé ho trochu varovali: „To budeš ve středu zájmu tajné policie a děti budou mít těžkosti“. Pavel Javornický se nakonec s rodinou rozhodl, že do toho půjde. Pořád však čekal nějaké takové ujištění „shůry“ a nic nepřicházelo. Na poslední chvíli ho zavolal jeho nejvyšší šéf botanického ústavu Slavomil Hejný a sdělil mu, že ho nemůže uvolnit, protože má čtyřletou smlouvu.  Pavel Javornický si objednal u svého šéfa slyšení na den, kdy už měla rodina vše sbaleno a lidé z Náchoda už téměř začali pomáhat se stěhováním. Pavel Javornický otevřel dveře a šéf ústavu mu řekl: „Tak vy to myslíte vážně?“

A pak znovu hovořil, že ho nemůže uvolnit z pracovního poměru. A pak se náhle zeptal, cože je to ta církev, jestli to není nějaká sekta. „Není to sekta, je to jednota bratrská“, odpověděl pamětník. Šéf ústavu se zamyslel a řekl: „Měl jsem také takovýto rok před maturitou.“ Pamětník dále vzpomíná „Podepsal to lejstro, rozloučili jsme se a já jsem odcházel. Teprve později se dozvěděl, že ředitel sám jezdil na tábory jednoty bratrské za svého mládí. Tento muž byl znamenitý charakter. Měl v ústavech několik lidí vyloučených ze strany a nikoho nevyhodil a dokonce v Třeboni zaměstnával jednoho katolického kněze, který byl dříve vězněn za práci s katolickou mládeží.“

Ohledně své životní změny hovoří Pavel Javornický takto: „Udělal jsem to z hlubokého přesvědčení a z nějakého takového pokynu zvenčí. Já sám bych do toho byl nevkročil. Ale že za mnou ten člověk přišel s takovou důvěrou, že jsem toho schopen a že to bylo takto i potvrzeno tím Slavomírem Hejným“.

V Náchodě pak celá rodina prožila velice šťastná léta. Po osmi letech přijeli za Pavlem Javornickým z rodného sboru Vinohradského a dále pak sloužil jako kazatel na Vinohradech 11 let a nakonec i v Praze Smíchov 3,5 roku. Manželka Věra našla po roce 1989 zajímavé uplatnění v církvi. Byla v zakládající skupině, která obnovila zrušenou Diakonii bratrskou. Iniciovala založení Domova důchodců ve Chvalech. Manželé Javorničtí organizovali tábory s handicapovanými lidmi. Pamětník na to s úsměvem vzpomíná v létě: „My jsme se bránili takovému smutku. Ti lidé se radovali ze života a dokonce jim nevadilo, když se udělal nějaký takový vtip na tu jejich nemohoucnost. Pečovatelé s nimi dělali psí kusy, závody na vozíčcích. No nádhera. Také duchovní programy. Křtil jsem některé v rybníku.“

Vstřícný církevní tajemník

Pavel Javornický vzpomíná i na věci zcela vymykající se běžné praxi normalizace ohledně státního dohledu nad církvemi: „ V Náchodě byl zajímavý funkcionář, církevní tajemník, který zajišťoval dozor nad církvemi. Tento pan Hybša se snažil církvím pomáhat a nikomu neškodit. Byl to už třetí takový znamenitý člověk, na kterého jsem narazil. Museli jsme mít papír povolení na každou změnu programu, změnu kázání, kazatele. Všecko povolil. Jednou si komunisté usmysleli, že povolení k těmto změnám musí dát ministerstvo. My jsme měli pozvaného slovenského kazatele. A tak jsem mu řekl: ῝Pane Hybšo, to bude asi teď složitější.῝ On vytáhl ze šuplete razítko, podepsal, orazítkoval a řekl: ῝Praxe je různá.῝

A pak dodává: „Když jsme přišli do Prahy, ten pan Hybša zemřel. Poslali jsme manželce soustrastný dopis, ve kterém jsme napsali, že máme na jejího manžela jen ty nejlepší vzpomínky a že na něj přesně platí slovo Ježíšovi, že ten kdo podá Kristovu učedníkovi sklenici studené vody, bude odměněn. A on podal těch sklenicí čisté vody mnoho. Čekali jsme, co bude. Ona nám poděkovala za soustrast a sdělila, že když je jí opravdu moc smutno, čte si právě tento dopis stále znova.“

