„Přišly jsme k našemu domu a máma šla a viděla, že dveře jsou páskou zalepené. Tak říká: ‚Ježíš, co se děje?‘ Tak jsme nevěděly co. Tam z domu jeden pán, nějaký pan Bártek, říká: ‚Běžte na národní výbor a řekněte jim, že nemáte kam jít a nemáte nic pro ty děti.‘ Máma tam šla a říká: ‚Dejte mi aspoň peřinu pro ty děti, když si z toho bytu nesmíme nic vzít.‘ On říká: ‚Víte co? Zakryjte je novinami. A můžete se nastěhovat, je to na Povelu na Slavonínské.‘ Tam byly takové baráky z obou stran a tam byla jedna místnost, tak jsme tam šly. Vedle už byla jedna paní s dvěma kluky. Máma říká: ‚Vždyť tady jsou holé zdi a nic.‘ Takže jsme asi čtrnáct dní spávaly na zemi. Pak ti lidi, co už tam bydleli, nám dali postel a oblečení pro nás děti, pro mě a pro sestru. My jsme chodily na klásky, tam byla alej švestek, chodily jsme sbírat švestky. Máma to vařila, potom nám tam postavili kamna. My jsme chodily na klásky. Vždycky máma říkala: ‚Vydrťte to.‘ Vyfoukala, na kafemlýnku to pomlela a z toho nám dělala knedlíky. Ty byly černé jak to. No ale jedly jsme, musely. Tam jsme šly na pole, vytrhly si mrkev nebo hlávku zelí. No nebylo to nic dobrého.“
„Pak asi za tři týdny přišel ruský velitel a řekl: ‚Sbalte si ten váš uzlík. Můžete se vrátit.‘ Jely jsme domů. Sestra byla na kočárku, já jsem se držela po pravé straně kočárku, máma jela, sestra [starší] vedle mámy. Teď jsme jely přes takový most, to si pamatuji, úplně když zavřu oči, tak to mám před sebou. Tam tekla dole voda, stál tam ruský voják s bajonetem. Jak jsme se k němu blížily, tak on přišel ke mně, nastavil ten bajonet mně na břicho, smál se jak pominutý. Máma říkala: ‚Kdybych tě nebývala přitáhla k sobě, tak tě asi zabil.‘ Pak zase byli hodní, kteří, když jsme potkávaly, když jsme se vracely domů, zastavili, dali nám pecen chleba, ve sklínce sádlo. Taky jim to bylo líto všechno, co se stalo. Vrátily jsme se z Ivančic, to je někde u Brna, tam ten lágr byl, tak jsme se vracely do Olomouce.“
„Pak si pamatuji, že nás zavřeli do takového lágru. Tam byli ruští vojáci. A oholili nám hlavy, namalovali hákový kříž. Spaly jsme, to byly slamníky, které jsme si musely vycpat slámou. Tam nás v jedné místnosti bylo asi dvacet z obou stran. Víc nic. Vždycky nám donesli oběd do takové misky a to nebyl oběd, to byla vařená řepa nebo něco takového. Vzpomínám si na jednu věc, chodila tam kolem baráků hlídka a vždycky nakoukl k nám, kde my jsme ležely pod oknem. Jednou mámě říkal: ‚Paní, dejte nám tu vaši dceru domů. Manželka ji okoupe, dá jí pořádně najíst. Vždyť tady ty děti nemají co jíst.‘ Máma nechtěla. Ale potom to dovolila. To bylo za další dobu, co jsme v tom lágru byly. Pak ty ženské, jako třeba sestra, máma ne, sestra a ty mladší ženy musely chodit do práce. Ten život tam nebyl lehký. Neměly ani ty mladé ženské lehký život, protože ti Rusáci, někteří byli hodní a někteří byli, to nechci ani říct. Co si užily ty mladé ženy.“
Štěpánka Jarůšková se narodila 1. června 1938 v Olomouci do národnostně smíšené rodiny Štefana a Marie Bodinkových. Otec německé národnosti musel narukovat do wehrmachtu a byl zastřelený v květnu 1945. Přestože matka byla Češka, po válce s ní zacházeli jako s Němkou. Štěpánku se sestrami a matkou věznili v internačním táboře pro Němce, kde přežívaly v nelidských podmínkách. Pamětnice si již nepamatuje, kde se dotyčný tábor nacházel. Z tábora je propustili a ony se vracely přes sto kilometrů pěšky do Olomouce. Svůj byt s veškerým jejich majetkem našly zapečetěný a dostaly přidělený jen jeden prázdný pokoj. Těžkou dobu přečkaly díky nezištné pomoci některých lidí a nejstarší sestry, která rodinu živila. Štěpánka se sestrami a matkou nakonec mohly v Československu zůstat, ale jejich bratra Ludvíka s manželkou a tříměsíční dcerou odsunuli do Německa. Štěpánka vychodila městskou školu a v patnácti začala pracovat. Provdala se za vojáka Miroslava Hudáčka a měli spolu tři syny. V roce 1968 poprvé vycestovala za bratry do tehdejšího západního Německa. V srpnu provedla do Československa invazi vojska Varšavské smlouvy a jejího manžela zadržovali více jak měsíc v kasárnách. Syn Miroslav s přáteli v roce 1979 emigroval do Rakouska a později se uchytil v Německu u jejího bratra. Štěpánka za nimi jezdila skoro každý rok, ale syn ji mohl navštívit v Československu až po pádu komunistického režimu. Dlouhodobě nemocný manžel v 90. letech zemřel a Štěpánka se vdala podruhé za Karla Jarůška.
Štěpánka Jarůšková (druhá zleva) a bratr Ervin Bodinek (vedle ní) na návštěvě v západním Německu u jejich bratra Jana Bodinka (druhý zprava)
Štěpánka Jarůšková (druhá zleva) a bratr Ervin Bodinek (vedle ní) na návštěvě v západním Německu u jejich bratra Jana Bodinka (druhý zprava)
Štěpánka Jarůšková - třetí zprava, od ní nalevo mladší sestra Hana, matka Marie a nad nimi bratr Jan Bodinek, který přijel na návštěvu z Německa
Štěpánka Jarůšková - třetí zprava, od ní nalevo mladší sestra Hana, matka Marie a nad nimi bratr Jan Bodinek, který přijel na návštěvu z Německa
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
