Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Ivana Janů (* 1946)

• narodila se 14. března 1946 ve středočeské vesnici Plazy do rodiny místního sedláka

• rodiče Václav a Marie Hanouškovi odmítali vstoupit do místního JZD a chodili do katolického kostela

• komunisté rodině znárodnili veškerý majektek a otec měl problémy v zaměstnání

• po základní škole jí komunisté na dva roky znemožnili studovat

• v 15 letech nastoupila k podniku Zemědělské stavby Praha, kde vykonávala fyzicky náročné meliorační práce

• na doporučení podniku nastoupila po dvou letech na Střední průmyslovou školu stavební v Praze

• po maturitě byla úspěšně přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v srpnu 1968 byla v Anglii jako au pair, přesto se rozhodla vrátit do ČSSR

• univerzitu ukončila v roce 1972, dva roky poté složila doktorát v oboru mezinárodního práva

• v letech 1973 -1983 pracovala ve Výzkumném ústavu vodohospodářském v oblasti legislativy týkající se životního prostředí

• v letech 1983-1989 se stala vedoucím právníkem v pražském stavebním podniku

• v listopadu 1989 se aktivně účastnila demonstrací

• brzy po převratu byla kooptována do tehdejší České národní rady a následně byla zvolena ve dvojích parlamentních volbách

• od roku 1992 pracovala jako místopředsedkyně zahraničního výboru

• účastnila se tvorby dnešní Ústavy České republiky

• v roce 1992 ji Parlament zvolil jako vedoucí delegace Parlamentu České republiky v Radě Evropy ve Štrasburku

• v listopadu 1993 ji prezident Václav Havel jmenoval soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu České republiky

• v červnu 2001 ji Valné shromáždění OSN jmenovalo soudkyní ad litem Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu pro bývalou Jugoslávii

• v roce 2004 vyslovil Senát Parlamentu ČR souhlas s jejím jmenováním ústavní soudkyní

• v roce 2015 se stala předsedkyní Úřadu pro ochranu osobních údajů, který vykonávala do roku 2020.

Z nadané dívky, které komunisté nedovolili nastoupit ani na učiliště, se díky vytrvalosti, víře a snaze měnit věci k lepšímu stala úspěšná soudkyně ústavního soudu i aktivní politička. Víra přinášela Ivaně Janů nejen posilu v těžkých časech padesátých let a v době normalizace, ale byla i jejím morálním kompasem při vykonávání soudní praxe.

U trestního tribunálu v Haagu se setkala s těmi nejkrutějšími válečnými zločinci a jejich oběťmi. „Víra ale není jen lehká. Přináší mi každodenní pochybnosti, zda konám správně a nastavuje mi zrcadlo, jak bych mohla jednat lépe,“ říká na samý konec vyprávění Ivana Janů. O lepší budoucnost pro náš stát usilovala už v osmdesátých letech. Naděje sílila při listopadových demonstracích, kdy promlouvala k davům z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí.

Z JZD jim přivedli krávy nakažené tuberkulózou

Ivana Janů se narodila 14. března 1946. Předci jejího otce, Václava Hanouška, hospodařili na dvaceti hektarech ve vesnici Plazy u Mladé Boleslavi na rodovém statku po sedm generací. V době, kdy byla Ivana Janů malou holčičkou, vlastnil tatínek Václav a maminka Marie moderní vybavení včetně traktoru a mlátičky a starali se o množství dobytka. Otec byl progresivní a podnikavý v pěstování bylin i koření. Před komunistickým pučem v roce 1948 se podílel na chodu obce jako člen národního výboru.

Nejdramatičtější změna nastala pro rodinu v roce 1952, kdy rodiče odmítli vložit svůj statek do JZD. „Nejsmutnější bylo, když odváděli naše koně. Ale už před tím nám komunisté hospodaření všelijak znemožňovali. Například zabavili úplně všechno osivo, abychom na jaře nemohli zasít. Nebo odvedli naše krávy a přivezli nám do chlíva jiné, nakažené tuberkulózou,“ vzpomíná Ivana Janů.