Problémy s StB

Pamětník vzpomíná, jaké měli problémy StB. Pavel Javornický byl redaktorem církevního časopisu. Ale zároveň dodává, že to nebylo až tak nějak vyloženě zlé. „Taková nepříjemná věc byla, že jsme věděli, že do těch našich shromáždění posílají lidi, kteří je informovali. Ale oni se vždycky nějak prozradili a byli vyměněni. Jednou jsme měli jako kazatele manželé z Holandska. Nebyli ani robustní ani světlovlasí. Po bohoslužbě mě někdo kontaktoval a říkal: ῝Máte tady návštěvu z Holandska?῝ Jak to víte? ῝No vždyť jsou to typičtí Holanďani῝. No, myslím, že až tak moc typičtí nejsou. Zarazil se, uvědomil si, že se prozradil a už se nikdy neobjevil.“

Další přišel a řekl: ῝Skřípli mě na StB a slíbil jsem, že na Vás budu donášet. Už tady nemohu chodit. Ale když přijdu a přijde tam někdo se mnou, tak na něho si dejte pozor.῝ Dalo se to vydržet. V Praze mě přemlouvali ke spolupráci k StB, ale odmítl jsem.

Literární činnost

Pavel Javornický je také významně literárně činný. Zabývá se otázkami spojení vědy a víry. Jeho stěžejním dílem je pak publikace „Když se víra s vědou nehádá.“ Sám k tomu dodává: „K tomu mě vedlo to, že v této otázce právě na poli biologie je hodně nedorozumění. Je řada křesťanů, kteří považují evoluční teorii a speciálně Darwinismus za něco, co jde proti bibli, proti víře. A je samozřejmě také řada lidí, kteří využívají evoluce a moderní biologii jako kritiku křesťanství. Přitom když se člověk do toho zabere a je v obojím tak trochu doma, zjišťuje, že rozpory nejsou velké. To, co je napsáno v Bibli speciálně v první části Bible Geneze stvoření světa až po stvoření člověka, že to je něco na svoji dobu neobyčejně čistého. Tam není žádná příšera, kterou by bohové roztrhali na půl a z půlky udělali Zemi a z půlky moře. Tam je čistě Bůh, který řekne a ono se to děje. A když se pak zamyslíte o dědičnosti a o to, jak je to zapsáno geniálně do DNA, tak to je knihovna. To, co máme v každé buňce, kdybychom přepsali do knihy, tak má mnoho a mnoho stránek.  A máme to v každé buňce. Čili je to jakési SLOVO, které je zapsáno v nás a nejenom v nás i v těch nejjednodušších organismech. Bible byla napsána tisíce let před Kristem, ostatní měli podivné pověsti a v té době např. velcí Řekové říkali, že Vesmír byl vysezen z vejce. Tak Bible má takovouto zprávu, která je do značné míry srovnatelná s dnešním pojetím jak Země, vesmír, život  vznikaly, jak se život vyvíjel dál a dál a komplikoval. Je to seřazeno trochu jinak do dvou sloupců - prostředí a oživení.  Tedy první den vzniklo nebe a až 4. den vznikly slunce měsíc a hvězdy.“

Dále pak doplňuje, že čistý Darwnismus počítal víceméně s náhodou, že se tomu tvoru něco lépe vyvinulo a odstranil ty další. Je to jen boj o život. A ihned dodává, že ani toto nestačí na to, aby za poměrně krátkou dobu byl takto tady vytvořen takový složitý krásný živý i neživý svět. Aby tady byli lidé, kteří jsou schopni všechno toto reflektovat, probírat a zkoumat. „Tak se předpokládá, že to nešlo tak krok po kroku, jak předpokládá Darwin, ale že to byly takové skoky. Nové informace a pak to skočilo dál. Není to týden jako v Bibli. Pořád jsou někteří, kteří by chtěli držet Bibli doslovně, ale Bible není ideologie ani učebnice, ani historie. Je to svědectví lidí, kteří věřili v Boha, měli nějaké vnuknutí a tak to vyjádřili. Boj o život, je ta základní myšlenka Darwinismu, ale v přírodě je také spousta spolupráce. Například ta houba se sasankou, které vytvoří novou rostlinu, podpoří se, dodává Pavel Javornický.

