Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hospodin vyčkává a chce se nad vámi smilovat
narozen 3. července 1932 v Praze
zažil bombardování Vinohrad v únoru 1945
chtěl studovat evangelickou fakultu, bylo mu to zamítnuto, vystudoval tedy biologii
v roce 1969 pobýval s rodinou na stáži v USA
v roce 1976 ukončil vědeckou kariéru a stal se kazatelem Církve bratrské v Náchodě a dále v Praze
činný hlavně v práci s mládeží v církevních sborech
v důchodu napsal několik knih
„Víte, já jsem nedělňátko a říká se, že ty mají celý život štěstí.“ Život českobratrského faráře jako by tomu odpovídal. Navzdory statečnému a neústupnému hlásání evangelia v dobách, které náboženskému přesvědčení zrovna nepřály, dokázal zůstat své víře věrný a spolu se svou ženou oslovit mnoho mladých lidí ve sborech Církve bratrské.
První vzpomínky malého Pavla Javornického patří dramatickým událostem druhé světové války. Bombardování Prahy v zimě roku 1945 zasáhlo také Královské Vinohrady, kde s rodinou bydleli. Tento zážitek nevybledl ani s velkým časovým odstupem. „Ke konci války, 14. února 1945, dostal ten dům, kde jsme bydleli, zásah americkou bombou, naštěstí tam nikdo nezahynul, ta bomba zasáhla ty dva činžáky... Nejvíc zraněných bylo sklem a mrtví byli naproti, protože střepiny té bomby letěly do protějších domů, tam byli asi tři mrtví... Piloti letěli velmi nízko, přeletěli těsně vinohradské divadlo a narazilo to do těch domů vzadu, byla to menší bomba, asi padesátikilová, ta větší, stokilová, pak ležela nevybuchlá na dvoře... Já jsem byl mimo, já jsem věřící člověk, já v tom vidím Boží řízení, maminka mě poslala k tetě pro něco. Maminka měla naštudováno, jak to říkali v rozhlase, najít si místo, kam nepoletí žádné sklo, a taky kde jsou nosné stěny, tak ta byla v předsíni a nebyla ani škrábnutá. (...) Pak vyšla v bačkorách a zástěře na chodbu, a jak byl průvan, tak za ní zabouchnul dveře.“
Válka už se chýlila ke konci, po ní nastalo krátké období svobody, alespoň tak to jako děti a mladí lidé vnímali. Přesto se v těch několika letech před únorovým převratem už začaly objevovat události, které předznamenávaly nástup další totality. Pavel Javornický vzpomíná, jak šli jednou s kamarády na Žižkov kolem zdi židovského hřbitova, „... tak si tam povídáme a najednou střelba. (...) Tak se jdeme podívat... tehdy tam byl židovský hřbitov, tak jsme se jako kluci šli podívat, kdo to střílí, ale už jsme viděli, že tam někdo leží. Pak jsme se dozvěděli, že tam šli nějací funkcionáři KSČ, někdo je zastřelil, přelezl přes tu zeď a nikdy ho nechytili.“
V časech po komunistickém převratu postupně došlo i na reformu školství. Ta s sebou mimo jiné přinesla zrušení víceletých gymnázií, a proto se Pavel Javornický ocitl na Gymnáziu Štěpánská, které proslulo svými známými absolventy (například Neruda, Smetana, Hálek ad.). Doba si vyžadovala kontrolu dospívající mládeže, a proto byl vyvíjen tlak na účast v různých organizacích, mezi nimi i v Československém svazu mládeže. „Já jsem v té době už byl věřící, rodiče byli věřící oba, z takzvané Jednoty českobratrské... Byli to věřící lidé a my oba s mou sestrou Věrou jsme to přijali za své, rozhodli jsme se k té víře, tak jsem odmítal do toho svazu vstoupit, tam byl nějaký paragráfek, který se týkal náboženství. Pak přišel čas si vybrat vysoké školy a já si vybral evangelickou teologii... Ministerstvo školství tehdy naší denominaci zastavilo jakýkoli růst v počtu studentů, říkali, vy máte sborů dost, vy další nepotřebujete... Tam jsem se tedy hlásit nemohl, tak jsem se hlásil na biologii. (...) Na začátku oktávy ke mně přišel profesor Kyselka a povídá: ‚Javoro, vstoupíš do Svazu mládeže?‘ – ‚Nevstoupím, pane profesore.‘ – ‚Vstoupíš, a spolužáci tě zvolí předsedou třídního výboru!‘ – ‚Proč by mě volili?‘ – ‚Chcete jít na vysoký školy?! A to chceš, aby posudky psali Vláďa a Jarmila?‘ To byli takoví nadšenci. ‚No tak vidíš.‘ Tak jsem se přihlásil do Svazu mládeže... Podařilo se udělat takovou hru a napsat co nejlepší posudky všem spolužákům ve třídě, i těm, kteří měli nějaký škraloupy, takže skutečně se všichni spolužáci dostali v prvním kole na vysoké školy.“