Po znárodnění statku šel tatínek pracovat na dělnickou pozici do Škodovky a maminka se stala sanitářkou. Rodina s dvěma dcerami tak žila velmi chudě bez vyhlídky na zlepšení. Všem pomáhala katolická víra, kterou nikdy neskrývali. Posilovali je blízké vztahy s kněžími i přáteli z kostela. „Víra mě naučila, mimo jiné, řídit se v životě nejen rozumem, ale i citem,“ hodnotí dnes s odstupem desítek let Ivana Janů, které tento přístup mnohokrát pomohl i při výkonu její pozdější profese. 

Se samými jedničkami ani na učiliště

Ivana Janů nesla těžce zejména období na konci deváté třídy, kdy se jí do ruky nesměla dostat přihláška ani na učiliště. Zásluhu na tom měli zejména soudruzi z národního výboru v rodné obci Plazy. „Bylo to přinejmenším zvláštní. Já jsem měla samé jedničky a do Škodovky šli lidé se čtyřkami. Nesměla jsem ani tam.“ Přesto se našli lidé, kteří se jí snažili pomoci, což se dozvěděla až po letech. „Můj třídní učitel na druhém stupni v Březnu, Přemysl Grubský, telefonoval do Plaz na národní výbor, vydával se za ředitele školy Jeníka a přimlouval se za moje přijetí na střední školu. Ten ředitel školy se mi totiž raději vyhýbal, protože si s tím vůbec nevěděl rady a měl výčitky, že mi nemohl dát žádnou přihlášku.“

Žádné intervence však nepomohly a Ivana Janů nastoupila v patnácti letech na těžkou manuální práci k Zemědělským stavbám Praha a prováděla v mužském dělnickém kolektivu meliorační práce s lopatou. Přes náročnou práci měla nastalá situace své výhody, jak vzpomíná pamětnice: „Seznámila jsem se tam s celou řadou inspirativních lidí, které komunisté vyhodili jako nespolehlivé například z výzkumných ústavů. Nakonec mě podnik doporučil ke studiu výborné a vyhlášené Střední průmyslové školy stavební v Dušní ulici.“ I tam však při přijímacím řízení došlo na její kulacký původ. „Na závěr přijímaček se mě ředitel stejně zeptal, kolik měl tatínek hektarů. Všechno věděli, ale přijali mě.“

Během střední školy se její kádrový profil už nikdy neřešil. Mezi spolužáky měla řadu přátel s podobným osudem a v Praze prožila dobu, která směřovala k pražskému jaru. Tehdy se také její rodiče pokusili, leč neúspěšně, restituovat rodový statek. Období politického uvolnění využila Ivana Janů k nástupu na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a také k cestování. V roce 1968 odjela jako au pair do Anglie.  

Kdybych se nevrátila, pohřbím tu naději

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 tedy prožila právě v Anglii. Tehdy měla Ivana Janů v nové zemi práci, zázemí, a ačkoliv tehdy Anglie neměla příliš vstřícnou migrační politiku, měla Ivana Janů už nárok na trvalý pobyt. Rozhodla se ale vrátit domů. Hlavním důvodem k návratu byla touha stát se součástí další nové politické změny, která konečně přinese naší zemi svobodu. „Kdybych se nevrátila, úplně to tady pohřbím. Říkala jsem si, že to přece nemůžu vzdát. V zahraničí jsem viděla, že u nás žijí skvělí lidé, ale náš největší problém je, že stále nemáme svobodu. Cítila jsem, že tu někdo musí vychovat děti v naději ve svobodu a demokracii. Jen skutečně svobodný člověk dokáže dělat velké činy.“

I to byl důvod, proč Ivana Janů vstoupila později, po dokončení vysoké školy v roce 1972, do Československé strany lidové. V téže době také pokračovala ve studiu doktorátu. Studium na vysoké škole jí dávalo smysl i přes nekvalitní pedagogický sbor. „Bylo tam pár kvalitních pedagogů, ale velká část se pak zapojila do proudu normalizace. Stejně tak se komunistům podařilo zlomit některé spolužáky, kteří po roce 1968, ještě před dokončením studia, vstoupili do KSČ,“ vzpomíná Ivana Janů na atmosféru po návratu z Anglie.

