Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Jaroš (* 1930)

• narodil se 12. června 1930 ve Zbraslavi

• vyučil se zlatníkem

• po komunistickém puči musel se svou profesí skončit

• absolvoval roční vojenskou školu pro důstojníky v záloze

• sloužil také u armádního divadla pod vedením E. F. Buriana

• na vlastní žádost odešel z armády, ale musel podepsat pracovní smlouvu v uranových dolech v Příbrami

• v uranových dolech coby střelmistr utrpěl vážný úraz

• po srpnu 1968 vystoupil z KSČ

Válku prožil na venkově

Jiří Jaroš se narodil 12. června 1930 ve Zbraslavi do rodiny Marie a Jaroslava Jarošových. Tatínek byl švec, maminka pomocná dělnice. Jeho dva sourozenci zemřeli v dětském věku. Otec se hlásil k levici a za války byl nacisty vězněn. Válečná léta prožil Jiří převážně u příbuzných na venkově, nejčastěji ve Vokově u dědečka z otcovy strany, kterému spolu s bratrem pomáhali s výrobou dřeváků. Jiří Jaroš vzpomíná, že jídla bylo málo a tak se sousedé snažili klukům přilepšit chlebem a mléčnými výrobky. 

Vojna nejen s E. F. Burianem

Jiří Jaroš absolvoval měšťanku a poté se vyučil zlatníkem, ale dlouho se tímto řemeslem neživil. Po komunistickém puči a následné likvidaci živnostenského stavu, musel uzavřít svou firmu i jeho zaměstnavatel.

Jiří Jaroš narukoval na vojnu do vojenské školy pro důstojníky v záloze. Po roce ho povolali do Plzně, kde dostal na starosti výcvik nováčků. „Kromě vojáků procházely výcvikem také vojačky. Jedné z nich se zasekla při výcviku zbraň. Když jsem se vydal na pomoc, nedopatřením stiskla spoušť a vystřelila mým směrem. Naštěstí mi kulka pouze protrhla kalhoty a lehce mě zranila na stehně,“ cituje vnučka svého dědečka ve svém textu. 

Jak píše vnučka ve své školní práci, na podzim roku 1951 zasahoval její dědeček Jiří u tzv. „vlaku svobody“, jak je lidově označován vlak Československých státních drah, který 11. září 1951 na místo zastavení rychle projel stanicí Aš a dostal se přes hranici do německého města Selb. Jednalo se o organizovaný masový útěk na západ, i když se většina ze 110 cestujících dostala za hranice zcela nečekaně a 77 z nich se vrátilo zpět do Československa.

Po službě v Plzni Jiřího převeleli k armádnímu divadlu pod vedením Emila Františka Buriana, jehož divadlu D 51 hrozilo zrušení a proto ho v roce 1951 převedl do svazku Československé armády, a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem. Jiří zde měl na starost organizaci zájezdů divadla do českých posádek v příhraničí. „Celé dva prázdninové měsíce jsme většinou sídlili v Písku, odkud jsme vyjížděli do posádek v pohraničí. Například na Chebsko, Plzeňsko a podobně. Vzpomínám například na Františka Vnoučka a pak kluky z DAMU, kteří tam přišli na vojnu, jako byl Vladimír Menšík, Vladimír Brabec, Petr Haničinec, Jiří Bělka jako režisér. Měl jsme také na starosti jejich základní výcvik,“ vypráví Jiří Jaroš. Po dobu výcviku prý bydleli v Praze Na Poříčí vedle Rozvařilů, kde se nyní nachází divadlo Archa. Vzpomíná také na ministra obrany Alexeje Čepičku, který přicházel na představení a Jiří měl za úkol starat se o něj jako o hosta a uvádět ho k E. F. Burianovi.

Z vojny do uranových dolů

Zhruba po roce a půl služby u armádního divadla Jiřího převeleli na posádku v Praze Kunraticích. Zde pro neshody s velitelem a šikanu nechtěl v armádě dále působit. Aby ho propustili z armády, musel podepsat pracovní smlouvu v uranových dolech v Příbrami.

„V dolech jsem se setkával s takzvanými mukly, kteří byli v lágru na Bytízi za trest. Na pátém patře, kde jsem pracoval jako zaučený střelmistr, jsem se přesvědčil, že političtí vězni věděli o všem mnohem víc než my,“ vypráví Jiří. V uranových dolech měl pracovat několik let, ale odešel již po roce kvůli pracovnímu úrazu, kdy se pod ním při odpalování nálože propadla špatně zkonstruovaná či ztrouchnivělá plošina a Jiří se zřítil zhruba 30 metrovou šachtou dolů. „Než dopadl na zem, zasekl se pod koleny o dráty, které byly v šachtách natažené a na něž často nadával, protože překážely při práci. Kdyby ale v šachtě nebyly, Jiřího pád by neskončil čtrnáctidenním pobytem v nemocnici, ale jistou smrtí,“ píše jeho vnučka ve svém textu.

Ze strany vystoupil v roce 1969

Po zotavení Jiří nastoupil do modřanských strojíren, kde pracoval jedenáct let jako brusič nářadí a poté si ho vyžádal národní výbor Zbraslav jako vedoucího technických služeb. „Měl jsem na starosti celou Zbraslav – osvětlení, čištění města, sadovnictví, měl jsem na starosti také asi 30 lidí pracovníků, organizaci jejich práce, dopravu i platy,“ vypráví Jiří. Zde působil dalších jedenáct let.

Po okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy vystoupil Jiří ze strany a kvůli neshodám na národním výboru přešel na Okresní správu silnic Praha-západ, kde pracoval až do důchodu.

Jiří Jaroš byl dvakrát ženatý, z prvního manželství má dvě děti, s druhou ženou Marií, s níž uzavřel sňatek v roce 1974, má dceru Pavlínu a syna Antonína.

„Stala se spousta věcí a většina byla dobrých... Myslím, že nemáme právo nikoho za jeho minulost soudit. Nikdy nebudeme znát všechny okolnosti, které je k jejich rozhodování vedly. Nikdy si také nemůžeme být jisti, jak bychom se zachovali v podobné situaci my,“ uzavírá svůj příběh Jiří.