Pavel Javornický však literárně debutoval knihou úplně jiného žánru „Psáno do prachu“.Název je vzat z Bible, když Ježíš viděl kamenování ženy obviněné z cizoložství, sehnul se a psal něco do prachu. Jsou to jakési quasi apokryfy. Dotažení určitých biblických příběhů Nového zákona a po Novém zákonu a zakončeno to křesťanskou sci–fi Cesta na Mars po konci světa.

Společně s manželkou napsali dva díly „Rezonančních příběhů“. Jsou to krátké příběhy, které rezonují s Božím slovem - příběhy ze života rodiny Javornických a jejich přátel. Za největší literární úkol považuje pamětník svůj podíl na vytvoření biblické parafráze. Odlehčený, ale pokud možno věrný překlad Bible „Slovo na cestu“, na kterém se podílel spolu s manželkou a dalšími pisateli. Je to čtivá bible pro každého, kdo má problém se složitostí Bible. Poslední dílo, které Pavel Javornický doposud napsal, jsou disonanční příběhy „Vzhůru na jich, právě s „ch“ jak to kdysi napsal jeden důstojník při vojenské službě.

Rok 1989

O dění v roce 1989 se pamětník vyjadřuje takto: „Rok 1989 jsme přivítali. A my křesťané jsme to vnímali jako Boží odpověď na naše modlitby. Sametová revoluce bez krveprolití. Snad někdo si myslí, že přece jen někdo měl být potrestán, ale nejlepší to bylo, jak to bylo. Bylo to téměř křesťanské. Bez násilností, střelby. Daleko od našich hranic se střílelo. Velmi jsme si vážili osoby Václava Havla našeho pana prezidenta. Otázka je, jak jsme tomu zůstali věrni, jak se to dál vyvine, ale neztrácíme naději.“

Na závěr Pavel Javornický pronáší jisté poselství ohledně svobody, víry v Boha, odpuštění a postoji mladých lidí: „Já si nesmírně vážím skutečné demokracie a rovnoprávnosti lidí – mužů a žen, zdravých a postižených. Mají co dát, co říci a chceme, aby to tak zůstalo. Lidská nespokojenost je velká přítěž a často vzniká právě tehdy, když se neděje, to k čemu vede Bible a hlavně Ježíš Kristus, když se neodpouští. Velice důležité je umět odpustit. A to i tehdy, když o to odpuštění není žádáno. Umět žádat o odpuštění a umět odpustit i sám sobě. Řada takových těch podivných věcí, nemluvě o těch šílených atentátech a teroristických útocích, ale i takové nespokojenosti, vzájemnému zesměšňování a útokům vede osobní nespokojenost v rodinném a osobním životě. Každý máme být nad čím nespokojeni sami u sebe. Apoštol Petr se ptal Ježíše Krista, kolikrát mám bratrovi odpustit, zda sedmkrát. A Kristus na to odpovídá: ῝ Sedmkrát? Ne, sedmdesátkrát!῝  A tím myslím jasně vyjádřil, kde je zdroj spokojenosti.

„Otázka budoucnosti a mladé generace je důležitá. Já si velmi vážím některých mladých lidí. Už jenom proto, jakou roli sehráli v těch některých převratech. A nejenom u nás. Vezměte si jen Náměstí nebeského klidu v Číně, jakou významnou a tragickou roli tam sehráli mladí lidé, studenti. Mládí je taková touha po lepším světě.  A někdy tomu hodně obětují. Mají takovou odvahu. Ještě nemají tolik špatných zkušeností, aby z toho vycouvali. Přeji si, aby to takové svěží a osvobozující myšlení, zákony, začlenění do Evropy, aby převládlo. Abychom se nebáli. Jsou některé vážné problémy, ale dají se překonat. My jako křesťané vidíme velký přínos v tom křesťanství a víře, že jsme křesťanská civilizace. Nedávno jsem slyšel, že jeden čínský politik, když byl kritizován, že tam není svoboda slova a rovnost mezi lidmi řekl: To jsou ty vaše křesťanské věci, to u nás neplatí. Tak jsem si řekl. A vida, moderní demokracie a rovnost mezi lidmi, to je důsledek křesťanství. Církve nadělaly spoustu chyb, o tom není debaty, ale to základní - mít se rádi a dávat to druhému prostor a brát ho vážně, to by se mělo uplatnit. Je škoda, že církve ztratily hodně z takové té důvěry po sametové revoluci, ale myslím, že to není úplně ztraceno i v této oblasti.“