Po smrti Palacha už není pro režim žádné omluvy

Sebeupálení Jana Palacha 16. ledna 1969 ji zastihlo také v zahraničí. Pochopitelně ji zpráva zasáhla nejen proto, že byli vrstevníci. I po letech je pro Ivanu Janů těžké najít vhodná slova k tomu, aby jeho čin a oběť dokázala popsat. „Myslím, že to bylo nastavené zrcadlo takovým způsobem, že zapojení lidí do normalizace od té doby nemělo žádnou omluvu. Jakoukoliv omluvu smazal Palach svým činem. V normalizaci už nešlo o život, o holou existenci, nebyla to padesátá léta. Šlo možná o odsouzení k práci někde na periferii i ve svém oboru. Zapojení do normalizace znamenalo jen zlehčování si cestičky. Po Palachovi jakákoliv omluva pro takové chování už neexistuje.“

Sama Ivana Janů nemohla po dokončeném doktorátu nastoupit do právnické praxe zejména z politických důvodů. Pracovala tedy ve Výzkumném ústavu vodohospodářském, které zpětně označuje za „tlení zaživa“. Práce byla neefektivní, zdlouhavá a často pokoutná. „Například se vědělo, že je naprosto nedostatečná ochrana podzemní vody, zejména při těžbě uranu v severočeské pánvi, ale kodex o ochraně životního prostředí šel do šuplíku a nějak se to zametlo pod koberec,“ vzpomíná na léta normalizace pamětnice. Podobné prostředí panovalo i v dalším zaměstnání - Stavebním výrobním družstvu INSTAV, kde pracovala od roku 1983 až do sametové revoluce.  

Usilovala o nový sjezd Československé strany lidové

Touhu měnit věci k lepšímu tehdy realizovala v Československé straně lidové, kde věřila ve změnu zevnitř už od roku 1972. „Až do roku 1985 byli lidé ve vedení Lidové strany muži dvojích legitimací. O tom nebylo pochyb. Sama jsem se angažovala jen v místní organizaci na Praze 6 a na ústředí v Revoluční ulici jsem byla poprvé až po revoluci,“ doplňuje Ivana Janů. Od roku 1985 se ve straně začalo diskutovat o novém sjezdu. „Místní organizace po celé zemi a Morava opakovaně požadovaly nový sjezd, tisíce lidí psali dopisy a podepisovali archy, ale vedení z toho bylo zděšené. Josef Andrš, který vnášel do strany silný ateismus, nový sjezd rezolutně odmítal.“    

Díky podpisům a velké podpoře členů Lidové strany bylo tehdy možné, podle stanov, sjezd svolat i bez schválení vedení strany. Politická situace ale už brzy směřovala k listopadu 1989, během něhož se Ivana Janů aktivně podílela na demonstracích. Do vysoké politiky se dostala díky svému reformnímu úsilí v Lidové straně po roce 1985. Po převratu byla kooptována do tehdejší České národní rady, následně kandidovala a byla zvolena ve dvojích parlamentních volbách. Začala pracovat na ústředí Lidové strany, kde byli zpočátku jejími kolegy Richard Sacher nebo Josef Bartončík. Jako poslankyně vstoupila do ústavně právního, mandátového a imunitního výboru a od roku 1992 pracovala jako místopředsedkyně zahraničního výboru.

Tvořila zákon o zločinech komunismu

Z hlediska právnické kariéry bylo pro Ivanu Janů zásadní členství v parlamentní komisi, v níž se účastnila tvorby dnešní Ústavy České republiky. „Navázali jsme na prvorepublikovou ústavu a snažili se ji adaptovat pro moderní dobu.“ Za tím účelem absolvovala dvouměsíční stáž v USA, jejímž cílem bylo poznat demokratický a ústavní systém v Americe.

Ivana Janů se také podílela na vytváření Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který Česká republika přijala v roce 1993. „Zákon se prosazoval po jménech. Každý musel vstát a veřejně říct, zda je pro nebo proti. Mělo to velikou podporu a oceňovala jsem, že ten zákon odhlasovali i lidé, pro které to nebylo lehké třeba proto, že jejich rodiče byli v komunistické straně. Když se o tomto zákonu hlasovalo u Ústavního soudu, měl podporu všech soudců.“

