Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Ivana Janů (* 1946)

• narodila se 14. března 1946 ve středočeské vesnici Plazy do rodiny místního sedláka

• rodiče Václav a Marie Hanouškovi odmítali vstoupit do místního JZD a chodili do katolického kostela

• komunisté rodině znárodnili veškerý majektek a otec měl problémy v zaměstnání

• po základní škole jí komunisté na dva roky znemožnili studovat

• v 15 letech nastoupila k podniku Zemědělské stavby Praha, kde vykonávala fyzicky náročné meliorační práce

• na doporučení podniku nastoupila po dvou letech na Střední průmyslovou školu stavební v Praze

• po maturitě byla úspěšně přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v srpnu 1968 byla v Anglii jako au pair, přesto se rozhodla vrátit do ČSSR

• univerzitu ukončila v roce 1972, dva roky poté složila doktorát v oboru mezinárodního práva

• v letech 1973 -1983 pracovala ve Výzkumném ústavu vodohospodářském v oblasti legislativy týkající se životního prostředí

• v letech 1983-1989 se stala vedoucím právníkem v pražském stavebním podniku

• v listopadu 1989 se aktivně účastnila demonstrací

• brzy po převratu byla kooptována do tehdejší České národní rady a následně byla zvolena ve dvojích parlamentních volbách

• od roku 1992 pracovala jako místopředsedkyně zahraničního výboru

• účastnila se tvorby dnešní Ústavy České republiky

• v roce 1992 ji Parlament zvolil jako vedoucí delegace Parlamentu České republiky v Radě Evropy ve Štrasburku

• v listopadu 1993 ji prezident Václav Havel jmenoval soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu České republiky

• v červnu 2001 ji Valné shromáždění OSN jmenovalo soudkyní ad litem Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu pro bývalou Jugoslávii

• v roce 2004 vyslovil Senát Parlamentu ČR souhlas s jejím jmenováním ústavní soudkyní

• v roce 2015 se stala předsedkyní Úřadu pro ochranu osobních údajů, který vykonávala do roku 2020.

Soudkyně Ústavního soudu ČR, bývalá soudkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu

Citát k listopadu 1989:

„Byla jsem nadšená, listopad 1989 byl to, na co jsem celou normalizaci zoufale čekala. Pro mne končila doba temna. Chodila jsem na demonstrace a dvakrát jsem měla možnost mluvit z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. Jednou při demonstraci přede mnou pochodovala velká soudružka z podniku a křičela: ‚Máme toho dost!‘ Nevěděla jsem, čeho může mít tato dáma dost. Socialismus jako režim musel zkolabovat ekonomicky. A morálně? Změna myšlení bude trvat dlouho. Lidé se mávnutím proutku prostě nezmění. Demokracie je křehký mechanismus a vyžaduje odpovědnost. Nedělám si iluze. Říká se, že se musí vychovat nová generace, ale ptám se – kdo ji má vychovat? Kde se vezmou vychovatelé? Mezi dnešními mladými jsou jistě i nesmírně cenní a schopní lidé, ale většinou chtějí všechno hned, nedokážou na věci čekat. Bojím se jen o jedno – o demokracii. Víte, pro mě je svoboda stále ten největší výdobytek. Jenom svobodný, integrovaný člověk dokáže plně rozvinout své schopnosti, zapojit své tělo i svoji duši a dělat velké činy.“

Medailon:

Ivana Janů se narodila 14. března1946 ve středočeské vesnici Plazy v okrese Mladá Boleslav v rodině místního sedláka. Hospodařili na dvaceti hektarech půdy, chovali koně, krávy, prasata, ovce. O to všechno přišli, když bylo Ivaně šest let. Její otec odmítl vstoupit do JZD, rodina chodila do kostela a Ivana a její sestry se nestaly pionýrkami: „Měli jsme na základní škole řídícího učitele, jmenoval se Adolf Kastner, takový přizpůsobivý člověk, aktivní víc, než si doba žádala od průměrně loajálních občanů. Je to možná drobnost, ale v dítěti se taková nespravedlnost zapíše. Zakázal nám – mně a mojí sestře – mít na školní zahradě záhonek. Všichni ho měli, jen my ne, protože jsme nebyly pionýrky!“ vzpomíná dnes s úsměvem soudkyně ústavního soudu Ivana Janů. Zvážní, když vypráví, jak jí komunisté znemožnili studium. Byla přesvědčena, že je to nejhorší období jejího života. Často, aby to rodiče neviděli, plakala. Jako dcera kulaka si nesměla podat přihlášku k jakémukoliv studiu, ani na střední školu, ani na učební obor. Nepomohly ani intervence jejího třídního učitele Přemysla Grubského, který se snažil soudruhy přesvědčit a pomoci jí. Znamenalo to, že v patnácti letech nastoupila do podniku Zemědělské stavby Praha, do střediska u Poděbrad. Tento podnik prováděl meliorační a odvodňovací práce. Pracovala manuálně i s lopatou mezi stavebními dělníky, většinou nekvalifikovanými: „Maminka strašně plakala. Měla o mě strach. Cítila, co se může v takové společnosti mladé holce stát, a říkala otci: ‚My ji tam nemůžeme nechat, tatínku!‘ A můj otec, rozhodný a statečný člověk, celý čas stál jako solitér proti režimu, říkal: ‚Mamičko, tak jsme snad tu holku nějak vychovali! Dá se něco jiného dělat? Nedá. Musí prostě odtud.‘ Myslel tím z vesnice. Rodiče v nás vždycky věřili, a proto bylo těžké je zklamat. Na to jsem ve svém životě vždycky pamatovala. Práce na stavbě, zvláště v tomto věku, byla pro mě velkou životní školou. Seznámila jsem se tam s celou řadou lidí, které komunisté vyhodili jako nespolehlivé například z výzkumných ústavů. Mužská společnost vás jaksi instinktivně začne chránit a pomáhat vám.“ Ivana Janů dodává, že jí později, kdy pracovala jako právník, připadalo, že stavební dělníci, kteří byli považováni za tu nejnižší profesní vrstvu, se vlastně od té nejvyšší příliš neliší, snad jen, že je to skupina v lecčems přímější, a tím i pravdivější; ostatně stačí sledovat dnešní politické elity a jejich šarvátky.