Psaní posudků sami na sebe nebyla jediná praxe, která silně omezovala a ovlivňovala tehdejší studentský život. Během studia biologie na Karlově univerzitě se musel Pavel Javornický stejně jako všichni studenti účastnit seminářů marxismu-leninismu. Při jednom z nich, který se měl věnovat náboženství, veřejně vystoupil se svou obhajobou sociálního aspektu křesťanství, jak ho lze v dějinách doložit. Nakonec se k němu přidali i někteří další spolužáci, což jejich školitele zaskočilo. A právě u něj museli na závěr studia skládat povinnou zkoušku z tohoto předmětu! Během studií se setkávali i s dalšími překážkami, které s sebou přinášely světové události. Při krvavé revoluci v Maďarsku v roce 1956 se očekávalo, že se bude ze školy vylučovat, neboť vznikla řada debatních a dalších kroužků, právě v reakci na maďarské povstání. Nakonec k tomu nedošlo, ale chystala se další opatření, k nimž patřilo prodloužení vojenské povinnosti ze dvou měsíců na jeden rok, a to i po absolvování tzv. vojny při studiích (před rokem 1989 byla praxe taková, že všichni muži museli na dva roky na vojnu, buď rovnou po vyučení či maturitě, nebo při studiích na tzv. vojenské katedře „odčinili“ jeden rok a druhý nastoupili po vysoké škole, pozn. ed.). Pavel Javornický se proti tomu se svými spolužáky vzbouřil, neboť jim to bylo oznámeno v době, kdy už měli vojenskou katedru za sebou. V řadě dopisů adresovaných i samotnému prezidentovi argumentovali tím, že je změna praxe poškozuje, a kupodivu byla jejich ročníku udělena výjimka!
Nakonec pamětník vystudoval hydrobiologii a podle tehdejších zvyklostí dostal umístěnku do zaměstnání. Po několika peripetiích se ocitl ve Výzkumném ústavu AV, kde řadu let pracoval. Zažil tam i rok 1968, který se jeho osobně i jeho kolegů hluboce dotkl. O příjezdu vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděli s manželkou a dětmi, když tábořili kdesi na Benešovsku. V noci se ozýval hluk tanků, děti se bály a všech se zmocnil smutek a strach. Ještě v roce 1969 bylo možné zažádat o stipendijní pobyt ve Spojených státech amerických, a tak se Pavel Javornický spolu s rodinou na jeden rok ocitli ve svobodném světě. Jejich malé děti začaly v USA chodit do školy, práce v laboratoři byla zajímavá, tehdejší Spojené státy byly k lidem z Československa velice přívětivé, a dokonce bylo možné jednoduše získat azyl, neboť washingtonské úřady tím reagovaly na události roku 1968. Před rodinou Pavla Javornického vyvstala otázka, zda se vrátit do nesvobodné země. Jejich rozhodnutí rezonovalo spolu s vírou a životním přesvědčením, že je třeba vydat osobní svědectví o evangeliu, a proto se rozhodli do vlasti vrátit. Vzpomínají, že to vypadalo, jako by lezli do klece...
Kazatelem a vědcem
V následujících několika letech pracoval pamětník i nadále v AV, když tu přišlo pozvání či spíše nabídka, zda by se nechtěl ujmout kazatelského úřadu v Náchodě, kde bylo opuštěné místo bratra kazatele Církve bratrské. Po dlouhém přemýšlení spolu s manželkou usoudili, že místo přijme, a rozhodl se tedy ukončit pracovní poměr. V praxi před rokem 1989 bývalo složité měnit místa a svobodně rozhodovat o tom, kde budete pracovat. Nutný byl především souhlas nadřízených, kterým si člověk nikdy nemohl být jistý. Když Pavel Javornický žádal o ukončení pracovního poměru, měl ještě smlouvu na dva roky, a proto mu ji jeho nadřízený nechtěl vypovědět. Jak vzpomíná, ředitel prohlásil, „že se mu nechce podepsat, že uvolňuje zaměstnance pro práci v církvi. No ale toho kazatele tam potřebovali, my jsme už měli objednaný stěhovací vůz, já jsem ho požádal o schůzku, on mi ji dal ten den, kdy jsme se měli stěhovat. (...) Houkl na mě: ‚Tak vy to myslíte vážně...?‘ Ptal se: ‚Kam to vlastně chcete jít, není to nějaká divoká sekta?‘“ Nakonec mu odchod umožnil, protože se ukázalo, že on sám kdysi chodil do mládeže Jednoty českobratrské.
