Štěpánka Jarůšková

„Pak asi za tři týdny přišel ruský velitel a řekl: ‚Sbalte si ten váš uzlík. Můžete se vrátit.‘ Jely jsme domů. Sestra byla na kočárku, já jsem se držela po pravé straně kočárku, máma jela, sestra [starší] vedle mámy. Teď jsme jely přes takový most, to si pamatuji, úplně když zavřu oči, tak to mám před sebou. Tam tekla dole voda, stál tam ruský voják s bajonetem. Jak jsme se k němu blížily, tak on přišel ke mně, nastavil ten bajonet mně na břicho, smál se jak pominutý. Máma říkala: ‚Kdybych tě nebývala přitáhla k sobě, tak tě asi zabil.‘ Pak zase byli hodní, kteří, když jsme potkávaly, když jsme se vracely domů, zastavili, dali nám pecen chleba, ve sklínce sádlo. Taky jim to bylo líto všechno, co se stalo. Vrátily jsme se z Ivančic, to je někde u Brna, tam ten lágr byl, tak jsme se vracely do Olomouce.“

„Pak si pamatuji, že nás zavřeli do takového lágru. Tam byli ruští vojáci. A oholili nám hlavy, namalovali hákový kříž. Spaly jsme, to byly slamníky, které jsme si musely vycpat slámou. Tam nás v jedné místnosti bylo asi dvacet z obou stran. Víc nic. Vždycky nám donesli oběd do takové misky a to nebyl oběd, to byla vařená řepa nebo něco takového. Vzpomínám si na jednu věc, chodila tam kolem baráků hlídka a vždycky nakoukl k nám, kde my jsme ležely pod oknem. Jednou mámě říkal: ‚Paní, dejte nám tu vaši dceru domů. Manželka ji okoupe, dá jí pořádně najíst. Vždyť tady ty děti nemají co jíst.‘ Máma nechtěla. Ale potom to dovolila. To bylo za další dobu, co jsme v tom lágru byly. Pak ty ženské, jako třeba sestra, máma ne, sestra a ty mladší ženy musely chodit do práce. Ten život tam nebyl lehký. Neměly ani ty mladé ženské lehký život, protože ti Rusáci, někteří byli hodní a někteří byli, to nechci ani říct. Co si užily ty mladé ženy.“