Dodnes Ivana Janů považuje za nesprávné, že ti největší zločinci komunistického režimu nebyli potrestáni. „Byla tady snaha udělat za vším tlustou čáru, ale to nepřinese možnost poškozeným, aby mohli odpustit těm, kdo jim ublížili. Nelze spravedlivě soudit všechny, ale že nebyli včas potrestáni ti nejhorší, jako Karel Vaš nebo Alois Grebeníček, je špatně.“

Soudkyní u trestního tribunálu v Haagu

V roce 1993 ji prezident Václav Havel jmenoval místopředsedkyní Ústavního soudu České republiky. Zásadní kariérní zkušeností bylo pro Ivanu Janů jmenování soudkyní u druhého trestního tribunálu v Haagu, kam se dostala jako první Češka. Společně s kolegy ze světa zde soudila válečné zločiny z bývalé Jugoslávie. „První případ byl veden proti nesmírně surovému Milanu Lukićovi, jeho bratranci a jeho stoupencům ze skupiny Bílí orli z Bosny a Hercegoviny. Ti nahnali sedmdesát žen a dětí, bosenských muslimů, do opuštěného domu a tam je zaživa upálili.“ Tehdy se podařilo utéct jen třem lidem a jednomu dítěti, kteří mohli v Haagu proti těmto zločincům svědčit.

Druhý případ soudila s vysoce postaveným srbským politikem Momirem Talićem a generálem Radovanem Karadžićem. Před tribunálem se zodpovídal z celkem 11 zločinů genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Nebylo úplně snadné vinu a zodpovědnost za válečné zločiny prokázat. Jako důkazní materiál sloužili například původní rozhlasové nahrávky „Ti lidé, které Srbové zavraždili z etnických a náboženských důvodů, byli zavražděni nejprve mediálně. V mediálním prostoru byli bosenští Muslimové tak degradováni, že je mohl zastřelit v podstatě kdokoliv.“ I proto předstupovali před soud jako svědci také novináři nebo pomohly odposlechy.

Oběti prodělaly díky soudu terapii

V Haagu zažila Ivana Janů i dvě situace, kdy obžalovaní uznali svou vinu. Jedním z nich byl mladík, který pod výhružkou smrti a z donucení dostal zbraň a postřílel během Srebrenického masakru sto spoutaných lidí. Sám se přihlásil v Haagu a chtěl soud. „Nechat se zastřelit nebo střílet? I to je rozhodnutí a on střílel. Je to vina. Ale fakt, že k tomu byl donucený, je polehčující okolnost a on dostal pět let. Díky tomu se nakonec také psychicky vyléčil,“ vypráví Ivana Janů.

Druhé přiznání viny zažila Ivana Janů jako pozorovatel během procesu s Biljanou Plavšićovou, bývalou prezidentkou Republiky srbské, během kterého vystoupila jako svědek mimo jiné Madeleine Albrightová. Plavšićová vyzvala i ostatní, aby přiznali vinu. O velkém morálním a etickém významu soudu, označení viníků a uznání obětí referovala Ivana Janů v roce 2010 na Mezinárodní konferenci proti zločinům komunismu, kde přednesla své zkušenosti z Haagu. Svůj příspěvek zakončila takto:

„Není lehké stát dokumentovanému násilí tváří v tvář, protože i soudce je člověk, kterého násilí zraňuje (…). Soudce je blíže spravedlnosti, je-li schopen empatie. Nesmí být duchem nepřítomen, když oběť v roli svědka popisuje hrůzy, které zažila, když byla znásilňována, když před ní svázali, polili benzinem a upálili její matku. Oběti již tím, že své hoře sdělují soudcům, prodělávají terapii, plní dluh vůči svým mrtvým. Soud naslouchá a vyvodí závěry. Bez odsouzení zločinů nelze očekávat ani budoucí usmíření v oblasti bývalé Jugoslávie, ani nikde ve světě, kde došlo a stále dochází ke zločinům proti lidskosti.“

Angažmá Ivany Janů v Haagu skončilo v roce 2004. Téhož roku ji Václav Klaus znovu jmenoval ústavní soudkyní. V roce 2015 se stala předsedkyní Úřadu pro ochranu osobních údajů, kterou vykonávala do roku 2020. V době natáčení žila na Praze 6. Vzkaz mladší generaci je stručný, přesto náročný: „Miluj bližního svého jako sám sebe. To je to, co nás páčí z našeho sobectví.“