V Náchodě strávili zhruba osm let, poté si jej vyžádali ze sboru na Vinohradech, odkud pocházel, a pak ještě chvíli kázal ve sboru na Smíchově, kde zůstal až do penze. Život kazatele v tehdejší společnosti měl svá specifika. Církve obecně tehdy měly nad sebou dozor, tzv. církevního tajemníka, na jehož osobnosti velmi často záviselo udělování či odebírání státního souhlasu, tj. povolení k vykonávání praxe. Jejich tehdejším tajemníkem byl nějaký pan Hybša, na něhož Pavel Javornický vzpomíná jako na člověka, který se k němu, ke všem ostatním církvím i k celé jeho rodině zachoval velmi dobře. „Dokonce můj syn se hlásil taky na evangelickou teologii a na gymnáziu mu odmítali dát doporučení... On povídá: ‚Tak já se musím dozvědět od soudruhů z tajné bezpečnosti, že váš syn se hlásí na teologii, pročpak jste to neřekli mně?‘ Já povídám: ‚Pane tajemníku, to ještě není nic oficiálního... to ještě neprojednalo ani staršovstvo sboru, ani rada církve, natož ministerstvo.‘ A on povídá: ‚Tak když budou nějaký těžkosti, tak se ozvěte.‘ No ale my jsme si říkali, přece nebudeme žádat církevního tajemníka, aby tě tam prosadil, a syn to ani nechtěl. No ale pan tajemník se zeptal: ‚Tak co, jsou těžkosti s tím synem?‘ Já jsem říkal: ‚No jsou...‘ – ‚No to já si musím se soudružkou Nekvapilovou pohovořit.‘ A pak mně hlásil: ‚Tak jsem ji tady měl, dvě hodiny jsme spolu hovořili a já jsem jí říkal: Vždyť je to syn faráře, někdo jim tam přece kázat musí!‘ Syn nakonec dostal doporučení na kteroukoli školu v Praze!“
Pavel Javornický také vzpomíná na další obtíže spojené s vykonáváním kazatelské praxe. Jak bylo někdy složité vysluhovat Večeři Páně mimo církev, ale zároveň s tím také dodává, kolikrát lidé sami pomáhali bez řečí, statečně a obětavě této věci. Omezení se týkala všech setkávání sborů, výjezdů s mládeží a řady dalších akcí. A přitom jako by byly všechny tyto překážky odstraňovány v duchu Ježíšova příslibu: Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno... Dokonce byli jednou i zatčeni, když jeli na setkání mládeže v Praze-Horních Počernicích v době, kdy zde byl na státní návštěvě Leonid Brežněv. Protože to netušili, vystavili se zvýšené pozornosti státních orgánů, které je ve večerních hodinách zadržely, když se vraceli ze společného zpívání. Nakonec všechno dobře dopadlo, a dokonce z toho nebyly ani žádné postihy.
K tehdejší době a způsobu, kterým se k ní spolu se svou ženou postavili, pamětník říká: „S manželkou jsme došli k závěru, že když trpět, tak pro víru, ne pro politiku. Já smekám klobouk před všemi disidenty, Václavem Malým, Milošem Rejchrtem...“ Vydali tak oba svědectví, že bylo a je v každé době možné si zachovat čisté svědomí. Přestože se stal kazatelem, po celý život zůstal Pavel Javornický také vědcem a to se odrazilo například i v jeho knize Když se víra s vědou nehádá. Jde tak spolu s dalšími kněžími i z jiných církví, kteří se snaží sloučit svou odbornou profesi s vírou, příkladem, že víra není nic, co nutně patří do minulosti. V jeho životním krédu se odráží přesvědčení, že Bůh má pro nás pro všechny a pro naše slabosti pochopení: Hospodin vyčkává a chce se nad vámi smilovat, vyhledává v Heslech Jednoty bratrské Pavel Javornický. Je to krásný příklad naděje, která nám dodává síly k dobrému životu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Luboš Janhuba)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)