Ivana Janů byla podnikem, kde pracovala, doporučena ke studiu na Střední průmyslové škole stavební v Praze. Po maturitě, v době uvolnění v 60. letech, udělala zkoušky na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 sledovala zprostředkovaně, trávila léto v Anglii jako takzvaná au pair (starala se v rodině o děti). Mohla ve svobodném zahraničí sice zůstat jako některé její kamarádky, ale cítila by to jako osobní prohru, vzdání se naděje, že k politické změně bude ještě příležitost. Vrátila se. Během prvních let husákovské normalizace se zděšením sledovala, jak se charaktery mnohých jejích spolužáků lámou, někteří dokonce ještě před dokončením studia vstoupili do KSČ. 

Ivana Janů dokončila práva v roce 1972 a nastoupila jako podnikový právník – nestraník – do Výzkumného ústavu vodohospodářského. Později pracovala jako vedoucí podnikový právník u stavebního podniku Instav Praha. „Už nešlo o život jako v 50. letech! I já jsem si uvědomovala po roce 1968, že nikdo není bytostně nucen, aby přisluhoval. Výhody pro lidi, kteří vstoupili do strany, byly z mého pohledu minimální a směšné. Stále bylo dost těch, kteří chtěli patřit mezi vyvolené a být důležití. Členství v KSČ bylo tím prvním a nejdůležitějším kritériem. Nikoho celkem nezajímalo, co kdo umí. Vydělávali jsme málo a všichni stejně, zedník jako právník, ve skutečnosti zedník měl víc, protože dělali i ve své pracovní době melouchy.“ Ivana Janů svému oboru rozuměla, měla stavební průmyslovku a práva, jedinečnou kombinaci pro práci ve stavebnictví. Nejdříve pracovala ve výzkumu. Přestože tam byli lidé velmi inteligentní, mnoho se tam nepracovalo, nových objevů, přístupů a inovací se příliš neprodukovalo. Ve výrobě to bylo přece jenom jiné, tam byla vidět realita: „Uvědomila jsem si, že toto je celkový obraz společnosti a komunistického režimu, svědčící o tom, že toto nemůže dlouho vydržet a že se to celé musí zhroutit ekonomicky. Byla to bída, výroba naprosto neefektivní, iniciativa a kreativita lidí až na pár výjimek byla ochromena. Žilo se ze zbytků toho, co nashromáždily generace před námi. Byl to systém, kde se podvádělo a kradlo. Všude! Byla to norma! Když se to hodilo, tak se to vyšetřovalo, když ne, tak se to zametlo pod koberec.“ Ivaně Janů vadilo, že když byl malér, tak to odnesli ti dole, ti, kteří byli nejslabší: „Nejhorší bylo pozorovat, jak normalizační prostředí připravuje většinu lidí o zbytky lidské důstojnosti, to byla ta nejkrutější daň, kterou jsme byli nuceni zaplatit.“

Hned po sametové revoluci se Ivana Janů vrhla do víru událostí, byla kooptována do tehdejší České národní rady a následně kandidovala a byla zvolena ve dvojích parlamentních volbách. Jako členka parlamentní komise se zúčastnila práce na dnešní Ústavě České republiky.  Vedla parlamentní delegaci v Radě Evropy ve Štrasburku, kde pracovala v právním a politickém výboru.

V listopadu 1993 byla poprvé jmenována prezidentem republiky Václavem Havlem soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu České republiky. Rovněž přednášela studentům práv na univerzitě v Ohiu v USA. V roce 2001 byla zvolena Valným shromážděním OSN soudkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Po svém návratu v roce 2004 byla opětovně jmenována prezidentem Václavem Klausem ústavní soudkyní.

Žije v Praze 6.